Moment

Anotace: Každý okamžik je v životě důležitý...bohužel.

Posadila se do křesla a zhluboka se nadechla, cítila jeho vůni v celém pokoji. Netušila, co dělá zrovna tady, ale když jí tam usadil, jen mlčky pozorovala jeho rysy ve tváři, aby rozpoznala, co se mu asi honí hlavou. Už dlouho z něho byla víc, než jen zbytečně nervózní. Někde uvnitř jejího těla si byla vědoma, co provádí, ale na povrchu, jako by veškerá naivita jí oslepovala. Zahleděla se na album, které leželo na dřevěném nočním stolku. Nehybná, neživá věc, přesto měla pocit, že jí vábí, odolala ze strachu, nedokázala se pohnout, její tělo bylo v transu, skutečnost že je zrovna tady, jí pohlcovala.

„ Tady mám tu vodu, vážně nechceš ještě něco jiného?“ Trhla hlavou směrem ke dveřím, místo odpovědi jen pokývala záporně hlavou. Strhnula oči zpět do klína, když se moc zadívala do vln mořské hladiny, která se ukrývala v jeho pohledech. Už od prvního momentu, kdy ho spatřila, jak si rozkošně hraje se svou nejmladší sestrou na pískovišti, věděla, že něco v něm jí učarovalo. Nebyla si jistá, jestli to byly modré oči skryté pod černým obočím, nebo ten sladký úsměv, který ze sebe dostal, když jeho malá sestřička vzala lopatku a plnou písku ji hodila přesně na její bílou halenku.

„ Co je ti, jsi nějaká zamlklá?“ Zeptal se jí s výrazem údivu, když nedokázala nic jiného než pozorovat jeho vypracované tělo v upnuté černé košili.

„ Promiň, nějak jsem se zapřemýšlela.“ Dodala jako chabou omluvu.

„ Snad se mě nebojíš.“ Dodal s tím okouzlujícím úsměvem a pomalým dotykem pohladil její vlasy, až sebou leknutím trhla.

„ Dělám něco špatně?“ Ptal se jí, když ucítil mráz, který jí projel šíjí. Nemohl vědět, že to bylo napětí, které se ukrývalo v hluboko v ní, touha, kterou k němu cítila od prvního okamžiku.

„ Ne…já jen…“ Koktala nervózně, vytušil podle ruměnce ve tvářích, že je jen vyplašená.

„ Dáš si něco ostřejšího?“ řekl a vzal jí ještě stále plnou skleničku vody a přešel ke skřínce, která ukrývala všechny možné značky tvrdého alkoholu.

„ Ani ne, nepiji.“ Snažila se odporovat, ale to už jí strčil do ruky malou sklenku z vyřezávaného skla, plnou nějaké tmavě hnědé kapaliny, která ji povědomě páchla jako whisky, kterou má tak v oblibě její otec.

„ Jedna ti neublíží, neboj.“ Usmíval se a přiťuknul opatrně tou svou sklenkou a celou jí vypil na jedno nadechnutí, jako by to byla jen prachobyčejná voda.

Zlehounka ke sklence přičichla a pak se dotkla jazykem. Musela vypadat hodně směšně, když se zatvářila jako malé třeštidlo.

„ Jen pij, no tak…“ Utvrzoval jí, aniž by se smál jejím výrazům, když se olízla. Nedokázala vzdorovat jeho prosbám, jeho hlas byl tak mužský, svůdný, promlouval k ní a ona měla pocit, že mu musí naslouchat. Na ex vypila sklenku whisky a posadila se zpět do křesla, pod náporem alkoholu měla tušení, že by se jí mohly podlomit kolena.

„ Pustím nějakou hudbu, máš ráda Evanescence?“ Zeptal se, ale nečekal na odpověď, pustil cd do přehrávače a vyzval jí k tanci. Neměla ještě dost sil v nohách, přesto nedokázala odolat těm výzvám v jeho očích.

Objala ho okolo krku, opřela se o jeho hruď, aby dodala lehkost jejich krokům. Byl to ten moment, ta chvíle, kdy lidi se oddávají pocitům a zamilují se. Během minuty si dokázala představit život s ním, mít ho po boku, vychovávat s ním děti, každý den být šťastná za to, že tenhle moment nastal.

Z dumání nad budoucností dle jejích představ jí vytrhly jeho dotyky, jeho ruce se přesunuly na její zadnici, aniž by to čekala. Neměla odvahu podívat se mu do očí a vyčíst z nich, co dělá. Nepřisuzovala by tomu důvod, kdyby jí nesevřel půlky s takovou hrubostí, až vykřikla a odtrhla se.

„ Copak?“ zeptal se a snažil se jí přitáhnout zpět k sobě.

„ Myslím, že bych měla jít…“ Šeptla bojácně a snažila se natáhnout pro svou kabelku, která se ledabyle povalovala na gauči vedle křesla. Zachytil ji za paži, na její vkus až příliš tvrdě.

„ Neblázni, proč bys odcházela…“ Jeho hlas najednou neměl sladký nádech, připomínal jí daleko víc chraptivý hrubý hlas.

„ Já…“ neměla bystrou odpověď přichystanou. Nedokázala mu nic říct, přitáhnul si jí blíž. Najednou jí ta chvíle nebyla tak blízká, napětí se v ní prohlubovalo a vytvářelo strach. Dotknul se rty její tváře.

„ Asi, je to moc rychle…“ Dostala ze sebe hbitě, ale roztřeseným hlasem.

Podíval se na ní a rozesmál se, smál se tak dlouho a hluboce, až se o krok vzdálila a sledovala jeho obličej, jak pod náporem smíchu se mění v grimasy. Když výbuch smíchu přerušilo ticho, atmosféra pro ni ztěžkla.

„ Jsi tady, v cizím bytě, s cizím mužem, oblečená do jeho košile a svůdně s ním flirtuješ, ale já jsem rychlý?“ Divil se, jeho hlas stále více byl hrubější.

„ Já…myslela jsem…“ Koktala zmateně, ale on ji přerušil. „ Nevím, co sis myslela, ale nemám rád nedokončené hry, mě nikdo za nos tahat nebude.“ Křičel na ni a chytnul ji za paži, vedle něho byla něžná jako pírko, odhodil jí na gauč, až zaúpěla, s jako tvrdostí jí odhodil jako kus levné hadry.

„ Prosím…“ Dostala z hrdla poslední slovo. Její prosba se ztratila v šeru, křik, prosby, bránění, nedokázala se mu vytrhnout ani zastavit ten děsivý děj, který se jí přehrával před očima. Bolestí úpěla, škrábala svého nepřítele. Jeho síla byla větší, jeho tělo silnější, v očích se ztratila mořská hladina, jen temné paprsky se odrážely v jeho výrazech.



Jen ten malý moment, jen ta pouhá chvíle, kdy ta malá kudrnatá holka jí zašpinila pískem, jen jeho milý úsměv, když se jí omlouval, jeho spalující dotyky, když se jí něžně dotýkaly, to vše způsobily dny, týdny trápení. Nenáviděla sebe, nenáviděla jeho, nedokázala se vzepřít, nedokázala se mu pomstít….