Osud nezměníš 1.

Anotace: I takhle zlý může život být.

Dneska mám dobrý den, pomyslím si když otevřu oči a zadívám se na nebe zalité sluncem. Je mi tak dobře, jak už dlouho ne. Slyším otvírat dveře, to sestřička mi nese mojí ranní dávku léků.
,,Tak jakpak se dneska máme?"
,,Dobře sestři, už se těším až odsud odejdu."
,,No, to si ještě počkáte," odpoví sestřička a s úsměvem odchází.
Zavírám oči a v duchu o všem znova přemýšlím. Jak já byla v životě nešťastná! Můj život se zkrátka nepovedl a teď mi to mrzí víc, než kdy jindy! Po očích mi stékají slzy a já nemám sílu je zastavit. Nechám je zvolna padat na polštář a pozvolna vzpomínám na to. co mi sem přivedlo.
**********
Už od narození jsem neměla moc štěstí, můj příchod na svět nebyl zrovna toužebně očekáván. Mamka byla moc mladá, sotva vyučená a táta byl čerstvě po vojně. Těhotenství je oba dost překvapilo ale nedalo se nic dělat a místo nástavby na kterou chtěla jít matka a svobody které si chtěl užívat táta, byla svatba.
Narodila jsem se o měsíc dýl a můj porod byl od začátku komplikovaný. Trval 12 hodin a narodila jsem se slaboučká, neplakala jsem a navíc byla přidušená.Dodnes nevím, jestli to, že mě nakonec zachránili bylo moje štěstí, nebo má velká smůla. No, když o tom tak přemýšlím, řekla bych že to spíš bude to druhé. Nic hezkého mi nikdy nepotkalo a asi už ani nepotká.
**********
Ve 3. letech jsem šla do školky, kde se mi nelíbilo, děti mi neměli rádi, nechtěli si se mnou hrát a tak jsem si hrála doma s babičkou, nebo ještě raději sama. Panenky jsem milovala, byly to moje kamarádky.
V té době se mi narodil bratr Honza, kterého si na rozdíl ode mě všicni zamilovali, byl to všech miláček.
Nejednou se stalo, že když on něco provedl, nějaký průšvih, schytala jsem to já. Výprasky bývaly kruté, táta nikdy nešel pro ránu daleko a já pak musela klečet v koutě a držet na natežených rukou knížky které když mi spadly, dostala jsem další výprask. Bratr se obvykle někam schoval, takže ho krutý výprask minul.
********
Když mi bylo 6 let, zemřel děda z tátovo strany, jen si pamatuji, že jsme si s babi byla najednou blišší. Vystřihovali jsme ozdoby z papíru,koukaly na telku, hrály si s panenkama a taky stolní hry. Bylo mi s ní moc dobře a vynahrazovala mi mé strádání ve školce mezi ostatníma dětma.
Byla mi zjištěna dysfunkce a tak jsem šla do 1. třídy o
rok dýl ale ani tam jsem nebyla šťastná. Špatně jsem se učila číst a ještě hůř psát. Učitelka mi posadila do zadu na zem a já tam musela přede všema obkreslovat písmenko na čtvrtce. Děti se mi smáli, nikdo se mnou nechtěl kamarádit. Časem jsem se jim začala vyhýbat a uzavírat se do sebe.
************
Ve 3.třídě k nám přistoupila jedna dívka z Ukrajiny se svým mladším bráchou a já se s ní dost zkamarádila. Byly jsme nejlepší kamarádky, a tak jsem se jí se vším svěřovala. Bohužel se ze mě časem stal její stín. Ona byla tak úspěšná měla samé jednotky, a navíc byla hezká a všemi oblíbená. Kluci se na ní lepili jako vosi na med. Ale i přez to jsem jí měla moc ráda, protože já na rozdíl od ní oblíbená nebyla a tak se mi přede všema zastávala.
Tak jsem alespoň zapoměla na to co se stalo před rokem. Hrála jsem si sama doma a pak se učila když přišla Adéla s jejím bráchou abych si šla hrát k ní domů. I když jsem nebyla dvakrát nadšená, šla jsem a byl tam i jeden můj spolužák.
Ze začátku jsme si opravdu jen hráli, ale potom mi řekli že něco mají ve stodole ať se tam jdu podívat, no tak jsem tam šla ale dveře se zavřeli a oni mi donutili se tam svléknout a osahávali mě, byla jsme už na svůj věk vyspělá a tak si mě prohlíželi.Dali mi mezi nohy nějaký předmět, polili mi vodou, pak na chvíli odešli, domluvit se co mi ještě vyvedou, využila jsem toho, a sebrala své zbylé věci, své síli a utekla!
Jenže mi viděli a běželi za mnou, chytli mi já nemohla musela jsem zastavit a aby mi nezmlátili jak vyhrožovali, předstírsala jsem bolest nohy což je vyděsilo a dovedli mi zpět. Potkali jsme jejich mámu a já sebrala poslední zbytky odvahy a vše jí před nima řekla. Vzala je domů a já měla klid.
Jenže! Ve škole mi tahali na záchod a tam mi osahávali, celý rok jsem trpěla než přestopupila ta holka do 4. třífdy na jinou školu, pak jsme měla relativní klid.
Čtvrtou a pátou třídu jsem prožila v klidu.
************
V šesté třídě jsem se zamilovala do jednoho spolužáka a bohužel on víc zájmu projevoval o mojí spolužačku a nejlepší kamarádku než o mě. To mi mrzelo, za ní kluci běhali, zatímco já byla pouze její stín. Mě kluci přhlíželi jako lán. Následkem těžkého porodu jsem trpěla dysfunkcemi a tak mi ani učení nešlo.
V sedmé třídě mi začali kluci nadávat a ponižovat mě, bylo to hrozné. Zatímco moje kamarádka z Ukrajiny byla pro všechny jednička, mě všichni jen ponižovali. Sprostě mi nadávali, čmárali a psali sprosťárny do sešitů, mlátili a schazovali ze schodů, a ničili moje věci.
V osmé třídě jsme dostali na matiku tu nejhorší učitelku na škole. No v matice jsem moc nezářila a tak si umíte při hodinách představit tu ,,srandu".Zkoušení pro mě bylo zlým snem, řvala na mě, zesměšňovala ponižovala. A i když jsem se učila tak jsem si nakonec šla sednou s pláčem a pětkou v žákovské. Samozřejmě se mi všichni smáli.
Hodiny TV to byl další horor, byla jsme silnější a tak si ze mě všichni dost ošklivě utahovali. No moje vysvědčení,,zdobily" čtyřky ze zhora dolů. Koncem osmé třídy jsem se psychicky zhroutila a vše rodičům řekla. Matka šla za ředitelkou ale nic nezmohla protože učitelka byla její kamarádka a tak se nic neřešilo. Jen jsem byla za bonzáka. Nikldo se s mnou nebavil a zbytek základky jsem protrpěla.
**********