Nejtemnější půlnoc

Anotace: Jsou to dva kamarádi. Nebo taky ne. Chtějí okrást vlastní babičku. Nebo vlastně ne. Chtějí být spolu, ale pořád jim někdo bere jejich štěstí na dně jedné krabice. Vtipná povídka o tom, že toužit se dá neuvěřitelně moc.

"Myslím, že bychom to neměli dělat," tvrdila Kamila.
"Není na tom nic špatného. Je to ještě před tou hranicí, od které už děláš něco špatně."
"Záleží jak se na to podíváš. Já vím, že je to v pohodě, víš to ty, ale soused s brokovnicí už si tak jistý nebude."
"Neboj se, Ares nás v našem boji ochrání."
"Nerada vzývám bohy, kteří vládnou hrubou silou. Ničí mi to karmu."
"Jestli to dělat nechceš, nemusíme."
"Ale jo. Jdeme."
Kradli se temnou nocí. Nemuseli se ani domlouvat, že si na to obléknou černé šaty, protože je to napadlo zcela nezávisle na sobě. Už byli skoro u rodinného domku Kubovy babičky, když potkali Kamiliny spolužáky.
"Kamila, pojď sem a vysvětli mi, co je to za týpka," velel Tomáš.
"A co tady vlastně děláš... takle pozdě... střízlivá?" nechápal Bohouš.
"Kamila, myslím, že ten týpek vypadá jako debil. Je oblečená jako metalista a přitom nemá dlouhé vlasy-jen se na něho podívej."
"Takový metalista začátečník," smál se Bohouš.
"Amatér," smála se Zuzka, která byla úplně mimo tuto realitu a lahev jahodového Puškina ještě držela v ruce, přestože byla prázdná.
"Tome, mě se ten týpek líbí," oponovala Kamila.
"Počkej, jsem myslel, že se ti líbí ten týpek v tričku s Che Guevarou."
"Jako proč on?" naprosto nechápala Kamila.
"Jsem tě viděl na chodbě ve škole s Langem a Lang je jeho nejlepší kamarád."
"Víš jak hrozná je tohle kravina?"
Kuba vydržel dlouho stát a předstírat, že se ho ten rozhovor netýká. Vydržel to, když Tomáš tvrdil, že vypadá jako debil a vydržel to i přes srovnávání s metalistou. Pak mu ale došlo jak hrozní pitomci se to kolem Kamily shlukli a co jí to vykládají. Vzal ji zezadu za loket a táhl pryč se slovy:
"My už musíme jít, slibujeme, že moc dlouho střízlivé nezůstaneme. Mějte se tu."
"Počkej, tak já jsem si s ní ještě chtěl povídat," vztekal se Tomáš, ale ani nevstal z lavičky.

"Díky."
"To je dobrý, už jsme se na to prostě nemohl dívat."
"Neměli bychom to teď vzdát? Možná až to vyneseme ven, že nás zase potkají."
"Jestli máš strach, necháme toho, ale neumím si představit, že by to mohl být problém."
A tak došli až k domu Kubovy babičky. Přelezli plot a Kuba uklidnil štěkajícího Punťu, který ho poznal už z dálky. (Snad podle vůně jeho Versaceho, napadlo Kamilu. Tak by ho totiž poznala už z dálky ona.) Otevřeli okénko do sklepa a jeden po druhém vlezli dovnitř. Problémy dělal jen Punťa, který se pořát třel Kubovi o nohu a chtěl si hrát a lehal si na záda, aby ho Kuba drbal na břiše. Když ho Kuba zkoušel ignorovat, štěkal na něj a hrozilo prozrazení celé akce. Punťu tedy museli vzít s sebou do sklepa. Kuba začal hledatkrabici, pro kterou přišli. Punťu dal do rukou Kamile:
"Jé, ty jsi ale krásný, pejsánek!" zvolala, položila ho na zem a začala drbat na břiše. Punťa blahem chrochtal a Kuba si myslel svoje. Krabici hledal dlouho. Bylo jasné, že ji babička někam přesunula. Musela ji tedy k něčemu potřebovat. Musela chtít vidět její obsah. Možná tedy krabice už vůbec není ve sklepě, ale je nahoře v domě. To ale není možné. Babička nechtěla tu věc přece už nikdy vidět, přestože byla tak krásná. Nedokázala by ji mít nahoře v domě a taky by ji nikdy nedokázala Kubovi dát. Proto ji teď s Kamilou kradli, přestože ji plánovali vrátit kdykoliv, kdy by se po ní babičce zastesklo. Po patnácti minutách hledání Kuba rezignoval na světlo baterky a zamířil k vypínači.
"Kam, rozsvítím. Raz, dva ,tři." Na dva Kamila zavřela oči a otevřela je až když bylo rozsvíceno. Punťa uviděl v myš, která utíkala podel zdi před světlem a rozběhl se za ní. Myš mu pochopitelně utekla. Punťa chlvíli něco očichával okolo zdi a pak se demonstrativně vymočil na roh dřevěné police s harampádím.
"Hloupé zvíře," zaklel tiše Kuba.
"Víš jaké složité duševní pochody ho musely vést k tomu, aby si vybral právě ten roh?" smála se Kamila.
"Jo, vím. Pomsta myši."
"Pomsta je tak lidský instinkt, že to ten pejsek musel odkoukat od lidí."
"No nevím... Od mojí babičky teda určitě. Celý život se hádá se sousedkou v tom růžovém domě vedle, co tak svítil do tmy. Pořád si dělají nějaké naschvály."
Venku něco zarachotilo.
"Slyšels to? Já mám strach."
"Nesmysl, asi to byla zase myš."
"Kdo je tam dole?" ptal se hlas ze zahrady domu.
"Páni, ta myš umí mluvit," prohlásila Kamila s ironií. Kuba se musel smát.
"To jsem já, pane Souček," řekl Kuba tak, aby ho bylo ven slyšet, ale snažil se přitom tlumit hlas, protože nesměl vzbudit babičku a otevřel okénko, kterým se s Punťou a Kamilou dostali dovnitř.
"Aha, to jste vy, Jakube. Viděl jsem světlo a myslel, že jsou to zloběji. Slyšel jsem Punťu před chvílí štěkat a pak už jen chrochrat jako by umíral," omlouval se soused z oranžovéhp domu vedle a schoval brokovnici za zády.
"Ne, to je v pořádku. Je báječné, že dáváte na babičku takový pozor. Děkuji a dobrou noc," řekl Kuba a přibouchl okénko před sousedem, který se chtěl evidentně ještě na něco zeptat.

"Kam, nemůžu to najít. Je to ve staré krabici oblepené páskou. Kdybych ji viděl, poznal bych ji, ale prostě ji nevidím. Podívám se ještě sem dozadu."
Tentokrát se ozval šramot z druhé strany. Někdo scházel po schodišti do sklepa. Kamile se zatajil dech, Kuba přiskočil k vypínači a zhasl světlo. Ozval se krátký zvuk, jako když něco spadne. Kuba musel něco shodit, když zhasínal, nebo krátce potom. Přešel ke Kamile:
"Psst, pojď sem," řekl a zavedl ji za roh, kam podle něj nebylo tolik vidět ode dvěří. Posadil se s ní na starou pohovku. Oba čekali, že se z pohovky zvedne prach, ale byla čistá. Skoro to vypadalo, jako by ji do sklepa postavili teprve včera, nebo z ní babička prach pravidelně vysávala. Kuba Kamilu stále držel tak, jak ji posadil na pohovku a šeptal:
"Ten blbec Souček ji určitě probudil a pak slyšela nás nebo Punťu." Kamila jen kývla. Dali si malou pusu, protože měli oba hrozný strach a vyhrocená situace se jim prostě líbila.
Otevřely se dveře a někdo vešel.
"Tak pojď," řekl mladý dívčí hlas, který Kuba okamžitě poznal, ale přesto strnule seděl, jakoby nechápal. Do sklepa vešel další pár nohou. Dotyčný šlápl na zlomenou motyku, která původně stála opřená v koutě, ale Kuba ji omylem shodil, když rychle zhasinal (šlo o motyku, kterou Kuba jednou zlomil, když chtěl jako hodný vnuk okopat babičce záhon). Neznámý přes motyku málem upadl, ale zachyti se regálu v koutě, z jehož spodní poličky spadla na zem krabice, ve které něco kovového narazilo na zem. Dutý a kovový zvuk: Kuba i Kamila už věděli, že dotyčný mimoděk našel to, co Kuba už hodinu hledal. Kamila si pomyslela, že je to jako v hodně špatné povídce, dkyž někdo něco najde tímhle kýčovitým způsobem.
"Promiň, hned rozsvítím," ozval se znovu dívčí hlas. Žárovka se rozsvítila a nikdo neřekl raz, dva, tři. Kamila zavřela oči, Kuba ji pustil a vstal. Nastal čas, zeptat se mladší sestřenky, co dělá o půlnoci u babičky ve sklepě.
"Martino, co tady děláš?"
"Fuj, jsem se tě lekla. Co tady děláš ty?" řekla Kubova sestřenka roztřeseným hlasem.
"Martino, co tady děláš? Neměla bys být doma?" řekl Kuba a zdál se Kamile až moc zlý.
"Je tam za rohem takový gauč a my tam někdy večer chodíme... No, Tohle je Petr," odpověděla konečně a ukázala na asi patníctilekého punkera s fialovými nehty, ktewrý přišel s ní.
"Dobrý den," řekl Petr, považujíc Kubu asi za Martinina otce. Kuba se podíval za roh na nezaprášenou pohovku. Kamila se na něj usmívala a byla ráda, že ji není ode dveří vidět. Co by si pak asi sestřenka pomyslela. Kuba si všiml, že se Kamile ve vlasech zachytil kousek pavučiny. Musí jí o tom pak hned říct.
"No, dobrou noc. Já tu dneska přespím, protože jsem byl tady poblíž. Martino, jdi domů. Je dost pozdě," řekl Kuba již o poznání klidnějším hlasem. Klidně by sestřenku ve sklepě nechal, ale musel přece ještě hledat starou polepenou krabici a na pohovce seděla Kamila s pavučinou ve svých tmavých vlasech, které se ve světle jediní žárovky zdály černé jako noc tam venku.
"Jo, my už zase jdeme. Sorry, nevěděla jsem, že tu budeš," řekla Martina a měla se k odchodu.
"Nashledanou," řekl Petr a otočil se za Martinou. Vypadal dost zmateně. Kuba si všiml, že má nehty nalakované na fialovo a cynicky zneužil jeho zmatenosti:
"A mladej, nehty si lakujou jenom ženské a fakt šáhlí pseudorockeři."
"Ano. Máte pravdu," řekl zmatený pseudopunker a odešel.

"To nebylo hezké," řekla Kamila.
"Svět je krutý."
"Svět je krásný. K noze, Punťo!"
"Krásný? Víš kdo je krásný? Punťa."
"Co je to za rasu?"
"Welspringšpaněl."
"Hmm... A takoví psi se nechávají na noc venku?"
"Babička, vždyť to znáš."
Došli ke krabici, kterou shodil Petr při svém entrée. Kuba ji otevřel a oba doufali, že se obsah při pádu nepoškodil.
"To je ono?" zatajil se Kamile dech podruhé.
"Jo, to je ono."
"Je to nádherné."

Stříbrný čajovar Kubova dědečka spolu odnesli a chtěli ho vystavit v nově otevírané čajovně, mělo to ale jeden háček. Druhý den babičku napadlo, že by se měl vyklidit sklep, když začíná jaro. Vzpomněla si i na stříbrný čajovar, který celý život nenáviděla, který ale miloval Kubův dědeček a řekla, že by se měl prodat, protože je přece stříbrný a je škoda, aby ležel ve sklepě, když ještě může někoho potěšit. Kuba řekl, že by ho chtěl, babička ale nechtěla ani slyšet o tom, že by měl zůstat v rodině. Celý život jí stál ve vitríně v obývacím pokoji. Ten čajovar nenáviděla a teď se konečně rozhodla zbavit se ho, přestože je to památka na Kubova dědečka. Přece si takvou věc Kuba nemůže chtít nechat!
Kuba s Kamilou vymysleli plán získání čajovaru II. Kuba vzal babičku a čajovar v krabici a šli do vetešnictví. Čajovar tam babička prodala. Všichni přítomní zákazníci zaslechli stáří čajovaru a taky fakt, že je z čistého stříbra. (Což ale u sovětského čajovaru není úplně jisté... No nic.) Všichni, kteří zaslechli, o jaký čajovar se jedná, si ho hned začali prohlížet a nejméně dva připadali Kubovi jako vážní zájemci. (Bylo to možná trochu paranoidní vzhledem k ceně čajovaru, ale Kuba s Kamilou na něm oba velmi lpěli.) Rozhodl se tedy jednat i bez Kamily. Podržel babičce dveře a řekl rychle prodavači, aby ten čajovar proboha nikomu neprodával, že se pro něj vrátí a dá mu, kolik bude chtít.
Podle plánu získání čajovaru II. vešla asi minutu po Kubově odchodu do vetešnictví Kamila a dožadovala se stříbrného sovětského čajovaru ve staré krabici polepené páskou. Prodavač napřed tvrdil, že čajovar nemá, když ho ale Kamila přesně popsala, řekl jen, že ho nemůže prodat, protože původní majitel ho chce zpět. Kamila si byla jistá, že lže. Myslela si, že prodavač se mezitím rozhodl, že si čajovar koupí sám. Hádala se s prodavačem až dokud jí nezavolal Kuba, že plán se změnil. Pak se uklidnila a prodavači se omluvila. Koupila si secesní těžítko a ujistila prodavače, že Kuba se pro čajovar vrátí. Prodavač přikývl a pomyslel si své.

Za pár dní babičku napadlo, že čajovar byl památka. Jednak je to starožitnost a pak: její zesnulý manžel ten krám miloval. A tehdy Kuba poprvé řekl: "Trhnisi nohou, babi. Ten čajovar už prodali."
Babička ale byla čím dál tím smutnější. Trápily ji výčitky svědomí a čaj nemohla ani vidět. A tehdy Kuba s Kamilou přinesli čajovar zpátky. Babička si ho vystavila ve vitrínce a žářila štěstím. "Tak vidíš, Kubíčku. Taková drahocennost. A ještě rodinná památka," řekla a odcházela do kuchyně, aby Kubovi s Kamilou vnutila domácí buchty.
("Vždyť jsme teď obědvali, babi, já už nesním vůbec nic!"
"Já sladký nejím, paní Vaňková, kvůli mě se neobtěžujte."
"Nesmysl děti.")
Babička buchty přinesla a řekla:
"Taková starožitnost a ještě rodinná památka. Až se budeš ženit, Kubíčku, dám ti ho jako svatební dar."
Kuba s Kamilou se na sebe podívali a oba je napadl naprosto stejný plán získání čajovaru III. Zavrhli ho ale jako neproveditelný...