Smutní lidé za oponou

Anotace: Nejvíce bolí ztráta malé naděje. Poté, co odešla, už nemá důvod žít.

Tento můj příběh začal koncem.
Lépe řečeno koncem jedné lásky.
Byla jsem zničená, naprosto a úplně. Nechtělo se mi žít... Ale věděla jsem, že to nesmím vzdát. Konec konců, třeba v něčem takovém nejsem sama, řekla jsem si a podala si inzerát. Hledám dívku, nejlépe do 15 let, méně obvyklé sexuální orientace, pro vážný vztah.
Ozvalo se mi jen pár dívek. Je pravda, že v tomhle věku víc čekat nemůžu.
Mezi odpověďmi byla i jedna.... vyjímečná. Jedna z těch, které by nikomu nedaly spát. Jedna z těch....jediná osudová.
Psala mi dívka z mého regionu, mého města, mé školy. Psala mi devatenáctiletá, spíše žena, studující na našem gymnáziu poslední ročník. Kačenka.
Bylo mi jasné, že tenhle vztah by nebyl uskutečnitelný. Dělilo nás téměř šest let.
Po ICQ byla vtipná, veselá, uvolněná... Neopovrhovala mnou! Bavily jsme se jako sobě rovny. Nevěděla, kdo jsem.
Udělala jsem chybu. Domluvily jsme se, že až ji potkám, pozdravím ji, aby věděla, kdo jsem. Kdybych to neudělala, mohlo to být všechno jinak.
Procházejíc chodbou, bedlivě jsem sledovala okolí, jestli někde nejde. Každičký centimetr volného prostoru mne zklamával stejně, jako každičký centimetr prostoru vyplněný tělem někoho jiného.
Pak jsem se dočkala. Přímo proti mně jsem zahlédla... Ano, první co jsem zahlédla, byly oči. Jasná kouzelná zeleň doplněná jiskrou, lemovaná temným houštím řas. Dvakrát.
Zamotala se mi hlava. Před očima mi poskakovaly barevné plamínky, vyschlo mi v ústech a já jen doufala, že se mi kolena nepodlomí úplně, poněvadž už tak jsem stála jen dost vratce.
Úsměv. Oční kontakt. Snaž se! „A-ahoj...“ „Čau..!“ znělo to potěšeně. Znělo to jako nejlibější hudba. Byla jsem v ráji. Pod krátkým sestřihem plavých vlasů zaplál nejkrásnější úsměv pod sluncem. A byl pro mne. Ano! Dívala se mi do očí a usmívala se! A v tom úžasném úsměvu pokračovala, i když se ode mne odvrátila, aby nespadla ze schodů.
Mohlo... ano, mohlo to být jinak.
Od té chvíle jsem se úplně změnila. Mí přátelé mi to říkali. I ona mi to říkala... Nic krom ní jsem neviděla. Tráva zase voněla. Duha nebyla složená z odstínu šedi. Získala své barvy zpět! Každé ráno bylo krásné. Získávala jsem pocit feťáka spokojeně se sjíždícího, i když ví, že by to neměl dělat a všichni mu to říkají.
Byla mou drogou. Ano, potřebovala jsem ty úsměvy. Potřebovala jsem její hlas. Potřebovala jsem ji. I když mi říkala, ať se na ni raději moc nevážu, že už za sebou nechala spoustu smutných lidí.
Nesnažila se mne setřást. Úsměvy neztrácely nenucenost a krásu. Diskuze byly stejně dlouhé a vášnivé, jako dřív, možná ještě víc.
Jenže... ano, včerejšek byl poslední. Koná se poslední zvonění maturantů. Možná ji vidím naposled v životě.
Předvčerejší noc nebyla jen nějaká. Byla to poslední noc, kdy mohu doufat a snít. V extázi myslet na ni s malinkatou, ale přec nějakou nadějí.
Ten den byl …. konal se zlom. Nedoléhalo ke mně výskání, nedoléhalo ke mně cinkání drobných v kasičkách žadonících maturantů. Octová voda vystřelovala z pistolek na vodu rozjařených mladých lidí, ale mě nestudila. Nemyslela jsem na nic jiného než na ni.
Nedočkavě se vrtíc jsem přečkala první čtyři vyučovací hodiny... Pak... pak se ukáže. Maturanti obejdou všechny třídy a budou žadonit o poslední drobné.
A ten čas nastal. Matematika...
Do třídy k nám vtrhlo komando andělíčků s vodními pistolkami a okamžitě nás sejmuli proudy octové vody... Když se situace trochu uklidnila a zavládlo všeobecné ticho, napětí přerušil hlas. Ten známý, sametový jemný hlas... Nevím co říkal. Nevím, jak dlouho to říkal. Vycházel jako libá hudba z té jediné osoby. Oblečená v bílých taftových šatech měla udělaná křídla z husího peří. Ale úsměv nebyl ten, který jsem znala. Byl jakýsi... nucený.
Stejně nucený byl i když třídu opouštěla. Ani jeden pohled pro mne. Ani jeden úsměv.
Tohle bylo nejspíš to „naposledy“, co jsem si malovala úplně jinak. Tak, jako to patří spíše do sci-fi literatury. Tohle bylo naposledy v životě. Už nikdy ji neuvidím, problesklo mi hlavou. Rozplakala jsem se.
Nevnímala jsem nic. Nadávky matikáře týkající se výsledků písemek bylo jen burácení hromu kdesi v dálce. Před očima se mi míhaly vzpomínky. Její úsměv vidím i dnes. Úsměv jako z výherního automatu, jiskřičky v očích a vrásky kolem očí od smíchu. Za jediný její pohled bych dala život.
Po skončení vyučování jsem se jen zvedla a odcházela. Úplně sama. Vlastně ne sama. Vedle mě šla Kačenka a usmívala se. Nebo aspoň tenhle obraz jsem se snažila si poskládat. Neviděla jsem nic. Neviděla jsem přes slzy v očích a přes vlasy spadající mi do tváře nikdo nemohl poznat, jak se cítím . Kdyby ovšem neviděl mokré cestičky slz na tvářích nebo některou z nich, jak se mi poprvé a naposledy probíhá po tváři.
Doploužila jsem se do šatny na své místo. Železné mříže se tvářily snad ještě ošklivěji, než kdy dřív. Slyšela jsem šepotání spolužáků. Co se jí stalo? Proč brečí? Cítila jsem soucitné popleskávání po zádech. Cítila jsem zkoumavé pohledy, které se do mě zabodávaly. Bylo mi to jedno. Chtěla jsem umřít.
Nakonec mne kamarádka přemluvila, abych alespoň šla na oběd do školní kantýny. Cesta do ní vedla přes park.
A v parku seděla sama na lavičce silueta. Pohled měla zapíchnutý kamsi do země a tvářila se zamyšleně. Kačenka..?
Nepozdravila jsem ji. Ani se na mne nepodívala. Nechala jsem poslední příležitost volně proklouzávat mezi prsty.
Pomalu jsem odcházela z jejího života a každým krokem jsem cítila, že už to nikdy nebude tak, jako dřív. Vzpomínky. Najednou jedna zapadala do druhé. Proč se Kačenka tak hlásila k té mladé učitelce tělocviku? Proč se tělocvikářce vždycky tak rozzářily oči? Proč se o ní říká, že není heterosexuální? A není to už jedno?
Kačenka odjíždí do Ugandy jako sociální pracovnice.
Vrátí se ještě někdy? Uvidím ji vůbec? Zda se naše cesty ještě setkají už ví jen osud.
A mě zbyla hnusná šedavá realita, smutek, díra v srdci, stesk a bolest, jak se musím loučit s předem zmařenou láskou.
Tak jako feťák sám sebe zabíjí svou drogou a přitom umírá, když mu ji vezmete, tak já jsem si škodila tím, že jsem se zamilovala do nedostižné, naprosto dokonalé ženy, a teď chci už jen umřít.
Teď už patřím jen k zástupu smutných lidí, které za sebou nechala, aniž by to chtěla. Ničí sama sebe tím, jak je hodná.
Kačenko... neodcházej...
Ale ona odešla...
Ne nemůže být pryč...
Nechte mě umřít...
Jedna ze smutných lidí za oponou.