Božské setkání

Anotace: Je to asi trochu naivní, ale měla jsem chuť něco takovýho napsat pro někoho určitýho...

Pro jednu moji skvělou kamarádku, díky které mám pocit, že taky můžu dýchat. Díky
__________________________

Pátek, 12. června
Někdo mi ublížil. Bylo mi smutno. Celý den jsem jen tak procházela městem a pak bez ducha přecházela po domě. Večer jsme snědla kousek chleba a šla jsem si brzo lehnout. Ale v posteli jsem se pak ještě alespoň hodinu převracela a brečela.
Sobota 13. června
Probudila jsem se velmi brzy. Bylo teprve šest a normálně spávám alespoň do desíti. Říkala jsem si, že ještě usnu, ale když se do půl hodiny žádné usínání nekonalo, řekla jsem si, že to nemá cenu a vstala. Roztáhla jsem závěsy a vyhlédla ven. Vtom jsem dostala úžasný nápad. Uvařila jsem si do termosky čaj a do kabelky ho uložila společně se štrúdlem. Vzala jsem ještě starou deku. A vydala jsem se do parku.
Zamířila jsem rovnou ke svému oblíbenému stromu, roztáhla jsem si deku na trávník a sedla si. Nalila jsem si trochu čaje a jen tak koukala na oblohu. Najednou se vedle mě objevil postarší pán. Měl na sobě trochu odřené, ale nikoliv děravé kalhoty a takovou tu dědečkovskou košili, co vypadá trochu jako vršek od pyžama. Přes rameno měl přehozenou kabelu ze světlé kůže, která už asi dost dávno ztratila svůj typický lesk. No dobře, vypadal trochu jako dobře upravený bezdomovec a přiznávám, že jsem si to o něm i myslela. Sedl si těsně vedle mě téměř na mou deku a vytáhl plecháček, do kterého si nalil MŮJ čaj. Zůstala jsem na něj zírat v němém úžasu. Nějak jsem nevěděla co dělat: začít na něj křičet, vzít věci a utéct, nebo to prostě ignorovat? Asi jsem vypadal komicky, když jsem tam tak seděla a zírala na něj s otevřenou pusou, protože se pobaveně usmál. "Neboj, nejsem bezdomovec, Marie." Cože? Proč mi říká mým druhým jménem? Vždyť ho nikdy nepoužívám a navíc málokdo ví, že jsem pokřtěná… Ale jak... ? "Jestli chceš, abych ti říkal, jak jsi zvyklá, není v tom problém, Andulko," usmíval se dál. A já jsem se najednou slyšela, jak říkám "to je v pořádku." Asi jsem vypadala stále hloupěji, protože se zašklebil ještě víc. Zavřela jsem pusu. "Nemusíš znát moje jméno, neublížím ti a vše pochopíš, až otevřeš svou hlavu novým myšlenkám a srdce nový pocitům." A tak jsme celý den jen tak seděli a povídali si o všem možném - o literatuře, umění, politice, škole, o lidech. Začalo se smrákat. Tou dobou už jsme seděli téměř mlčky a občas prohodili něco filozofických myšlenek a sledovali rudou oblohu, jak nabírala barvu inkoustu. Vyšla první hvězda a on se zvedl. "Doufám, že na dnešek nezapomeneš. Chci... Přál bych si, kdybys viděla život nadosmrti tak, jako dnes. Jako dar. A abys byla stále tak skvělá společnice pro někoho, jako jsem já. Někoho, kdo byl zklamán lidmi a zapomněl, že ještě je někdo, kdo by ho mohl přesvědčit, že ještě jsou tací, co dokážou rozsvítit světélko v dáli a dovést bolavou duši uzdravení. Asi se hodně dlouho neuvidíme, ale já na tebe nezapomenu. Ještě stále mám celkem dobrou paměť a myslím, že mi to ještě dost dlouho vydrží." Usmál se a mrkl na mě. "Tak na hodně vzdálenou shledanou, Andulko." A já řekla "sbohem". Koukala jsem, jak odchází, když vtom se ještě zastavil, zasmál se a zavolal přes rameno: „V našem případě opravdu nashledanou, i když na hodně vzdálenou!“
Ten večer jsem usnula brzy, téměř hned, jak jsem přišla domů. Měla jsem nádherný sen o dokonalém místě, hýřícím barvami, plném šťastných lidí.

Neděle 14. června
Vzbudila jsem se ve tři čtvrtě na osm. První slovo, co mě napadlo, bylo „Bůh“. Vstala jsem, nasnídala se a vyrazila na nedělní bohoslužbu. Od soboty 13. června chodím do parku k našemu stromu velmi často, protože je to místo, kde mám pocit, že „Někdo tam nahoře na mě pamatuje…“