V rytmu salsy do všudypřítomné osamělosti - osmá část

Anotace: Různí lidé a různé životní příběhy, které spojuje tanec.

Pokec s Ruchardem II

"Takže tam ani nebyla..." Viktor do sebe nalil zbytek piva a gestem požádal číšníka o další.

"A kdyby tam byla?" ptal se Richard.

"Nevim. Asi stejně nic."

"Tak vidíš."

"Ale víš co, třeba...no ale stejně...já nevim, tak byl sem tam stejně s Týnou...a s Míšou a Petrem."

"S kym?"

"Bloncka a Kravaťák."

"Jo takhle," pousmál se Richard a také dopil svůj půllitr. Na stole přistály další dva.

Viktor si povzdechl a hladil prstem orosenou sklenici.

"A furt tě tak dostává?" zeptal se Richard a ťuknul si s kamarádem další rundou.

"Furt. Vona je fakt prostě...ježiš já nevim...kurva! Já se chovám jak kripl."

"To jo."

"Hele víš co – slibuju ti, slibuju si, sobě, že příště zase pudu na tu salsa party a fakt jí pozvu na toho panáka nebo k tanci. Jinak se můžu jít klidně zakopat."

"To je slovo chlapa. Panáka na to!"

"Tak jo!" souhlasil nadšeně Viktor.

Čtvrtá lekce

"Takže přátelé, minule jsme se učili enčuflu, dneska se jí naučíme pořádně a když zbude čas, tak možná i v párech. Ale to vám zatím slíbit nemůžu."

Miloš chytil Helenu, naklonil si jí k sobě a pošeptal jí do ucha: "Vydrž to ještě hoďku, ano? Pak tě pozvu na panáka."

"Dík," špitla a už začala hýbat boky ze stranu na stranu.

Viktor se snažil předvést co nejlepší výkon, ale registroval, že mu Helena nevěnuje žádnou pozornost. Vlastně se mu zdála dost skleslá. Neusmívala se ani na Miloše, prostě se je vrtěla do hudby, sem tam, bez nějakého náboje nebo prožitku. Trošku změna oproti minulým lekcím.

Když hodina skončila a tanečníci se rozutekli do šaten a ke stolkům, Viktor se s Týnou posadili opět k Michaele a Petrovi.

"Jdete zejtra na salsaparty?" ptala se Míša ještě než se stačili usadit.

"Určitě," pronesl možná příliš zbrkle Viktor.

"Já nemůžu," sykla Kristýna. "Musím si něco zařídit...takže zejtra beze mě."

"No to nevadí," pronesl Viktor ještě zbrkleji. "Teda, určitě tam bude s kým tančit. A můžem jít příště zase znova."

Kristýna se nejistě usmála a přikývla. "No jasně."

"Takže zase u metra?" navrhl Petr.

"Jasně."

"Hele nechcete někdo někam hodit? Dneska jsem tu autem."

Viktor na chvíli nad nabídkou zauvažoval, ale nakonec s díky odmítl. Pamatoval si rozhovor mezi ním a Petrem z minulého týdne a rozhodně by nechtěl Bloncce a Kravaťákovi křenit v autě. Pokud jí ten kluk chce sbalit, měl k tomu využít každé volné příležitosti mimo práci.

"Já taky ne, přijede pro mě přítel."

Viktor se tomu už ani nedivil. Týna prostě chodí s klukem, který pro ní sice přijíždí, ale chodit s ní na salsu, to ne. Tak to prostě je.

Miloš otevřel dveře spolujezdce, když si Helena sedala, držel jí za ruku. Usmála se, Miloš přibouchl dveře, obešel škodovku okolo čumáku a nastoupil. Sešlápl spojku, nastartoval, zařadil první rychlostní stupeň, povolil ruční brzdu, přidal plyn a auto se rozjelo.

"Nemusíš o ničem mluvit, jen si můžem někde dřepnout a popít."

Přikývla. Pršelo. Dívala se jak stékají po okýnku kapky vody a spojují se na vnější gumě.

Miloš jel v tichu, ani nezapínal rádio. Kousek dál zastavil, vytáhl klíčky, zatáhl ruční brzdu a vystoupil. Až teď si uvědomil, že si ani nezapnul pás. Helena taky vystoupila, ani si nijak hlavu nechránila před deštěm.

Miloš odemkl dveře, zul si boty, Helena udělala to samé, k tomu si sundala zimní kabátek.

"Co si dáš? Whisky? Vodku? Víno?"

"Jo," odpověděla neurčitě Helena. "Kde je Bětka?"

Slyšela jen, jak Miloš otevřel ledničku v kuchyňce. "Pryč."

"Děje se něco?"

"Ale ne," pronesl nevěrohodně. "Jen je u rodičů."

"Aha."

Miloš přišel do obýváku, zbaven bundy a svetru, podal Heleně sklenici s čirým alkoholem a přiťukl si s ní. "Jednou bude líp."

"Už je líp."

"To jsem rád."

Alkohol v nich zmizel rychle, Miloš se opět zvedl a tentokrát přinesl celou láhev.

Seděli naproti sobě na gauči a povídali si. O ničem závažném. Jen tak. Miloš tušil, že se s Helenou něco děje, na to se znali dost dlouho. Ale nevyzvídal. Nakonec o všem začala mluvit sama.

"Našla sem jí," rozpovídala se, když dopila šestou sklenku.

Miloš nic neříkal. Vyčkával.

"Respektive Vláďa. Našel jí. A řekl mi o ní."

"A co?" Miloš věděl o tom, že má Helena dceru. Kdysi mu řekla o všem. O tom, že jí porodila u otce svojí kamarádky. Byl to lékař. Dítě dal k adopci. Než však stačil upozornit Helenčiny rodiče, Helena byla pryč. Utekla.

"Viděla jsem jí."

"Cože? Kdy?"

"Minulou středu. Vláďa mi napsal kam chodí do školy. Slíbila jsem mu, že na ní nepromluvím."

Miloš odložil sklenici na stolek a chytil nyní již plačící Helenu za ruku. "Prostě jsem za ní šla, seděla tam na lavičce a čekala až se objeví. Nakonec se objevila. Poznala bych jí určitě i bez tý fotky."

Miloš přikývl a dal hladil Helenu po ruce.

"Já nevim, nevim co teď budu dělat. Protože na to pořád musím myslet, mnohem víc než kdy dřív. A já...doufala jsem, že jí najde, ale když teď vim, kde je...hrozně bych s ní chtěla mluvit. Poznat jí."

"To nejde. Mohla bys skončit ve vězení. Kdyby tě její rodiče...adoptivní rodiče zažalovali. A mysli hlavně není. Je malá, udělala bys jí z dětství zmatek. Musíš bejt...silná, kurevsky silná."

Skrze slzy se usmála. "Jo. Ale já nejsem."

"Ale seš."

Pohlédla na něj tak vděčně, až to s ním někde uvnitř zatřáslo.

"Chtěla bych zůstat teď jenom doma a nikam nevylejzat."

"Naopak. Pojď zejtra na party."

"Ne," zavrtěla hlavou. "Ne."

"Počkej, miluješ to. Když se ti neuleví tam, tak nikde. Doma jsi sama, sama se sebou a se svejma myšlenkama. Takhle tam budeš s kamarádama, se mnou. S chlastem."

Usmála se. "Ten mám doma taky."

"Vožerem se jak nikdy. Slibuju, že ti podržím vlasy," řekl a jakoby to chtěl dokázat, zastrčil jí uvolněný pramen hnědých vlasů za ucho. Ruku nechal na její tváři.

Chvíli tak seděli a dívali se na sebe.

"Máš pravdu," přikývla nakonec. "Půjdu tam."

"Dobře." Odtáhl ruku. "Tak...já odnesu ty skleničky, asi půjdeme na kutě. Nebo ne?"

"Půjdem. Přineseš mi deku prosím?"

"Vůbec," zavrtěl hlavou. "Povleču ti postel, já se vyspim na gauči."

"To ne..."

"Ale jo. Jestli chceš, běž si vyčistit zuby, novej kartáček byl měl bejt v lékárničce."

"Dobře, díky moc."

"Nemáš za co."

"Ale mám."

Miloš už dál neodporoval a odnesl skleničky do dřezu. Opřel se o jeho okraj a chvíli zíral z okna, na tmavé a deštivé město. Poslouchal, jak si Helena vedle čistí zuby, jak kloktá a plive vodu do umyvadla.

Připadalo mu to jako ten nejhezčí zvuk na světě.