Tulení nemoc

Anotace: Další absurdní ráno. Je mi tak, že mám chuť se nechat zalít betonem a v poklidu odejít na věčnost...

Další absurdní ráno. Je mi tak, že mám chuť se nechat zalít betonem a v poklidu odejít na věčnost. Nějaký duševní motor mi ale říká, vlastně mě utvrzuje, že do práce musím. Tento stav si neumím vysvětlit, chtěl bych být jedním z těch, kterým je každé ráno lhostejné, zároveň ale cítí naplnění. Z čeho? Z čehokoliv…

Připadám si jako silný kuřák, který si uvědomuje, že se postupně zabíjí. Nic s tím asi neudělám. Oblíkám se. Dopíjím kafe, zapaluji si cigáro. Vycházím z bytu.

„Dobré ráno. Do práce? Do práce? pane Kacizsky?“

„Měl byste se trošku přioblíknout, venku to vypadá docela mrazivě.“

Seznamte se s mou vlezlou sousedkou. Marie Gallardová. 63 let. Přes devadesát kilo, odhadem. Metr a něco. Židovka. Slizký výraz ve tváři. Manžel jí zemřel přesně před rokem. Tedy v době, kdy jsem se přistěhoval vedle ní právě já. Nevím, čím to je, ale vypsal bych pekelně nízký kurz na to, že ve mně hledá jakousi náhradu. Larry, její životní láska, se upil. Já k tomu nemám taky daleko.

„Podle včerejší předpovědi počasí to nebude tak hrozný. Navíc to mám do práce jen kousek.“

A jak se máte vy, paní Gallardová?“ ptám se s předstíraným úsměvem.

Její rosolovitá tvář zčervená. Pokrčí levým ramenem. Začínám panikařit. Co to má znamenat, co jí v hlavě běží, říkám si. Nenápadně udělám úkrok. Jsem v pasti. Horda starého masa se blíží, sáhá to na mě, bože.

Měl jsem kamaráda, který měl velkou slabost pro tlusté, a jak říkal, zkušené ženské. Ostatně tomu odpovídala i jeho nechutná sbírka mature porna. Kdykoliv jsme u něj popíjeli, běžela na videu jedna z prasáren. Dělalo se mi z toho zle.

Teď prožívám něco mnohem naléhavějšího. Můžu si za to sám. Měl jsem držet hubu.

„Muuuuc.“

„Muuuuuuuuc.“

„Nechcete večer přijít? Budu dělat lívance s malinovou polevou. Ty miloval můj Larry.“

„Oh. Ehm. No. Už musím jít, nezlobte se. Nestihl bych přijít včas do práce, což by můj šéf dvakrát neocenil. Však to znáte, práce…“

Srdce mi buší. Připadám si jako zneužitý školák. Její povislé rty se dotkly mé neoholené tváře. Rychle pryč.

Ještě před pár minutami by mě nenapadlo, že ono slunce na konci tunelu, které mi pomůže od blbé nálady, bude myšlenka na stereotypní zaměstnání. Zapaluji si cigaretu.

„Vzhůru, Done Kacizsky.“