"Dvojčátko???"

Anotace: Postykuji jeden z tisíce zážitků s holčinou, které si moc vážím a která má také své kouzlo.. (Prosím budu ráda když mi napíšete do komentářů jak se vám to líbilo či nelíbilo. Beru každý názor =o) děkuju..)

„Šťastnou jsem tě viděla už mockrát, ale ty vysloveně záříš štěstím, jenom když zpíváš.“
Řekla mi tehdy při naší společné cestě autobusem. Zamrazilo mě. Štěstím. Začala jsem mít pocit, že není jen obyčejná holka, ale ta, co má stejný osud, dokonce i sny. O kom mluvím? O mém dvojčátku

„Pojďte, zalezeme si do dvojky = zazpíváme si, zahrajeme.“
„Tak jo“ Odvětila jsem a už jsme si to parádily do učebny.
„Holky já vám pustím písničku, která se mi moc líbí“ Řekla Niky a my dvě jsme jen přikývly.
Když jí spustila, my dvě jsme zůstaly stát jako opařené s otevřenou pusou dokořán.
„Kdo to zpívá?“ Vyhrklo ze mě hned, jak to skončilo.
„Shayne Ward, finalista x-factoru ve Velké Británii.“
„To je úžasný.“ Řekla Anetka, a v tu chvíli už jsem se posadila k compu, Anetku dala sobě na klín a začaly jsme společně písničku omílat dokola, až to došlo do té úrovně, že pár minut po té už jsme koukaly do monitoru na text a zpívaly jsme si se Shaynem.
„Co kdybychom ji spolu zazpívaly na akademii?“ Zeptala jsem se Anetky. A bylo rozhodnuto. Nemohla jsem se dočkat toho našeho „osudového“ dne.

A je to tady. Den „D“
Ještě než jsme vyrazily do Vršovic, tak jsme si písničku několikrát opakovaly. Až nás rozbolelo v krku = radši jsme toho nechaly. Na místo „činu“ jsme pak dorazily o 3 hodiny dřív – a ještě že tak.

„Nevadí, že to karaoke k té písničce máme na mp3?“ Řekly jsme chlápkovi, který měl na starosti přehrávání hudby právě na naší akademii.
„Holky, ale já tu nemám USB.“
„Skvělý.“ Říkala jsem si v duchu, ale z předčasného zklamání mě probudil Anetčin nápad.
„Radka nám to může přepálit! Máme čas, můžeme k ní dojet!“ A tak jsme letěly k Anetčiný kamarádce = naší záchraně.

Cestou jsem zaperlila s mou chytrou poznámkou. „Jedeme správně? Vždyť jedeme na druhou stranu, ne?“
Vystoupily jsme. Když jsme se pak podívaly na rozpis jízdního řádu na druhé straně, zamrazil mě Anetčin křik.
„Anet! My jsme jely dobře!!!“
„Nezabíjej mě, nezabíjej mě!“ „Vrr.“

Fajn. Nakonec jsme pak úspěšně dorazily k Radce domů, přepálily písničku na CD a zdrhaly zpátky na akademii. Když jsme celý udýchaný dorazily, stihly jsme to kupodivu i vyzkoušet. Zkouška byla v cajku, ale představení už se trošičku pomrvilo.
My víme své což? Ať žije červený mikrák, který si rád píská a mé slavné falešné zakončení!

Od té doby, co se nám tohle všechno stalo, i ohledně toho co vše jsme společně prožily jsme si řekly, že se nevzdáme. A tím to všechno teprve začíná.

„Hej, tenhle kalendář jsem si chtěla koupit taky, ale nakonec jsem ho oželela.“
„Tam jsou různý některý i hezký hlášky, otevři to někde, schválně jaká tam bude!“ Dala jsem Anetce kalendář do ruky, ta ho otevřela a….
„Jen to je ztraceno, čeho se sami vzdáme = Shayne Ward.“
Po té co jsme si to přečetly, jsme se na sebe koukaly, jako kdybychom spadly ze sedmého nebe.
„Neskutečný, jakoby to bylo nějaké znamení“
A v tu chvíli nám to došlo.......... Náš život nebude obyčejný.