Jak šli Honzík a Kája do obchoda pro rohlíky

Anotace: Jmenuju se Lucka Vychodlová, je mi 14 let,bydlím v malé dědince o 80ti obyvatelích která se jmenuje Dvorek.Máme tam takovou partu která se jmenuje Bílí tygři, a já píšu co jsme všecko zažili.

Sbírka: Zážitky party Bílých Tygrů ze Dvorka, Básničky, písničky, vyprávěnky a říkanky aneb co jsem tvořila jako malá a nechce se mi to mazat.

Jednoho dne spal Honzík u Káji.Den předtím jsme totiž s Kájou byly v Konici ve výtvarce a když mě pak teta Leona(kájina mamka) dovezla domů, domluvila se Leona s mojí mamkou že Honzík pojede na návštěvu k nim.Jenže, já, Pavlíček a moji rodiče jsme pak šli na návštěvu k Čeplovým a když jsme se cestou nazpátek stavovali k Vévodům pro Honzíka,už dávno spal.
Ráno, když se Kája,Honza a Saša(Kájina pětiletá rozmazlená sestřička) probudili, napadl tetu Leonu nápad, jak mít od nich na chvíli pokoj.
,,Děti, nechcete skočit mamince do obchoda?“ ,,Jó!Chceme!“ radovali se Honza s Kájou.Teta jim tedy nařídila ať koupí čtyři rohlíky a k tomu si můžou něco malého koupit.Dala jim celou stovku- a to neměla dělat!
Honzík a Kája popadli kabelu a vyletěli ze dveří. ,,A když něco zbude, tak mi to vraťte!“ zavolala za nimi ještě teta, ale kdepak už jim bylo konec…
Kája dala stovku do kabele a běželi k obchodu.U obchoda najednou Kája vzala tu kabelu a šup s ní Honzovi na hlavu. ,,Pomóc!Nic nevidím!“ mumlal Honzík zpod tašky a začal Káju honit.Je víc než jasné, že z kabele stovka vypadla, a dřív než si toho oni dva všimli,zvedl se vítr který začal milou stokorunu poponášet směrem ke kostelu. ,,Honzo!Ulítla nám stovka!“ vykřikla Kája a rozběhli se za ní. Jenže vítr zlomyslně unášel stokorunu dál a trvalo dlouho, než se ji Káje a Honzovi podařilo chytit.Vydali se nanovo k obchodu.Vešli dovnitř, pozdravili a chtěli nakoupit.Ale vtom k nim přišla Terka Šťastná,co je její maminka vedoucí v obchodu. ,,Ahoj Káji,ahoj Honzíku,víte že my jsme včera u obchoda našli koťátko?“ ,,Jééé..A jak vypadá?A kde ho máte?“ zajímala se Kája. ,,Chcete se jít podívat?“ ptala se Terka.To se ví, že chtěli. Terezka je vedla k nim do stodoly, když v tom si jich všimla teta Šťastná. ,,Terezko, te jim jdeš okázat to koťátko?“ ,,Ano mami,“ ,,Poslouchej, Karolínko“ řekla teta Šťastná, ,,Běž se podivat jestli není tvoje, ztratil se tě přece Mourek že?“ ,,To ztratil, ale včera jsme ho našli,ale měl blechy tak jsme ho museli vykoupat.“ Řekla Kája.Honzík se zamyslel. ,,Kájo, víš jistě že to kotě co jsme našli byl Mourek?Bylo nějaký menší, a syčelo na Mouru(Moura je jeho máma),“ ,,tak pojďte,“ pobízela je Terka a strkala je do stodoly. V bedničce na brambory tam sedělo kotě a jak uvidělo Káju,radostně zamňančelo.jak se tak Kája na něho dívá, říká si,odkud ho jen zná, no jo, a pak vykřikne ,,Mourečku!Pojď ke mně.. čičičí..Tohle je můj Mourek!“ Poznala ho podle zrzaté čmouhy na čumáčku. ,,Ale čí je potom to kotě co máte doma?“ podivil se Honzík, ,,musíme se zeptat Blahů jestli jim nechybí kotě.“ Terka ji tedy dala Mourka a ti dva ztřeštěnci se konečně pustili do nakupování.
Teta Leona a teta Dáša seděly i se Sašenou v kuchyni a obě se každou chvíli dívaly na hodiny.Kde jen jsou s tím nákupem?Vždyť obchod mají sotva padesát kroků od domu a už jsou pryč aspoň hodinu. ,,mami, já cu Rohlík z medem!“ poroučela si Saša. ,,Vydrž Sašenko, děti za chviličku přijdou a donesou rohlíky.“ Utěšuje ju teta Dáša. Ale Saša se ještě víc zakaboní ,,Ale já cu hneď !“
,,Dobrý den paní Tichá,“ pozdravili Honzík s Kájou paní prodavačku. ,,Ahoj děti,tož copak mě nesete?“ ,,My vám nic,“ zarazila se Kája, ,,my jdeme nakupovat!“
Co jsme to jen měli koupit…?přemýšleli Honza a Kája. Najednou si paní Tichá všimla Honzíka. ,,Jé Honzičko,tebe ož sem dlóho neveděla, tož co, půjdeš do škole jož po prázněnách , nebo až za rok?“ Honzík nazlobeně odpověděl: ,,Já už jsu ve druhé..“ Paní Tichá zpráskla ruce ,,Ož do drohé!Šmarjá pano to to letí! A copak ste to chtěle?“Honza Káje pošeptal: ,,Měli jsme něco koupit, ale už nevím co..“ Kája na to samozřejmě taky zapomněla a tak mu zašeptala: ,,Tak si zatím něco koupíme, a pak si snad vzpomenem.“ Kája vytáhla stovku a řekla: ,,Můžeme si něco koupit,máme sto korun!“ Paní prodavačce se to nějakl nezdálo: ,,To vám maminka dovolila utratit těch sto korun?“ ,,Dovolila,“ řekl Honzík ,,řekla nám že si můžeme něco koupit.“ Dobrá, ale stějně se mi to nezdá, myslela si paní Tichá, ale zákazník je holt zákazník a tak se jich ptala co si chtějí koupit.Ti si toho naporoučeli!Pro maminku koupili bílou čokoládu,Saše lízátko,Honzík si koupil: žvýkačky,hašlerky,a nanukový dort, a ještě k tomu gumovou myš,Kája zase pendreky,kofolu,sušenky,a karamelky a ještě všechno možné a když to pak pokladna paní Tiché spočítala,ani dopočítat se nemohla protože to dělalo přesně dvěstětřicetšest korun českých, a tolik samozřejmě neměli,takže museli vrátit nějaké bonbóny,čokoládu a lízátka,pak to stálo devadesát sedum,paní Tichá už to chtěla sečíst ale kája ještě vzala gumu za tři koruny a dělalo to rovných sto Kč. ,,Děkujeme, a nashledanou!“ rozloučili se z paní Tichou, tetou Šťastnou a Terezkou, honzík popadl Mourka,Kája kabelu a spěchali domů. Když dorazili, kájina mamka už je netrpělivě vyhlížela. ,,Tak kde jste,“ spustila, ,,Čekáme na vás celou věčnost, Saša už ječí, tak ty rohlíky dejte do kuchyně na linku..“ ,,Ééé..rohlíky..?“ podivila se Kája. ,,Kájo!My jsme zapomněli koupit rohlíky!“vykřil Honzík. ,,COŽE?!?“zvolala překvapeně teta Leona, ,,A CO JE TEDA V TÉ KABELI?“ nahlédla dovnitř, a když uviděla její obsah, málem padla do mdlob.A aby toho nebylo málo, uviděla v Honzově náručí Mourka. ,,co je to zase za KOČKU ?!? “ ,,To je přece Mourek,“ odpověděla Kája. ,,Ale vždyť tohle je Mourek,“zrozpačitěla teta a ukázala na mourovaté kotě které se rozvalovalo na křesle. ,,Né,“ řekla Kája ,,To je asi nějaké sousedovo, já jsem Mourečka našla v obchodě, teda našla mi ho Terka, poznám ho podle zrzaté skvrnky na čumáčku a navíc..“ ,,KRISTOVANOHO, JÁ Z VÁS JEDNOU PŘÍJDU DO BLÁZINCE!Já je pošlu pro ROHLÍKY a oni mi po hodině příjdou BEZ ROHLÍKŮ,BEZ PENĚZ,ale z PLNOU TAŠKOU KOKIN!Mě z vás vážně klepne Pepka!“ Leona se musela posadit na křeslo, kde málem zasedla nepravého Mourka a křičela dál ,,Tohle se stalo naposled Karolíno..“Dala si ruce do dlaní a vzdychala. Ale Kája k ní přišla,pohladila ji po vlasech a utěšovala ji: ,,Nebuď smutná, mami, já jsem ti koupila gumovou myš, ta je stejně leší než rohlíky..“ Načež se stréc Pepa s tetou Dášou dali do hrozitánského smíchu a s nimi pak i Kája a Honza, a Leona nevěděla co má dělat dřív, jestli se smát nebo brečet ale pak jí to celé přišlo taky hrozně směšné tak se začala smát taky.
Samozřejmě že tahle historka s rohlíkama se okamžitě roznesla široko daleko(hlavně díky tetě Dáše která si nic nenechá pro sebe, také díky paní Tylšarové,Popelkové a Konečné) takže za chvíli si o tom slavném nákupu povídala celá dědina, dokonce i chlapi v hospodě, a protože stréc Pepa je starosta tak se to brzy dozvěděl i obecní úřad.

pár malých vysvětlení:
S těma tetama je to takhle: Teta Dáša a stréc Pepa jsou rodiče tety Leony(ona je to teda vlastně moje sestřenice, ale já jí říkám této, protože už jí je 35 let) a Leona má 2 holky, Káju a Sašenu(sašeně je 5 let, je hrozně rozmazlená, a navíc mě štve že se jmenuje zrovna Alexandra, tak je dobře že se jí aspoň říká Sašo) Teta Šťastná není naše teta ale ono se u nás v dědině skoro všem říká strécu a teto.