Úžasná tchýně

Anotace: Hrátky s láskou...

Sbírka: Pohřebiště snů

Úžasná tchyně

Ten den začal stejně jako všechny ostatní. Ráno vstát, udělat všechny ty nezbytnosti, bez kterých se nedá vyjít mezi lidi a vykročit do dalšího, všedního dne.
Ovšem, počkat, záblesk nějaké myšlenky se mihl hlavou…Dnešek nebude tak obyčejný,dnes vlastně v muzeu provádíme cizince. Tak alespoň se bude kapánek lišit od toho strašného stereotypu.
Je to jiné. Ale především v tom, že prohlídka je jednou tak dlouhá. Něco povídám, tlumočník to přeloží a zase nanovo. Máme zde tlumočníky dva.
Jeden vypadá zajímavě, má dlouhé vlasy a působí tak bohémsky. Jo, to se ti holka líbí, co? Ale dej pokoj, ty čtyři křížky na zádech ti stejně nikdo neodpáře. Tak drmolím dál, ale pozor. Najednou tlumočí někdo, koho jsem až do tohoto okamžiku považovala za jednoho ze skupiny cizinců. Jeho hlas zní jako rajská hudba. Hm, zajímavý člověk. Raději se zaměřím zase na svou práci. Aby bylo jasno, mám vážně pěknou nadváhu, tak se budu krotit. A nebudu koukat, kam nemám.
Kolega bere foťák a začne nás všechny fotit.
„Mě nefoť,“ bráním se se smíchem, „až budu mít tak o 20 kg méně.“
„Ale v některých zemích je to přednost“, pronese v blízkosti mému uchu lahodný hlas. Ohlédnu se a uvidím toho třetího tlumočníka. Začneme si povídat. Je to tak příjemné. Když mluví kolega a fotím já, je jasné, koho si bere hlavně na mušku můj fotoaparát. Je tak krásný, zajímavý a charismatický. Jo, tak z tohoto okamžiku budu ještě dlouho čerpat energii, pomyslím si. Kdybych jen tušila, jak moc se mýlím. Ale nepředbíhat.
Když prohlídka končí, přijde ke mně můj idol s vizitkou a podává mi ji.
„To se mám ozvat, až se budu chtít učit čínsky?“ ptám se poněkud zmateně.
Ne, napište jen tak, jak se máte,“ odpoví mi. Je tak okouzlující, až mi z toho tluče srdce na poplach.
Odcházím domů s vizitkou v kabelce a v hlavě zmatek. Mám nebo nemám? Napíšu až další den, rozhodnu se. Aby to nevypadalo, že nějak moc spěchám.
Za dva dny usedám k počítači a dodávám si odvahy, abych napsala. Odháním vtíravé myšlenky, že se to nehodí. Vždyť vypadal tak mladě. Určitě mu nebude více než 30 let. Asi bych neměla. Ale už píšu..Jde to tak snadno..
Dobrý den, Jiří,
využívám prima nabídky a píšu "jen tak".
To se totiž hned tak nestává, aby se psalo jen tak. Když si člověk
vzpomene na tu přehršel pracovních e-mailů a přeposílaných blbůstek,
zamotá se jednomu z toho hlava kolem.
Oč pěknější je sednout si k počítači a psát, co člověka napadne a
nepřemýšlet, zda je tato formulace správná, zda to neurazí ješitnost
jistých šéfů v jisté nejmenované společnosti nebo zda si
člověk nekoleduje o nějaký další neodkladný úkol.
Napadlo mě, že jsem se ani nezeptala na jednu věc, která mě zajímala a
v podstatě nějak nevybyl čas.
Vy jste se ptal, zda pocházím z Berouna a já byla zvědavá, odkud
pocházíte Vy.
Původně jsme Vás s kolegou považovali za součást čínské skupiny a byli
jsme překvapeni, když jste promluvil česky.
Narodil jste se zřejmě zde, že?Jenže ten exotický vzhled..
Ovšem působíte tak harmonicky, tak vyrovnaně, že to je v dnešní
uspěchané době až nepochopitelné.
Je to tou čínskou kulturou nebo jste studoval i psychologii?
Z Berouna zdraví
Sylvie
Tak, ještě napsat adresu a zmáčknout klávesu „odeslat“. Můj prst trochu váhá, ale nakonec je dopis odeslán. Cítím, že nedělám dobře. Ale co, vždyť ani neodpoví. Jdu si do kuchyně zakouřit, abych potlačila nervozitu. Ale ještě nedokouřenou cigaretu típám a letím k počítači. Mám odpověď! Ani nedýchám a čtu:

Sylvie,
mě taky napadlo, že bychom se mohli někdy vidět a popovídat.
Nebudete mít příští nebo přespříští týden cestu do Prahy?
Bydlím kousek od stanice metra Zličín…co Vy na to?
Sešli bychom se tam.
Jiří

To je rychlost. Myslela jsem, že si budeme chvíli dopisovat a najednou hned setkání? Ale stejně už vím, že pojedu. Tak píšu:

Jiří,
nevím, zda budu mít cestu, ale mohu si ji udělat.
Příští týden by to šlo, že bychom si někde spolu vypili kávu či čaj...
Nabízí se středa nebo čtvrtek.
Určitě neodmítám setkání se zajímavými lidmi...

Neodbytné myšlenky znovu zahlcují můj mozek. Cože, ty pojedeš za úplně cizím chlapem do Prahy? Jsi normální? A co Aneta (má těžce pubertální dcera), necháš ji doma bez dozoru? Ty? Taková matka ochranářka? Ale už vím, že nechám.

Oba dny ok,vyberete si spíš který?
:)
J.

Vyberu středu, protože najednou se nemůžu dočkat.

Já vybírám středu, ještě musíme domluvit čas.
Co takhle 17.00, není to příliš brzy?
S.

Ve středu ideální, jen mohu až ve 20h, neva?
J.
Cože? Až tak pozdě? Jsem však už rozhodnutá. Kdyby to mělo být o půlnoci, tak přijedu.

Neva, aspoň nebude takový provoz.
Tak už si připravuji v hlavě otázky...Na Vás...:-)
Sylvie

Bezva,budu se těšit,ve středu dopoledne ještě pošlete tedy potvrzovací
SMSku na moje číslo, ano?
Těším.
Zatím.
J.

Potvrzovací esemesku? Nechápu, když se přece dva lidé na něčem dohodnou, není nutné to ještě potvrzovat. Ale, co na tom. Vždyť na tom není nic špatného.

O.K. pošlu, potěšení je i na mé straně..
Hezký víkend..
Sylvie

Dohodnuto. Mám z toho smíšené pocity. Další dny ho několikrát potkám v jídelně, pozdraví mě, ale nijak zvlášť se ke mně nehlásí. Stala jsem se snad obětí nějakého bludu uvnitř mé hlavy?
Každý den čtu doma naše e-maily, abych se utvrdila, že to není jen výplod mé fantazie. Před usnutím přemýšlím, jak bude naše setkání probíhat. Představuji si, že mě třeba před odjezdem políbí, ale je to asi má nejodvážnější erotická představa. Ale každopádně ne nepříjemná. Nebo to bude jen setkání na pracovní rovině? I to bych brala. Je tak výjimečný oproti ostatním mužům, které jsem v životě potkala. Je milý, jemný, inteligentní, charismatický a krásný.
A už je tu ten den. Co si mám vzít na sebe? Vyhazuju věci ze skříně, zkoumám, zavrhuji, proč jen nejsem hubenější. Nakonec zvítězí ohromný černý svetr a černá sukně. Má oblíbená barva již od mládí. Proč mi jen vždy každý říkal, že vypadám, jako když jdu na pohřeb? Co když teď jdu? Na pohřeb svým snům.
Už jsem na místě. Mám trému. Co když nepřijde? Už ho vidím. Přichází s úsměvem (později zjistím, že se usmívá téměř pořád).
„Ahoj Sylvie, budeme si tykat, ne?“ říká s absolutní samozřejmostí a já souhlasím.
„Mám strašný hlad, máš taky?“ ptá se a dodává: „Nebude ti vadit, když tě pozvu na večeři?“
„Nebude, ale kam půjdeme? Jsem tu autem.“
„Neboj, já pojedu první, ty za mnou a je to vyřešené.“
Jedu za ním a představuji si, do jaké restaurace mě vezme. Charismatický muž jistě vybere něco zvláštního. A opravdu. Jsme u něho doma. Mrazí mě v zádech, nechodím běžně s neznámými muži k nim domů. Ale dnes to udělám. Už jsem v jeho domě. Sedím v kuchyni na židli a Jiří připravuje večeři. Pro mě zcela nová situace, ještě žádný neznámý muž mi večeři nepřipravoval. Povídáme si, je to tak přirozené.
„A kolik je ti vlastně let?“ zajímá mě.
„Bude mi jednačtyřicet.“
„Opravdu? To by mě v životě nenapadlo, vypadáš mnohem mladší. Mně bude taky čtyřicet jedna, 13. listopadu.“
„Ty jsi třináctého? Já taky, ale srpna, to je osudové.“
Zní to jak hudba mým uším. Tak krásně se to poslouchá. Popíjíme při tom červené víno a já vůbec nemyslím na to, že budu muset jet domů. Je tak zajímavý. A máme rádi stejné knihy, stejné autory.
„Tak půjdeme spát, ne?“
„Počkej, já musím jet domů, nemohu tu spát.“
„Pila jsi víno, vždyť o nic nejde. Pyžamo ti půjčím, kartáček taky a ráno vyrazíš do práce odsud.“
Vlastně ani nemám na vybranou, tak souhlasím. Zamknu se do koupelny a dlouhou chvíli na sebe zírám do zrcadla.
„Pane bože, nejsem já praštěná? První setkání a já tady budu spát. To jsi nezvládla. Kde jsou tvoje sny o nesmělém polibku před odjezdem? Třeba budu spát v jiném pokoji“, uklidňuji sama sebe.
Osprchuji se a ještě drahnou dobu čekám v koupelně na nějaký zázrak. Nepřichází.
Zabalím se tedy do županu, který tu visí a vycházím ven. Jiří už leží v posteli a má na nočním stolku připravené dvě sklenice vína.
Ještě to můžeš ukočírovat, radí mi můj vnitřní hlas, ještě je čas.
„Ty jsi už osprchovaný?“ napadne mě jediná otázka.
„Ano, použil jsem druhou koupelnu, byla jsi tam děsně dlouho.“
Jdu tedy k němu a sedám si na postel. Zabalená v županu a pod ním pruhované tričko a pěkné černé bombarďáky.
Nenuceně mi podá sklenici s vínem a začneme si povídat. Je mi vedro, sundám si župan. Povídá mi o svém životě, o synovi, jak je dlouho rozvedený, o bývalých přítelkyních.
„Víš, že hodně mých přítelkyň byly studentky práv?“
„Opravdu?“ divím se. „Mám taky dceru na právech.“
„Sylvie, byla bys úžasná tchýně. Nosil bych tě na rukou.“
Smějeme se tomu. Ale je vidět, že už je děsně ospalý.
„Půjdeme spát, ano?“ prohodí.
Souhlasím, ačkoli nevím, co je tím vše myšleno. Zhasne lampičku a já mám strach.
Strach ze všeho. Pokud se to stane, tak z toho, jaké to bude. A pokud se to nestane, tak prostě proto, že mě nevidí jako ženu.
A stalo se to. Bylo to něžné, alespoň pro mě. Polibek na rozloučenou byl mnohonásobně překonán.
Ležím tu ve tmě vedle spícího Jiřího a nemohu usnout. Dívám se na něho. Je tak dokonalý, ve všem. To přece není možné. Něco jsem musela přehlédnout. Najednou zatoužím jet domů. Musím zkontrolovat Anetu, aby ráno vstala do školy, namalovat se do práce.
Tři hodiny si dodávám odvahy vzbudit toho dokonalého muže. Co když tím zničím i svůj sen?
„Jiří, prosím tě, já už pojedu domů“, budím ho k ránu.
„Dobře, tak až budeš připravená, já tě vyprovodím.“
Oblečenou mě vyprovodí a vysvětlí mi cestu. Zeptám se, zda bude ještě u nás tlumočit. Prý ano, tak si s ním domluvím na druhý den oběd a odjíždím. Bloudím a jsem v té tmě úplně ztracená. Půl páté ráno, volám Jiřímu SOS, ale nikdo mi mobil nebere. Zoufale hledám cestu domů. Nakonec už jsem na správné silnici a konečně i doma.
Aneta spí spokojeně ve svém pokojíčku a já se snažím zamaskovat stopy po probdělé noci. Nemám ani ponětí, jak to v práci zvládnu. Dívám se na mobil, žádný nepřijatý hovor. Mám z toho stísněný pocit. Copak ho nezajímá, jak jsem dojela domů?
Nezajímá, a asi ani nebude. V poledne posílám SMS, zda platí ten oběd. Nikdo mi neodpovídá, tak jdu sama. Nemám však na jídlo ani pomyšlení. Vidím ho tam sedět se svou skupinou. Položím jídlo ke kolegům a jdu za Jiřím.
„Promiň, musím tlumočit i při jídle, pořád se mě na něco ptají,“ připojí omluvný úsměv.
S ledovým klidem odpovím, že se nic neděje a jdu se posadit. Jídlo nemohu ani polknout, cítím se bídně. Po obědě mám telefon, volá Jiří:
„ Haló, mám tady nepřijatý hovor.“
„Ten je už z brzkých ranních hodin, kdy jsem bloudila a volala SOS. Ty ale nemáš v noci telefon u sebe, viď ?“
„Nemám…Ale napadlo mě, že bychom si mohli dát někdy repete, co ty na to?“
„Ano“, křičí moje srdce i hlava i tělo, bídný pocit je ten tam.
Přesně za týden na tom samém místě, zní naše dohoda. Nabídnu se, že večeři tentokrát obstarám já.
Těším se, jasně, ale jedna věc narušuje celou tu idylku. Proč mi třeba někdy nezavolá? Proč mi nepošle zprávu nebo e-mail? Kdyby to záleželo na mě, nečekala bych ani den a zavolala. Ale něco mě drží zpátky, abych se do takových aktivit nepouštěla. Stačí, že občas pošlu nějaký e-mail, a to vždy jako první.
Navzdory pochybnostem se nemůžu dočkat. Konečně! Letím domů, vařím večeři, koupu se, vybírám oblečení a jedu. Jedu za tím neskutečným mužem. Opět stejné pochybnosti. Dorazí na místo setkání? S hrůzou zjišťuji, že už má zpoždění. Jak dlouho zůstanu čekat? Pípla mi zpráva: 5 minut. Je to sice 10 minut, ale vidím ho přicházet. Úleva.
„Promiň, platil jsem pokutu za rychlou jízdu, jak jsem za tebou pospíchal,“ vyhazuje potvrzení. Ani polibek na přivítanou.
Chystáme se k autům a Jiří se jen letmo dotkne mé kapuce na bundě.
„Těšil jsem se“, řekne. To nevinné gesto mě úplně zasáhne až v hloubi srdce. V duchu se mu omlouvám, že mu tak nedůvěřuji.
Vše je stejné jako minule, jen mi zase něco našeptává, že věci nejsou takové, jako se zdají na první pohled být. Odháním vtíravé pochybnosti, chci si vychutnat ty vzácné okamžiky.
„Sylvie, jak jsi dlouho rozvedená?“ Věděla jsem, že tato otázka jednou musí přijít.
„Já jsem 21 let vdaná“, vyslovím větu a v hlavě se mi promítne mé všelijaké manželství.
Nevím, zda to ovlivní následující okamžiky. Jiří to však nekomentuje a večer pokračuje dál.
Zůstanu tentokrát až do rána. Dovídám se další podrobnosti z jeho života, o jeho práci a koníčcích. Má pestrý život.
Opět popíjíme v posteli víno.
„Chceš něco ukázat?“ ptá se mě Jiří.
„Ano,“ zvědavě odpovím.
„Tak si lehni na záda,“ vyzve mě.
Udělám to a čekám, co se bude dít. Jiří vezme do ruky sklenici s vínem a napije se. Přibližuje se ke mně a chce mě políbit. Otvírám ústa a Jiří tenkým pramínkem nechá téci víno ze svých úst do mých. Je to opojné a tak intimní. Zkoušíme to před spaním ještě několikrát. Cítím se tak šťastná.
Ráno jsem brzy vzhůru a nemůžu se dočkat, až se můj protějšek probudí. Je to jako v jiném světě. Probouzí se a usmívá. Tak proč cítím opět tu tíseň?
Po ranním milování se setkáváme v kuchyni. Dávám si jen kávu a chystám se k odjezdu. Jiří také pospíchá. Čekám u dveří a slyším větu, která mě zasáhne jako dobře mířený jedovatý šíp:
„Vidíš, teď aspoň můžeš vyprávět kamarádkám, jaké je to s cizincem.“
Zůstanu chvíli jako opařená. Jak to myslí? Nevím, jak mám reagovat. Tak jen prohodím: „Myslíš, že jsi první cizinec, kterého znám? Ale pravdou je, že žádného tak hluboce.“
Loučí se se mnou a políbí mě.
„Tak zase někdy na viděnou, rodinné vztahy se musí prohlubovat“.
Odjíždím a tuším, že navždy. Ach, ta ženská intuice.
Další dny se pokouším udržovat kontakt, ale odpovědi jsou chladné a stručné, ovšem nechávající mě v naději, že teď má velký fofr a že to bude lepší.
Jednoho dne v práci můj kolega Pepa prohodí:
„Včera jsem viděl v televizi toho tlumočníka, co se ti tak líbil.“
Bráním se s ruměncem ve tváři: „Spíš mi připadal charismatický“.
Pepa se přidává, že mu také připadal zajímavý.
„A co si o něm myslíš?“ ptám se.
„Mně připadá jako narcis, takový hezký exotický tip, co to s ženami umí. Ale každopádně je příjemné se s ním bavit. To víš, takoví obyčejní chlapi, jako jsem já, ti ženy nepřitahují.“
„Pepo, vždyť ty jsi taky zajímavý člověk,“ snažím se přehodit výhybku. Protože, jaký že je ten citát z té knihy od Salingera „Kdo chytá v žitě“? Nikdy nikomu o nikom nevypravujte, protože by vám pak začal scházet. A mně schází i bez vypravování.
Občas se pokusím e-mailem zeptat, kdy že už bude ten správný čas pro setkání. Stále stejná odpověď. Mám fofr. Stojí mě to pár vykouřených krabiček cigaret a hlavně šrámy na duši. Ani ne tolik z toho, že se už neuvidíme, jako spíš proto, že mi to nedokáže upřímně napsat.
Beru tedy zodpovědnost za budoucnost do svých rukou a píšu poslední e-mail:

Ahoj Jiří,
tak to asi necháme plavat, ne?
Nechci být Tvým „časožroutem“.
Třeba se někdy náhodně potkáme při nějakém tlumočení.
Měj se hezky, ráda jsem Tě poznala.
Sylvie



Po dvou měsících čekání to byla zřejmě jediná rozumná věc, co jsem mohla udělat. Odpověď nepřicházela a já se s tím začala smiřovat.
V sobotu měla přijet starší dcera poprvé na návštěvu i se svým přítelem. Moc jsem jí to přála, neboť měla v lásce docela smůlu.
Ráno jsem šla nakoupit, abych mohla oba dva uctít speciálním menu. Je 7.40 ráno a zvoní mi mobil. Podívám se na displej. Volá Jiří. Nevěřím svým očím. „Haló“, nesměle řeknu do telefonu.
„Objednala jste si dnes buzení po telefonu?“ slyším ten vemlouvavý hlas.
„Ale já jsem už dávno vzhůru,“ odpovím.
„Chtěl jsem tě pozvat na snídani,“ povídá.
Jsem zmatená. Strašně bych chtěla, ale nechci zklamat dceru.
„Ale to nepůjde“, slyším sama sebe říkat. „Přijede dcera s přítelem a já jsem slíbila, že uvařím něco dobrého. Co večer nebo zítra?“ snažím se nepřijít o možnost být zase s ním.
„To nepůjde, odjíždím na 12 dní pryč,“ slyším z druhé strany.
„Tak snad, až se vrátíš, nezapomeneš?“
„Neboj,“ zazní jeho oblíbená odpověď.
Najednou nevím, co mám nakupovat. Ale netuším, že největší překvapení mě ještě čeká.
Doma už na plotně všechno bublá a starší dcera volá, že za 5 minut jsou doma. Jsem tak zvědavá, vlastně toho o její lásce moc nevím.
Už jsou tady…Otvírám, vchází má dcera a za ní…Jiří.