V rytmu salsy do všudypřítomné osamělosti - desátá část

Anotace: walome.pise.cz

Bloncka a Kravaťák

Petr si promnul oči unavené od celodenního zírání do obrazovky počítače. Sáhl po hrnečku vedle klávesnice a zamířil s ním do kuchyňky. Položil ho do kávovaru, zmáčkl knoflík pro střední espreso, mezitím si natočil vodu.

"Ahoj," zaslechl Míšin hlas.

"Ahoj," usmál se. "Taky kafe?" odtušil a vzal čistý hrneček ze skříňky a položil jej vedle svého.

Míša na sobě měla růžové sako a bílé kalhoty. Působila v šedé a nevýrazné kalendáři jako slunce. Alespoň pro Petra.

"Tak co, jak to jde?"

Unaveně pokrčila rameny. "Nic moc. Už bych šla domu."

Přikývl. Díval se, jak se hrníček plní kafem. "Šla bys někdy na večeři?"

Vypadlo to z něj aniž by nad tím uvažoval.

Usmála se. "Moc ráda."

"Bezva. Máš čas po práci?" O vteřinu později zalitoval, že jí pozval hned na dnešní večer. Hlavně jít na rande po práci, kdy jsou všichni utahaní a mají toho za celý den plné zuby.

Ale Michaela se zářivě usmála a přikývla. "To by šlo. Budu se těšit."

Sebrala hrníček a odešla z kuchyňky.

"To já taky," zašeptal si pro sebe Petr.

"Cože?" zeptal se kolega, který také dostal chuť na kávu.

"Ale nic."

Výpověď

Helena měla v práci o čem přemýšlet. Nerada si přiznávala, že Milošův pohled byl jiný. Byl jiný i ten dotyk, to ráno, kdy si nalíval džus do sklenice a ona vešla do kuchyně. Bylo to jiné a ona nevěděla jak se chovat. Večer měla další lekci, ale z té se omluvila a Veronika za ní zaskočí. Také napsala kamarádce, se kterou měla jít nedávno na večeři, že další termín jejich schůzky opět nestíhá.

Helena neřešila jen Miloše. Ten byl až druhý v pomyslném seznamu. Myslela na Helenku. Na to, že jí viděla. Na to, že to byla chyba, protože věděla, že na ní nedokáže zapomenout. Na to, jak cupitala s batůžkem ze školy, jak měla učesané vlásky, jakou měla zimní bundičku. Tak ráda by alespoň zjistila, jestli se má dobře. Ale snad ano. Vladimír jí o tom přesvědčoval v dalším emailu, který jí poslal příštího dne.

Když někdo vešel do obchodu, postavila se. Byl to majitel.

"Dobrý den."

Nepozdravil, zavřel a zamkl za sebou dveře. Byl to postarší muž, muselo mu být tak přes šedesát. Na hlavě pleš, jen pár šedivých, téměř bílých vlasů. Helena se s majitelem viděla málokdy, ale měla ho ráda. Nikdy se na ní nedíval svrchu, vždy s ní mluvil mile a výplatu také dostávala včas.

"Musím vás propustit."

Dívala se do jeho lítostivé tváře.

"Mrzí mě to, ale musím to udělat. Bankrotuji, nevydělávám...jeden muž mi nabídl odkoupení tohoto místa, stejně tak uhradí všechny naše pohledávky. Pod podmínkou, že mu přenechám toto místo včetně volného místa pro vlastní personál. Bude tu něco úplně jiného – podle jeho názoru mu to vynese veliké peníze. Proto mě tak přeplatil. A proto vám mohu dát slušné odstupné."

Helena nic neříkala.

"Problém je v tom, že mám to místo uvolnit do příštího týdne. Samozřejmě, vše bude uhrazeno, dostanete to odstupné a tři platy."

"Ale...co budu dělat?" Helena si zase sedla zpátky na židli a nemohla tomu věřit. Jakoby toho na ní dosud bylo málo. Teď ještě přijde o práci. "Kde zaměstnaj holku bez vzdělání."

"Nevím děvče. Ale věřte mi, že mi to trhá srdce. Jenže..."

"Ale ne, já vám to nemám za zlý...jenom nevím, co teď budu dělat."

"Finanční vypořádání je opravdu slušné, budete mít spoustu času si vše promyslet."

"Kolik?"

"Sto."

Helena vytřeštěna na majitele pohlédla. "Prosím?"

"Jak říkám, jedná se o velmi bohatého člověka a jeho nabídka byla velmi štědrá."

"Sto tisíc?"

"Ano."

Helena se usmála. "Vážně vám nabídl tolik? Nebo mě litujete a dáváte mi víc, než bych si zasloužila?"

Majitel pokrčil rameny. "Nabízím vám tolik, co vám ze zákona patří. K tomu se přidává štědrost kupujícího."

"Dobrá...tak...ano, já děkuju. Máte pravdu, mám aspoň čas něco si najít."

"Výborně." Muž podal Heleně ruku. "Popřeji vám hodně štěstí. V pondělí přinesu smlouvu."

"Dobrá."

"Tak nashle," pohladil Helenu po rameni.

"Nashledanou. A děkuju."

"Vy mi děkujete?" usmál se mile. "Jste jedinečná žena, vždycky jsem si to myslel. Každopádně nemáte vůbec zač."

Pokec s Richardem III

"Čau, hele poď do hospy."

"No...tak dobře," odpověděl Viktor a vystoupil z autobusu. "V osm?"

"Bezva," zavěsil Richard.

Richard a Simona

Viktor přišel domů, šťastný, že je pátek a blíží se pondělí. Napadlo ho, že by mohl v sobotu zajít na tu salsatéku, o které mu říkala Helena, ale nakonec se rozhodl, že nebude nic lámat přes koleno. Měl pocit, že jeho přítomnost jí onehdy večer rozhodně nepříjemná nebyla. Chystal se pokračovat v navázání bližšího vztahu než byl učitelka a student.

Začal se těšit na večer – setkání s Richardem mu přišlo jako dobrý nápad. Snědl tedy něco malého k večeři, podíval se na pár písniček v televizi a vyrazil.

Richard už seděl u piva. Hrbil se. Vypadalo to zvláštně, hora svalů hrbící se nad sklenicí piva. Viktor na něj mávl, očekával Richardův široký úsměv, ale ten nepřicházel.

"Čau."

"Čus," utopil Richard pozdrav v pivu.

"Stalo se něco?" zeptal se Viktor. Přišlo mu, že jeho přítel není ve své kůži.

"Dala mi kopečky."

"Cože!" Viktor zalitoval své vyjevené reakci, ale vážně tomu nemohl uvěřit.

"Jo. Asi tak..." pohlédl na hodinky, "před dvěma hodinama a půl. Tak sem šel sem a zavolal ti, protože se chci vožrat jako dobytek a rád bych se dostal domu."

"Chceš se vožrat z piva?"

"S panákem sem čekal na tebe."

Viktor si povzdechl. Kdyby si někdy představoval, že Simona jednoho dne Richarda opustí, rozhodně by nevěřil, že to jeho kamaráda tak složí. Patrně by počítal s tím, že bude klít, rozčilovat se, mlátit do autobusových zastávek a košů. Ale to že bude sedět nešťastně u piva, to by nikdy nečekal.

"Proč?" zeptal se Viktor.

"Co proč? Proč na tebe čekám s panákama?"

"Ne, proč tě nechala."

"Nevim...teda vim...kurva..."

"Ale nemusíš mi to řikat..."

"Někoho si našla. Někoho jinýho. Chápeš to? Po šesti letech? Ty vole potkat je někde spolu tak ten čůrák nepřežije ani minutu...co minutu, vteřinu."

Viktor si u číšníka, který přišel ke stolu, objednal pivo a dva rumy. "Takže ho neznáš."

"Ne. Neni blbá, věděla, že bych ho zabil, kdyby mi řekla kdo to je."

"Sakra to mě mrzí."

"Mě taky. Víš co sou ženský? Ale vážně? Svině. Ale úplně všechny. Já si dycky myslel, že to tvrděj jenom takovýty zoufalci, kterejm žádná nedá, ale ne...fakt sou to svině. A fakt úplně všechny."

"Já vim." Viktor věděl, že tenhle názor Richardovi nadcházející týdny, možná měsíce (jak ho tak vidím) nikdo nevezme. Proto jen přikyvoval a souhlasil.

"Ty vole kdybych jí aspoň něco udělal? Jako chápeš, aby měla důvod...ty vole ale já neuděl do píči vůbec nic!" zvýšil hlas.

Viktor chytil kamaráda za rameno. "Hej, neřvi. Ona nestojí za to, aby tě vyrazili z hospody ještě před tím než se vožereš. Jasný?"

Richard se smutně zachechtal. "Máš recht."

A tak seděli. A pili. Potichu. Viktor nechtěl mluvit o Heleně, Richard nechtěl mluvit o ničem. Takže jen seděli, pili jedno pivo za druhým a kouřili.

"Já tu ženskou miluju," vypadlo z Richarda po šestém pivu a sedmém panáku rumu.

"Já vim."

"Ne fakt. Já jí miluju."

"Já vim."

"Ale co z toho?" zasmál se. "Co z toho...mám chuť něco rozsekat."

"Nedělal bych to. Vyrazej nás a pak bys to musel zaplatit."

Richard zavrtěl hlavou. "Ale já nic rozsekávat nebudu. Jenom nevim co budu dělat. Jako to mám teď bejt doma sám? Sakra..."

Viktora začalo Richardovo chování vyvádět z míry. Ten chlap brečel. Ten chlap, co v posilovně zvedal stokilové závaží a dokázal by každého ztlouct, brečel. Po tvářích se mu koulela slza, pak další.

"Ty vole já sem hovno."

"Nejsi hovno. Sež vožralej."

"Ne. Nejsem," namítal Richard. "Víš co. Serem na to. Dem dom."

"Jak chceš. Hele zvu tě."

"Ale hovno, dostal sem kopečky, ne padáka. Zvu tě já, žes to musel poslouchat – bez keců! Víš co, tak mě pozveš, až tě pošle do hajzlu ta tančící krasavice," zazubil se a otřel si hřbetem ruky tvář.

"Tak jo," přikývl s úsměvem Viktor, rád za to, že jeho přítel už zase vtipkuje.