3. Aleš Potůček

Anotace: Ze sbírky == 7 okvětních lístků ==

Sbírka: Sedm okvětních lístků

Aleš Potůček

Hodiny na věži odbíjely v půl jedné dunivým a táhlým zazvoněním sedmnáctý rok Alešova života. Jeho mládí ho převyšovalo o dvě hlavy a přesto prožíval radostné chvíle úspěchů i poučení. Je to zvláštní, těšit se z poučení, ale Aleš velmi dobře znal váhu zkušenosti. Vždyť sám se do jedné zkušenosti sotva namočil a hned spěchal k druhé.

Navštěvoval prestižní školu v centru města a prospíval s vynikajícími výsledky. Připravoval se velmi svědomitě a za to ho ve škole nikdo zrovna nemiloval. Spolužáci opovrhovali jeho snahou dozvědět se víc a ještě více nesnášeli, když se sám snažil výuku obohatit svými poznatky. Není tedy divu, že po několika týdnech docházky se setkal s dětskou zábavou "na šest". Ano, šikana. Zábava, kterou prožíval každý den. On se ale nebavil. Trápilo ho, že nedokáže zaujmout a chtěl se přátelit se svými spolužáky. Nešlo to a nátlak se stále zvyšoval.

Nesnesitelný útisk vyvrcholil ve rvačku na školních pozemcích. Kdo mohl, přišel se podívat. Aleše zesměšnili, svlékli a surově bili. Skrčil se na zemi do klubíčka a tiše vyčkával odkud přijde další rána nebo kdy někdo z přihlížejících vykřikne nějakou nadávku. V duchu si přál, aby to všechno skončilo, ale opak byl pravdou. Přicházely další rány a další bolest, která ochromovala jeho mysl. S každým dalším nádechem cítil, jak se mu v puse hromadí krev. Zvedl se mu žaludek a vyzvracel směs krve a trávicích šťáv. Většina přihlížejících znechuceně odvrátila hlavu, jeden obličej se však naopak přibližoval. Aleš nevěděl co se s ním děje. Oči měl oteklé a tělo natolik bolavé, že nebyl s to se pohnout. V tom ucítil dotek něčí ruky. Viděl jak se všichni přítomní propadají do země a sám cítil, že stojí na nohách. Vzápětí ucítil škubnutí a podlomila se mu kolena. Každý pohyb, který ho bodal jako tisíce včel musel vykonat. Neměl na vybranou. Ten někdo ho táhl stále vpřed. Prodíral se lesem těl, některá do něj vrážela a jiná mu podrážela nohy. V jednu chvíli, kdy Alešova hlava pomatená vší bolestí, která už dlouhou dobu nezaznamenávala ostrý obraz světa kolem, ale jen mazanici různě silných a různě barevných těl, vypověděla službu a cítil, jako by se vznášel.

Ozvala se rána. Aleš chtěl otevřít oči a poznal, že leží na zemi. Pomalu se rozhlédl kolem. Různí lidé, které ani neznal, stáli všude okolo. Hemžili se kolem malého uzlíčku stočeného na trávě s dlouhými plavými vlasy, který vydával nelidsky jek. Křik ženy, která ztratila matku a dítě naráz. Ženy, která prosí o jedinou věc. Prosí o smrt. Aleš musel tomu křičícímu hlasu hned na pomoc. Nemohl jen tak ležet a slyšet, jak nelidské stvůry hýřící barvami kopou do zkrvaveného bílého nic. Plazil se pomalu vpřed za hlasem. Každý pór jeho těla prahnul po vodě, po teple, každý sval a každá kost v těle mu způsobovala nekonečnou bolest, i přesto se odhodlal a přemohl několik metrů. Naskytl se mu obraz hrůzy. Uzurpátoři, kteří předtím ubíjeli jeho teď bili mladou dívku. Nevěděl co dělat a ani ostatní se nezajímali, že na zemi leží někdo, kdo by potřeboval pomoci. Neměl nic. Sílu, aby alespoň zakřičel na pomoc neznámé dívce, ani sílu, aby se zvedl a sám jí pomohl. Měl jedinou šanci. Tu vložil do kamene velkého asi jako chlapecká pěst. Ze všech sil které mu zbyli se plazil dál až téměř k dívce, ke které se skláněl jeden z uzurpátorů a pokoušel se jí ústy rozepnout bílé splývavé šaty. Aleš nevěděl co dělat. Věděl jen, že ta dívka, které teď trpí, potřebuje pomoct, a také, že je to zřejmě ona, která svojí rukou zachránila jeho tělo před dalšími ranami, které by musel snést. Vztek a lítost mu orosili čelo a záda. Sebral veškerou svou sílu a napřáhl se. Kamenem, který třímal ve své ruce udeřil mučitele přímo do hlavy. Ozvala se slabá tříštivá rána a několik výkřiků přihlížejících. Hvězdy pak padaly stále dolů a Aleš běžel po jemném mechu, který právě navlhčila ranní rosa. Všude kolem byl hustý les. Jen jedna uzoučká pěšina, která vede houštinou. Běží stále rychleji. Přibližuje se mýtina. Je stále blíž a blíž. Jako by se jí už dotýkal. Padá. Všechno v těle se napnulo.

Aleš se leknutím probudil. Ležel ve své posteli. Nevěděl pořádně, co se stalo, ale bolelo ho celé tělo. Jak postupně přicházel k sobě, vzpomínal si na všechno, co prožil. Bylo mu to moc líto, ale nejvíce myslel na dívku, která ho zachránila. Hned další den ráno jí začal hledat. Nikdo ze spolužáků však nevěděl kdo to byl a všichni dělali, že se jich včerejšek vůbec netýká. Někteří se mu i vysmáli, že hledá svojí hrdinku. Po několika týdnech marného hledání boj vzdal. Usoudil, že nejspíše nechodí do stejné školy. I tak mu vrtalo hlavou, koho mohla být ta záhadná hedvábná ruka a komu patřily ty dlouhé plavé vlasy, jejichž dotyky cítil.

Jak čas plynul, Aleš začal chodit do práce. Ne, že by začal navštěvovat jiná místa než do teď. Abyste rozuměli, začal pracovat jako učitel na škole, která mu tolik připomínala časy mládí. Za roky už mnoho křivdy zapomněl a snažil se, aby všechny špatné zážitky ukryl hluboko v podvědomí. Snažil se, aby žádné z jemu svěřených dětí netrpělo šikanou. Do jisté míry se mu to dařilo. Nejméně každý týden však vyvstal nový problém, který musel řešit. Při každé příležitosti šikanování si vzpomněl na plavovlasou dívku, která ho zachránila. Jednoduše – nešlo zapomenout. Byla ale pryč. Už nikdy jí nespatřil, ale toužil jí najít a poděkovat za všechno co pro něj udělala.

Žil samotářským životem. Jeho hodinám života se postupně přesypával poslední zbytek písku. Spolupracovníci a sousedé ho za zády pomlouvali, že je starý mládenec. Říkávali, že žádná nebyla pro Aleše dost dobrá. Že každou bil a nedokázal s žádnou vyjít. Protože neměl rodinu a zdraví mu už nesloužilo tak jak by se patřilo, musel se nastěhovat do domova důchodců. Mezi seniory se necítil o moc lépe než předtím. Snažil se promluvit si s několika svými sousedy. Ti si z něj však začali utahovat. Posmívali se mu, že se nedívá na nejnovější telenovelu, která se právě vysílala. Nemohli snést jeho aktivitu a pracovitost. Chtěl žít. Chodil ven na procházky a pozoroval dění kolem.

Žádný příběh však netrvá věčně. Jak Aleš stárnul, více a více se musel spolehnout na cizí péči, a to mu činilo nepředstavitelné potíže. Nechtěl být někomu vděčný. Třásly se mu ruce při pomyšlení, že bude muset znovu projít společnou chodbou. Bál se, že ho zamknou na záchodech. Nechtěl docházet na obědy, protože se obával, že mu někdo ze spolubydlících předvede, jak je neohrabaný a vyrazí mu tác z rukou. Jeho životem utýrané srdce tepalo stále unaveněji a slaběji. Jednoho dne usnul a zdálo se mu o dívce s dlouhými plavými vlasy, s modrýma upřímnýma očima, které se na něj usmívaly. Spěchal za tou postavou stále vpřed. Už jí měl na dosah. Mohl se jí téměř dotknout. Země se pod ním vypařila. Cítil, že padá, ale neprobudil se jako obyčejně. Padal lehce jako pírko padající v naprostém bezvětří do bílé prázdnoty, ve které se ztratilo jako v mléce. Ráno ho našli mrtvého.

Když pohřbívali jeho tělo na místním hřbitově, nikdo se nepřišel s Alešem rozloučit. Nebyl nikdo, kdo by si ho za jeho život vážil. Neexistoval člověk, který by na něj vzpomínal, a nebyl nikdo, kdo by jeho smrti litoval. Byl příjemný sluneční srpnový den. Hrobník se pokoušel umístit rakev do předem vykopané díry. Když však pozvedl hlavu od rakve, aby si otřel čelo, jen letmo zahlédl ženu s dlouhými rovnými šedými vlasy a vodově modrýma očima.