Návštěvnost
Uchylák v parku
Uchylák v parku
No, jeli jsme na takový vandr do Klodska, krásného kraje na polské straně Kralického Sněžníku. Je to pár let, byli jsme tak akorát týnejdžři s občankou, jeli jsme Petr, Vráťa a já (Im)…
Večer jsme dojeli do polského města Medzilesí a utábořili se v místním parku…. Ráno: před stanem někdo chodí… „Kdože je v tom stanu, chlapci nebo dívky?“ „Dva chlapci, jedna dívka.“ „Ááá tože divnééé“… rozepli jsme stan a vykoukli ven… Stál tam opravdu od pohledu zajímavý, asi padesátiletý pán: tlustý, v ruce kufříček, brejličky, otrhaný slamáček, stál bosky, kalhoty od obleku a bílá košile. Představil se a ukázal nám své doklady, byl to psychiatr, zatím jediný s kterým jsem se blíže seznámil. Chvíli pokukoval po Vrátě, pak vytáhl šek a vyplnil ho na 100 marek, bylo tam napsáno: „za sexuální služby“, místo podpisu nakreslil malý obrázek obličeje se slamáčkem. Vráťa držela ten šek a přemýšlela: „To jako kdybych s tím teď přišla do banky tak mi dají 100 marek? Akorát ten podpis nepůsobí moc důvěryhodně.“ Snídali jsme a pomalu se začínali balit.
Pan psychiatr odhodil bílou košili do prosluněné letní trávy. Hluboko v mých mozkových závitech to zaskřípalo: „předtucha“, přibližně stejná věc planula i ve Vrátiných očích, Petr se tvářil, že o nic nejde. Pan psychiatr odložil do měkkoučké trávy i zbytek svých svršků, jen zelené trenýrky si zatím ponechal. Odběhl někam za stromy a za chvíli se vrátil s petflaškou plnou vody, sundal si i poslední zbytek svých svršků a jako ladná víla se rozbíhal proti Vrátě a snažil se ji pokropit z té flašky.
Petr řekl akorát, jdu na záchod a odešel pryč. Stál jsem tam, Vráťa zády a já s úchylákem si čumíme do obličeje, za pasem jsem měl nůž a bál se, že by případná potyčka mohla nějak špatně skončit. Nahý jelen zkoušel přibíhat z různých směrů…. Neúspěšně, po chvíli si nasadil trenýrky, lehl si do měkkoučké travičky a spokojeně se usmíval. Petr se vrátil, sbalili jsme a ponechali vílu jejímu palouku.
Tím kuriozní zážitky toho vandru sice vůbec nekončily, ale vedle víly vše bledne měsíčním svitem.
Večer jsme dojeli do polského města Medzilesí a utábořili se v místním parku…. Ráno: před stanem někdo chodí… „Kdože je v tom stanu, chlapci nebo dívky?“ „Dva chlapci, jedna dívka.“ „Ááá tože divnééé“… rozepli jsme stan a vykoukli ven… Stál tam opravdu od pohledu zajímavý, asi padesátiletý pán: tlustý, v ruce kufříček, brejličky, otrhaný slamáček, stál bosky, kalhoty od obleku a bílá košile. Představil se a ukázal nám své doklady, byl to psychiatr, zatím jediný s kterým jsem se blíže seznámil. Chvíli pokukoval po Vrátě, pak vytáhl šek a vyplnil ho na 100 marek, bylo tam napsáno: „za sexuální služby“, místo podpisu nakreslil malý obrázek obličeje se slamáčkem. Vráťa držela ten šek a přemýšlela: „To jako kdybych s tím teď přišla do banky tak mi dají 100 marek? Akorát ten podpis nepůsobí moc důvěryhodně.“ Snídali jsme a pomalu se začínali balit.
Pan psychiatr odhodil bílou košili do prosluněné letní trávy. Hluboko v mých mozkových závitech to zaskřípalo: „předtucha“, přibližně stejná věc planula i ve Vrátiných očích, Petr se tvářil, že o nic nejde. Pan psychiatr odložil do měkkoučké trávy i zbytek svých svršků, jen zelené trenýrky si zatím ponechal. Odběhl někam za stromy a za chvíli se vrátil s petflaškou plnou vody, sundal si i poslední zbytek svých svršků a jako ladná víla se rozbíhal proti Vrátě a snažil se ji pokropit z té flašky.
Petr řekl akorát, jdu na záchod a odešel pryč. Stál jsem tam, Vráťa zády a já s úchylákem si čumíme do obličeje, za pasem jsem měl nůž a bál se, že by případná potyčka mohla nějak špatně skončit. Nahý jelen zkoušel přibíhat z různých směrů…. Neúspěšně, po chvíli si nasadil trenýrky, lehl si do měkkoučké travičky a spokojeně se usmíval. Petr se vrátil, sbalili jsme a ponechali vílu jejímu palouku.
Tím kuriozní zážitky toho vandru sice vůbec nekončily, ale vedle víly vše bledne měsíčním svitem.
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
Tisk