Temný kopec aneb lidé a zvířata

Anotace: Podle pravdy, zažil jsem.........

Jednou v září jsme se s kamarády rozhodli jet na vandr do Žďárských vrchů, Milan, Hasky a já (Im) jsme jeli z Brna, Lenka a slavný Čárlí z Jihlavy… (Čárlí je opravdu slavná osoba pro svoji zvláštní schopnost nacházet věci, ale to je na dlouhý a jiný příběh). Měli jsme se setkat na zřícenině hradu Štarkov, no… trochu jsem se zdržel a brněnská část výpravy mi ujela.
Takže jsem z vlaku vystupoval k večeru, slunce zapadalo a na Štarkov to bylo zdravých patnáct kilometrů. Neměl jsem baterku, šel jsem lesem a občas si zblízka prohlížel nějaké stromy a hledal na nich něco jako turistickou značku. Je to důmyslná taktika na noční putování, ale i tak může dojít k omylům, no a můj omyl nabyl podoby docela nepříjemné bažinky… Tak tam tak ponožkama nasávám kouzlo nočních bažinek, snažím se zorientovat, poslouchám a slyším… hospodské hlasy…
Nebylo to daleko, byl to jediný hlučný dům v docela poklidné vesničce. Pod lampou jsem se kouknul do mapy: „no, ještě deset kilometrů“. Za vesnicí byl kopec, na něm posečené pole s balíky slámy (jeden balík byl rozpláclý), noc… šero, tma a hvězdy. Jdu po cestě a slyším jak přede mnou utíkají lesní zvířátka, nalevo, napravo, jen pryč ode mě, říkám si: „je to dobrý, bojí se mě“. Strach v noci nahradila pýcha.
Na vrcholu kopce začínal hustý smrkový les, totální černo, byla tam dokonalá tma, vůbec nic jsem neviděl a nezbývalo nic jiného než jít podle našlapování a hledání tvrdé cesty. Náhle jsem ale uslyšel něco… děsivého… Neodvažuji se pohnout, něco je přímo přede mnou, blízko… neutíká to pryč, nebojí se to… Znovu se to ozve… syčivé „áááá“, hlavou mi probíhají myšlenky typu: „divočák“, „divoký pes“… Pomalu jsem vycouval ven z lesa, na poli si dodal odvahy a ještě chvíli běžel pryč… u jednoho balíku slámy jsem za svitu svíčky zvolil v mapě okliku okolo toho kopce… No, byla to ale dlouhá cesta a tak jsem úspěšně rozhodil spacák na jednom poli a usnul.
Ráno to bylo na zříceninu Štarkova jen kousek, Milan a Hasky vstávali, zdravím je: „Zdáár, kde je Čárlí s Lenkou?“ „Ty čoveče, ještě nedošli, ale viděl jsi ten rozpláclý balík slámy?“ Poslední slova mi byla podána v igelitovém sáčku s nápisem: „pýcha“ Hasky s Milanem se zubili a popisovali svůj hrdinský čin, včera večer se prý na pole za kopcem snesl hrozivý drak, ohnivě běsnil a chtěl snad zahubit vše živé, avšak oni, stateční rytíři, jej udolali a rozplácli.
Za hodinu přišli i Jihlaváci a Čárlí říká: „Týýjo, normálně, teda Lenka už spala, ale já jsem v noci slyšel divočáky nebo co, těsně vedle nás!!!“
Hluboko, v temné jeskyni mého mozku, pravěký skřítek vyškrábal: „PODEZŘENÍ“
„Kde jste spali?“
„No, na vrcholu takového kopce…“
„Nééé, to je šílené!!!“
Bylo to tak… v noci mě vyděsila spící Lenka a já i Čárlí jsme se vzájemně považovali za divoká zvířata, napjatě a beze slova jsme mlčeli a poslouchali jeden druhého na vzdálenost sotva tří metrů… šílené… stačilo by jedno lidské slovo…
Ivan Šalé