Návštěvnost
Listonoš
Listonoš
Listonoš
Zbývala mu ještě jedna poslední cesta. Šlapal na kole do hrbolatého kopce, na čele se mu usadily kapičky potu. Už dlouho tady nebyl…Byla to ta poslední chaloupka na kopci, až na konci vesnice, ale jezdil sem rád. Musel už sesednout z kola, protože už se mu šlapalo jen ztěžka. Setřel pot a přehodil si skoro prázdnou pošťáckou brašnu na druhé rameno. Vždy, když už se blížil k téhle chaloupce, se tak trochu bál, jestli opět uvidí stoupat kouř z komína. Věděl, že až jednou nebude stoupat kouř z komína, stařenku už nikdy neuvidí. Měl ji rád. Bydlela ve svém chátrajícím domku sama, vzdálena notný kus cesty od ostatních chalup. Měla jen syna, který ji každý měsíc pravidelně psal dopisy z ciziny, ze svých cest po moři. Znal ho velmi málo, viděl ho párkrát ve vesnici, když přijel navštívit svou matku.
Zastavil u vrátek, otevřel je a kolo tady opřel. Stařenka ho vyhlížela ve dveřích. Zvala ho dál a usmívala se. Byla hrozně drobounká a křehká. Měl radost, že ji vidí. Vešel jako vždy do světnice, usadil se ke stolu, ona mu přinášela studenou limonádu a uvařený čaj. Byl to takový jejich rituál. Nemusel nikam pospíchat, tady se zastavil čas. Vypil si s ní vždy čaj a pobaveně sledoval, jak stařenka dychtivě čeká. Začala mu jako vždycky vyprávět o svém synovi, o jeho dětství, o jeho zklamání v lásce, jak odešel do ciziny…Znal všechno nazpaměť a přesto rád poslouchal. Nikdy si na nic nestěžovala, život brala s trpělivostí stáří a nežehrala ani na to, že vidí už čím dál tím hůř. Dokonce se dokázala svému údělu smát, žertovala, že o co hůř vidí, o to líp slyší…Usmíval se, pil čaj a přikusoval čerstvě upečenou bábovku, z níž mu stejně vždycky odkrojila sebou skoro všechno, co nesnědl. Dojedl, jako vždy poděkoval a zeptal se, jestli něco potřebuje. Ale viděl, že stařenka už netrpělivě vrtí hlavou a čeká. Potom teprve sáhl do brašny a vytáhl dopis. Obřadně rozlepil obálku a začal číst…
Sama by už nedokázala nic přečíst a tak mu vděčně naslouchala, hltajíc každé jeho slovo…
Roztřídil poslední hromádku dopisů a zásilek. Poskládal si všechno pomalu do brašny, když přiběhla jeho kolegyně a podávala mu ještě dva dopisy. „Tady máš ještě zbytek, chlapče, já mažu domů. Tak Pá!“ Pokýval hlavou a přelétl adresy…Říha, Málková…Málková? Zastavila se mu ruka. Jak to? Tak brzy? Vzpomněl si, kdy byl naposledy u stařenky na kopci. Nebylo to ani čtrnáct dnů. To je divné…Obracel dopis v ruce. Ty cizokrajné známky na obálce, nemůže být pochyb. Ale rukopis…Ten byl jiný, než znal. Dopis, který držel v ruce byl jiný, něco známého…Až teď si toho všiml. Černé lemování okolo, zpáteční úřední adresa. Byl to smuteční dopis…Zachvěly se mu ruce a dopis ho začal pálit. Napadla ho jediná věc – její syn, pane bože, to ne… Seděl nad dopisem ve ztichlé kanceláři a nevěděl, co sním. Zapuzoval v sobě myšlenku ho otevřít. Nikdy by neporušil listovní tajemství, ale teď…Copak ho může přečíst stařence? Ale třeba to není tak, jak si myslí. Dlouhou dobu jen dopis obracel v ruce a bojoval sám se sebou. Pak vzal ze stolu ostrý nožík…
Dnes se mu šlo do kopce ještě hůře než jindy. Kolo bylo těžší než obvykle, slunce ho pálilo do zad. Z dálky viděl, jak stoupá kouř z komína. Se svěšenou hlavou vešel vrátky dovnitř. Stařenka se ho skoro lekla a zvolala:“ Jejda, to je přece náš listonoš! Copak mi neseš, chlapče? Jdeš jako duch. Ale copak tak brzy? Něco pro mě? Stalo se něco?“ Ani nečekal, až ho usadí ke stolu a sedl si sám, aby si otřel pot z čela. Byl nyní rád, že mu nevidí do tváře. Dnes poprvé v životě proklínal svoje řemeslo…Zavrtěl hlavou a přinutil se k bodrému tónu:“ Stařenko, nesu vám dopis…“
Jen zamlaskala a udiveně si sedla naproti. Nechápavě se usmívala „ Od koho? Že by můj Ivan psal tak brzy?“ Její oči jí prozradily. Přece jen se v nich objevil náznak zneklidnění a strachu. Rychle zavrtěl hlavou: „ No jo, už je to tak, váš syn…“
Uhladila rukou ubrus a vyzvala ho: „ Co můj syn, tak už čti…“
Cítil, jak se mu zachvěla ruka, když pokládal na stůl dopis. Viděl v duchu ten osudný lístek, kde stálo, že její syn už není…
„Tak co se děje? Proč nečteš?“
Nadechl se hlavou mu prolétl obsah všech dosavadních dopisů plných lásky k matce. Vyprávění, které by mohl odříkávat zpaměti… Začal číst – „Milá maminko, mám tě moc rád a mám se dobře…“
Zbývala mu ještě jedna poslední cesta. Šlapal na kole do hrbolatého kopce, na čele se mu usadily kapičky potu. Už dlouho tady nebyl…Byla to ta poslední chaloupka na kopci, až na konci vesnice, ale jezdil sem rád. Musel už sesednout z kola, protože už se mu šlapalo jen ztěžka. Setřel pot a přehodil si skoro prázdnou pošťáckou brašnu na druhé rameno. Vždy, když už se blížil k téhle chaloupce, se tak trochu bál, jestli opět uvidí stoupat kouř z komína. Věděl, že až jednou nebude stoupat kouř z komína, stařenku už nikdy neuvidí. Měl ji rád. Bydlela ve svém chátrajícím domku sama, vzdálena notný kus cesty od ostatních chalup. Měla jen syna, který ji každý měsíc pravidelně psal dopisy z ciziny, ze svých cest po moři. Znal ho velmi málo, viděl ho párkrát ve vesnici, když přijel navštívit svou matku.
Zastavil u vrátek, otevřel je a kolo tady opřel. Stařenka ho vyhlížela ve dveřích. Zvala ho dál a usmívala se. Byla hrozně drobounká a křehká. Měl radost, že ji vidí. Vešel jako vždy do světnice, usadil se ke stolu, ona mu přinášela studenou limonádu a uvařený čaj. Byl to takový jejich rituál. Nemusel nikam pospíchat, tady se zastavil čas. Vypil si s ní vždy čaj a pobaveně sledoval, jak stařenka dychtivě čeká. Začala mu jako vždycky vyprávět o svém synovi, o jeho dětství, o jeho zklamání v lásce, jak odešel do ciziny…Znal všechno nazpaměť a přesto rád poslouchal. Nikdy si na nic nestěžovala, život brala s trpělivostí stáří a nežehrala ani na to, že vidí už čím dál tím hůř. Dokonce se dokázala svému údělu smát, žertovala, že o co hůř vidí, o to líp slyší…Usmíval se, pil čaj a přikusoval čerstvě upečenou bábovku, z níž mu stejně vždycky odkrojila sebou skoro všechno, co nesnědl. Dojedl, jako vždy poděkoval a zeptal se, jestli něco potřebuje. Ale viděl, že stařenka už netrpělivě vrtí hlavou a čeká. Potom teprve sáhl do brašny a vytáhl dopis. Obřadně rozlepil obálku a začal číst…
Sama by už nedokázala nic přečíst a tak mu vděčně naslouchala, hltajíc každé jeho slovo…
Roztřídil poslední hromádku dopisů a zásilek. Poskládal si všechno pomalu do brašny, když přiběhla jeho kolegyně a podávala mu ještě dva dopisy. „Tady máš ještě zbytek, chlapče, já mažu domů. Tak Pá!“ Pokýval hlavou a přelétl adresy…Říha, Málková…Málková? Zastavila se mu ruka. Jak to? Tak brzy? Vzpomněl si, kdy byl naposledy u stařenky na kopci. Nebylo to ani čtrnáct dnů. To je divné…Obracel dopis v ruce. Ty cizokrajné známky na obálce, nemůže být pochyb. Ale rukopis…Ten byl jiný, než znal. Dopis, který držel v ruce byl jiný, něco známého…Až teď si toho všiml. Černé lemování okolo, zpáteční úřední adresa. Byl to smuteční dopis…Zachvěly se mu ruce a dopis ho začal pálit. Napadla ho jediná věc – její syn, pane bože, to ne… Seděl nad dopisem ve ztichlé kanceláři a nevěděl, co sním. Zapuzoval v sobě myšlenku ho otevřít. Nikdy by neporušil listovní tajemství, ale teď…Copak ho může přečíst stařence? Ale třeba to není tak, jak si myslí. Dlouhou dobu jen dopis obracel v ruce a bojoval sám se sebou. Pak vzal ze stolu ostrý nožík…
Dnes se mu šlo do kopce ještě hůře než jindy. Kolo bylo těžší než obvykle, slunce ho pálilo do zad. Z dálky viděl, jak stoupá kouř z komína. Se svěšenou hlavou vešel vrátky dovnitř. Stařenka se ho skoro lekla a zvolala:“ Jejda, to je přece náš listonoš! Copak mi neseš, chlapče? Jdeš jako duch. Ale copak tak brzy? Něco pro mě? Stalo se něco?“ Ani nečekal, až ho usadí ke stolu a sedl si sám, aby si otřel pot z čela. Byl nyní rád, že mu nevidí do tváře. Dnes poprvé v životě proklínal svoje řemeslo…Zavrtěl hlavou a přinutil se k bodrému tónu:“ Stařenko, nesu vám dopis…“
Jen zamlaskala a udiveně si sedla naproti. Nechápavě se usmívala „ Od koho? Že by můj Ivan psal tak brzy?“ Její oči jí prozradily. Přece jen se v nich objevil náznak zneklidnění a strachu. Rychle zavrtěl hlavou: „ No jo, už je to tak, váš syn…“
Uhladila rukou ubrus a vyzvala ho: „ Co můj syn, tak už čti…“
Cítil, jak se mu zachvěla ruka, když pokládal na stůl dopis. Viděl v duchu ten osudný lístek, kde stálo, že její syn už není…
„Tak co se děje? Proč nečteš?“
Nadechl se hlavou mu prolétl obsah všech dosavadních dopisů plných lásky k matce. Vyprávění, které by mohl odříkávat zpaměti… Začal číst – „Milá maminko, mám tě moc rád a mám se dobře…“
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.