Pivo hoří

Anotace: Jak jsme jednou byli venku

Bylo krásně hnusné zimní odpoledne. Sníh, který celý minulý týden napadal, začal tát, a místo sněhu z toho byla jakási břečka šedá. No ale to nám nedělalo problém, protože nás jen tak nic neodradilo od naších zábav.
A tak jsme vyrazili. Já, Kolťas, Mlíko a v té době moje holka jménem Verča, natož že ji bylo 19 roků a mě bylo 14, tak to byla výhoda, mohla nám koupit pivo a cigarety.
Dali jsme dohromady naše koruny, koupili pár pivek, jakýsi levný patok, a cigarety značky Start, v té době ještě za 33 korun. Svíčky jsme pobrali už z domu. A šli jsme vesele do našeho kutlošku jménem podsvětí 2. Byl to starý bunkr, kousek od centra města, a byl z větší části zasypaný. Ale to nám neděla problém. My jsme přece jen byli šikovní, a pěkně jsme si ho upravili, aby mohl sloužit naším účelům. Sedačky byli z jakýchsi starých trámu, stůl byl udělaný z krabic, a poličky, těch nebylo třeba. A největší luxus, odkládací stoleček, který byl z jakéhosi filtru do auta.
Tak jsme se pohodlně usadili, zapálili svíce, jinak bysme prd viděli. Rozbalili jsme si krabičku cigaret. Vytáhli si zápalky. Strčili si cígo do huby. Zkušeně na pátý pokus jsme si zapálili cigaretu. A už jsme čoudili. Kecáme jako vždy o blbostech co jsme vyvedli ve škole. Najednou Verča nachází ve své kapse zapalovač. Navrhnu jí, ať si ho dá na náš skvělý odkládací stoleček. Dá ho tam. Vytáhneme si piva. Problém. Nemáme otvírák. Jenže naštěstí máme záchranu. Verča umí otevřít pivo zubama. Jsme zachráněni. Cinki cinki...na zdravíííí. A už prochází první loky toho vynikajícího moku mým hrdlem. Pouštíme si skvělou hudbu na Mlíkovem v té době skvělém mobilu Nokia 3330. Má tam skvělé monofonní zvuky. Posloucháme a přitom si zpíváme a pijem pivo, které nám už začíná lézt trochu do hlavy, i když jsme vypili sotva půlku. Jedna svíčka dohořívá, a za ní druhá a pak třetí. Naštěstí máme ještě do zálohy skvělé čajové svíčky. Jsou zmatky, protože prd vidíme. Neštěstí bylo zahnáno, ale jaksi se nám ztratil zapalovač. Asi někam spadl, v tom zmatku. Nevadí, máme přece zápalky. Pivo jsme dopili a už lehce přiopilí, si otvíráme druhé. To do nás padá ještě rychleji než to první, protože za tři hodiny musíme být doma, a do té doby se chceme opít a musíme vystřízlivět. Pijem a čajové svíčky dohořívaj a tak zapalujeme další a další. Jen jedna se překvapivě drží. A to ta na našem odkládacím stolečku. Už jsme všichni a to i Verča, protože ta pila dvakrát tolik než my, pěkně opilí.
Najednou čmuchám čmuchám, smrad jak cyp. Jakoby se pálila guma. A taky že jo. Náš skvělý filtr alias odkládací stoleček se ocitá pomalu v plamenech. "HOŘÍME", křičí někdo. Všude plno kouře. Špatně vidíme. Špatně se nám dýchá. Verča zvolala: " My tady umřeme, pomóóóóc!!!" Snažím se zachovat klidnou hlavu. V hlavě mi běhá spousta myšlenek. Mlíka najednou napadne a zvolá: "Pivo". Kolťas odpovídá:
"Ty vole, nemysli teď na pivo, a radši uvažuj jak to zhasíme." "No přece pivem, pivo nehoří" A šup poslední zbytky obsahu naších lahví tečou na hořící stoleček. Bum. Prásk. Jeba jak kdyby bouchl Temelín. Ještě větší plamen. Hrdinně utíkáme a necháme náš úkryt shořet v plamenech. Vybíháme ven a vidíme jak z větracích šachet stoupá hustě černý dým. Všichni jsme černí a zmazaní, a taky pěkně vystrašení.
Utíkáme pěkně daleko. Pro jistotu. Doběhli jsme do parku. Tak jsme se zbavili popele z ksichtu a taky trošku z oblečení. A trošku zmazaní a vystrašení jsem šli do dom.
A pak že pivo nehoří