Jsme Páni tvorstva

Anotace: Krátká myšlenka mých dlouhých úvah o světě

Teo se otřel o nohu, rýpl mi do lýtka studeným čenichem a zadíval se pohledem, takovým tím smutným a vytrvalým. Psím. „Haf!“ žadonil o laskominu. „Drž hubu ty zkurvený pse!“ ozval se z venku soused. Na to se Teodor rozštěkal jako blázen. Nebýt náhubku při procházkách, kousl by toho tlustého páprdu už dávno. Vyklonila jsem se z okna a ptala se: „Ten pes vám něco udělal?“ Teova panička na mě pohlédla zoufalým pohledem a mávla rukou. „Akorát dmýcháš oheň…“ Soused se uchechtl a zdviženým prostředníčkem mi ukázal, co si myslí. „No jo no, vy vlastně taky doma musíte držet hubu…“ zavřela jsem okno. Pan Odvážný jen sevřel dlaň s mycí houbou a ta stejně jako on zpěnila. Teodor mi vyskočil na klín a nechal se laskat. „To víš, nesmím ho už ani pouštět na zahradu. Nesmí štěkat.“ „Co to je za hlouposti?“ rozzuřila jsem se a nabídla Teovi kousek rohlíku. „No jo, piškotky nesmíš.“ Podívala jsem se na něj s lítostí. Vychrtlé tělíčko malého voříška se vrtělo na mém klíně a žadonilo o pořádnou stravu. Položila jsem ho na zem a zvedla se k odchodu. Gita mě vzala za ruku. „Veterinář říkal, že po té otravě už asi dlouho nevydrží… Ale dokaž, že to udělal právě ON…“ kývla k oknu a se slzami v očích mě objala. V takových chvílích nikdy nevím, co říct. I když mnohdy je objetí více než slova. Moc dobře jsem věděla, jak se Gita cítí. Týden před touto návštěvou mi řidič srazil roční fenku. Byla moje všechno a on… Nechal ji umírat u krajnice, s rozdrcenou pánví…

Doma jsem se nemohla zbavit pocitu, že je něco špatně. Zprávami běžel žhářský útok na Rómy ve Vítkově a já si říkala, jak je ten svět krutý. Lidé si dělají co chtějí, myslí si, že mají nad vším moc a pomalu vidím, jak jde svět do záhuby. Po očích mi stékaly slzy. Do toho se mi rozzvonil telefon. „Dobrý den!! Máme pro vás úžasnou nabídku!“ hulákal mi s podivným přízvukem do sluchátka jakýsi klučina, jako by byl pán všeho. „Umíte navrátit život?“ zeptám se. Ticho. Zaskočení. Zavěšuji…