Nathanielův příběh

Anotace: Kam až je nutné zajít, aby nastala změna k lepšímu?...

Jaro již pomalu přecházelo v nádherné léto a den se chýlil ke konci. Na špinavém sídlišti nebylo vidět ani živáčka. Ti, kteří nebyli venku, se schovávali doma. Na první pohled idylické a nezáživné sídliště jednoho většího města. Panelové domy v zákrytech, jeden jako druhý. Některé renovované, jiné špinavé. Jaká nevšední originalita. Tou dobou žila na tomto sídlišti jedna rodina. Kráčíme po schodišti jednoho z vysokých domů. Nevšímáme si podrápaných a popsaných zdí, zapálené nástěnky a okopaných dveří. Stojíme ve třetím patře, před dveřmi číslo 21. Klasický panelákový byt o třech pokojích. Z bytu se ozýval křik.

Ve svém pokoji seděl na posteli chlapec, mohlo mu být tak čtrnáct let. Opíral se zády o zeď a hlavou o kolena. Měl velmi rozcuchané vlasy a byl bílý jako stěna za ním. Chvíli se zdálo, jako by spal. Na sobě měl roztrhané džíny a černé triko s nějakým obrázkem. Ale další výkřik ho „probudil“. Teď se již dalo pohlédnout do jeho hlubokých hnědých očí. Pojmenujme si ho třeba Nathaniel. Ani se nehnul, i když na něm bylo znát, jak je vyděšený. Znovu křik. Teď již bylo jasné o co jde. Jeho otec křičel na jeho matku, jako to dělal velmi často, když přišel z baru. Další výkřik, tentokrát následován ránou (to asi otec uhodil pěstí do stolu). Pořád to bylo klidné. Nath se rozhodl, že půjde radši spát, nasadil si sluchátka a lehl si. Chvíli v klidu ležel, ale pak se ozvalo vyjeknutí, které přehlušilo i puštěnou hudbu. Vyplašeně je strhl a rychle se posadil.

Ječení neustávalo. Ozývali se rány. Věděl, že otec zase táhne matku po zemi a bije ji. Chtěl něco udělat, ale strašně se bál. Jeho otec byl horník, s velice tvrdou ranou, a on byl hubený a slabý. Ale matce musel pomoci. Tyto často se opakující procedury v něm vyvolaly čiré nenávistné podněty, které volaly po okamžitém řešení. Zvolna přešel do kuchyně, snažíc se nevnímat matčin pláč. Otevřel šuplík a vytáhl ostrý nůž na kuřata. Pozvolna kráčel za zdrojem hluku, až to spatřil.

Jeho otec povalil matku v obývacím pokoji, poklekl k ní, přidržel ruce, aby se nemohla bránit a mlátil jí pěstí do obličeje. Ječení nepřestávalo a krev stříkala na koberec. Nath v ní šlapal celou cestu do obývacího pokoje. Dělalo se mu špatně, ale spíš z otce než z krve. Věděl, že tomu musí zabránit, že musí svůj strach překonat. Přišel ke dveřím obýváku, opřel se a klidně řekl: „Pusť ji, pusť ji ty zvíře.“ „Nathe, sakra, řek sem ti, abys šel chrápat! Uvědom si s kým mluvíš parchante!“ vyjel útočně otec. „Já až moc dobře vím s kým mluvím. Jinak bych tu nebyl.“ opáčil klidně Nath, ale dostával mírný třas. „Vypadni odsuď a táhni spát!“ alkohol otci říkal co má dělat. „Ne. Ty odsud vypadni. Vypadni a už se nevracej.“ uzavřel debatu Nath a roztřásl se ještě víc. „Týýýýý!!! Ty vyhazuješ mě? A koho máš sebou ještě?“ posměšně si odfrkl otec. „Svého kovového přítele.“ a Nath ukázal nůž na kuřata. Napřáhl ho a začal postupovat k otci, třesoucí se, ale rozhodnut. „Dej tu věc pryč magore, než si ještě ublížíš.“ smál se otec, ale začal ustupovat. Nath k němu kráčel s napřaženým nožem, jako kat.

„Nathe, přestaň, to není nutný!“ začala kvílet matka. „Jen ho nech, ať ukáže, jakej je chlap!“ smál se otec. Nath už nehnul ani brvou. Jen pokračoval dál, rozhodnutý. Stál už skoro u otce, když matka vykřikla: „Nathe, dost!!!!!“. Chlapec sebou trhl a otočil se. Toho využil otec, rozběhl se proti němu, vyrazil mu nůž z ruky a udeřil. Jednou, podruhé a potřetí. Nath se snažil bránit, ale ihned se pod jeho ranami svalil. Otec ho chytil pod krkem, zvedl ze země jako hadrovou panenku a namáčkl na zeď. „Ty hajzle!!! Vyrazim z tebe duši!!!“ křičel otec. Nath už skoro nevnímal. Ze spánku mu stékal pramínek krve, ruce a nohy bezvládně visely, jen oči ještě vzdorovaly. Nevnímal nadávajícího otce a sténající matku. Už mu bylo vše jedno. Naposled se podíval na otce a plivl mu do obličeje. Otce popadl záchvat vzteku, odlepil ho ode zdi a mrštil jím proti skleněným dveřím. Nath je po hlavě prolétl. Ležel na zemi, mezi střepy, hlavu a ruce od krve, svět se mu točil. Viděl svou krev mezi střepy. Pak ztratil vědomí...

Probudil se až v nemocnici. Hlavu měl zašitou, ruce také. Byl napíchnutý na umělou výživu. Celé tělo ho bolelo. Vedle postele viděl matku a otce v objetí. Nevěřil svým očím. Nikdy je neviděl objímat se. Ten pohled mu byl tak cizí... „Nic neříkej,“ konejšila ho matka. „ztratil si hodně krve, odpočiň si.“ Otec stál opodál, až teď promluvil. „Promiň synu. Nechtěl jsem...“ Ale to, co otec nechtěl, se už Nathaniel nedozvěděl, protože znovu ztratil vědomí...