Nikdy neříkej nikdy...

Anotace: Psala se první polovina osmdesátých let a svět šel různými cestami …

Cesta jedné země ve střední Africe čpěla krví, kouřem, mocí a bezmocí. OSN do země vyslala kontingent složený převážně z Francouzů a Belgičanů. Jejich úkolem bylo zamezit dalšímu stupňování napětí v regionu a hlavně zabránění dalšímu krveprolití. Nakonec se však ukázalo, že největší nepřítel tohoto poslání nemá cejch povstalce z nepřáteleného kmene s Kalašnikovem v rukách. Ten kdo zavinil smrt spousty nevinných lidí měl ruce čisté a pěstěné. Měl na nich dokonalou manikůru a prsten prestižní školy. Seděl tisíce kilometrů daleko.

Hlášení o přepadení jedné vesnice patřící k jedné skupině kmenové příslušnosti skupinou z kmene nepřátelského se dostalo na základnu více méně náhodou a krátce po druhé hodině odpolední. Velitel základny major – říkejme mu třeba Bouqil svolal bleskovou poradu a padlo rozhodnutí.

Nedaleko prostoru nahlášeného konfliktu se měla nacházet skupina třiceti dvou francouzských výsadkářů začleněných do mise OSN. Jednotka se vracela zpět na základnu poté, co doprovodila konvoj s humanitární pomocí určený pro území na jihu země. Výsadkáři měli k dispozici několik nákladních aut, tři terénní vozy a dva obrněné transportéry. Celkem slušně vyzbrojená jednotka dobře vycvičených mužů.

Bylo s nimi ze základny navázáno spojení a byl vydán rozkaz – změnit směr postupu a vydat se na pomoc přepadené vesnici. Po té co major Bouqil toto zařídil, vydal příkaz k připravení dalších mužů pro případné posílení výsadkářů a teprve až potom informoval o vzniklé situaci své nadřízené sedící v tu chvíli mnoho, mnoho mil daleko. Tito zas předali informace dál a za nezvykle krátkou dobu se dostavila reakce.

,,Majore, jak jste si mohl sakra dovolit poslat své muže do akce dříve, než jste k podobné možnosti dostal svolení štábu ?!“

Nadřízený majora Bouqila zuřil. Snad proto, že sám musel před chvílí vyslechnout ledovou sprchu podobného ražení jakou právě předával dál.

,,Je mně líto pane, ale bylo to to jediné, co jsem v danou chvíli považoval za správné. Proto jsme snad tady abychom…“

,,Vy jste tam od toho, aby jste poslouchal rozkazy a potom – opakuji ,,potom“ je předával dál!! Vy nevíte, že probíhají politická jednání s vůdci povstalců a že výsledky těch jednání budou mít dalekosáhlý dopad ?! Tím nemyslím na politiku té podělané díry plné sraček ve které zrovna trčíte… Máte vůbec představu jak stoupne vliv naší země v Radě bezpečnosti pokud se nám podaří dohodnout se s těmi povstaleckými divochy ?! Co je proti tomu osud nějaké vesnice ztracené někde v křoví ?! Okamžitě, ale okamžitě vydáte rozkaz svým mužům, aby zůstali na místě kde právě jsou ! Bez mého výslovného rozkazu se k té vesnici nepřiblíží žádný voják ani o metr rozumíte ?!

,,Ale plukovníku, oni už jsou skoro tam a já každou chvíli očekávám…“

,,Majore Bouqile, slyšel jste můj přímý rozkaz ? Neopovažujte se neuposlechnout! Ještě slovo majore a já vás dostanu před soud! Rozuměl jste mně ?!“

,,Ano pane, rozuměl jsem vám velice dobře…“

-------------------------------------------------------------------

...,,Jak to myslíte poručíku, že nesmíme dál?! Vy nevidíte ten kouř ?! Neslyšíte ten křik a tu střelbu…?!“

Vojáci bezmocně stáli kolem svých vozidel v prachu cesty. V tom prachu, jenž se při každém dešti změní na krvavě rudou kaši.

,,I ta zem tady má barvu krve“, pomyslel si bezmocný poručík a znovu přiložil dalekohled k očím. Viděl, jak ani ne půl kilometru před nimi, v ohybu cesty ztrácející se v porostu okolního tropického lesa pobíhá několik postav. Vždy se objevily, chvíli postály a zase zmizely. Jako by se chodily dívat na bezmoc jednotky, kterou jako by i na tu dálku tušily.

Byli to povstalci ověšení pásy nábojů, polonazí a to jediné co připomínalo jaké je století byly právě ty nábojové pásy a zbraně v jejich rukách.


,,Ježíši, podívejte se támhle !“ – ruka jednoho z výsadkářů , šlachovitého muže s blonďatým ježkem na hlavě a kůží barvy vydělané hověziny ukazovala kamsi dolů doprava. Tam,- díky mezeře v porostu byl vidět cíp vesnice. Právě odtamtud vyběhla nějaká žena – spíš ještě dívka. Nesla cosi v náručí a utíkala pryč od vesnice k okraji lesa. Za ní se objevily tři postavy. Dívka věděla, že nemůže uniknout a tak se odhodlala k zoufalému činu. Odhodila to ,,cosi“ do vysoké trávy v bláhové naději, že se jí snad bez břemene podaří spíše uniknout…

,,Bože, to je nemluvně…?!“

Tři muži se zastavili, jeden z nich se sehnul a zvedl děcko jednou rukou za nohu. Rozpřáhl se a udeřil dítětem hlavou o zem.

Jednou, dvakrát.

Pustil ho na zem a dupl nohou…

Ozvala se dávka ze samopalu a dívka zmizela v oblaku prachu dopadajících kulek.

,,Kurva poručíku ! My tam přeci musíme jít! Copak to nechápete…?!“

Jeden z mužů zvracel, ne snad z pohledu na smrt – tu znal dobře. Bylo to z pocitu bezmoci a snad i jako předzvěst hanby se kterou bude muset on i ostatní muži do konce života žít.

,,Teď už je neudržím“, myslel si poručík, ale mýlil se. Jeho muži byli tak šokováni vývojem situace, že když se mu z vysílačky ozval hlas majora Bouqila, ani jeden z nich k němu neotočil hlavu.

,,Máme… musíme dál čekat…“


Když se vrátili zpět na základnu, dostavil se poručík k majorovi Bouqilovi s hlášením. Tolik chtěl udeřit majora pěstí, že raději celou dobu držel ruce pevně za svými zády, což mu vojenské řády pro postoj v pohovu dovolovaly.

Na konci hlášení mu major řekl -,, zaplať Bohu za naše domovy. Tohle by se v Evropě stát nemohlo. NIKDY…!

----------------------------------------------------------------

Byl začátek devadesátých let a svět byl v šoku z událostí v Jugoslávii. Toho dne proběhla agenturami zpráva o masakru v jedné vesnici kdesi v Bosně.

V evropské Bosně…

Kapitán francouzské armády ve výslužbě seděl doma ve svém pařížském bytě. V duchu byl zas poručíkem v aktivní službě a zas viděl před očima obraz dívky.

Dívky která v marné snaze uniknout odhazuje cosi do trávy…

Našli ho až po několika dnech. Skončil smrtí vojáka, jen ten prst který zmáčkl spoušť revolveru Manurhin nepatřil nepříteli, ale jemu samotnému.

Ten kdo tehdy jako jediný mohl dát rozkaz který by umožnil dívce žít a dítěti dospět byl stejně jako tehdy tisíce kilometrů daleko. Právě telefonoval se starým přítelem a kolegou se kterým strávil společná léta v aparátu Bezpečnostní rady OSN. Právě zval svého přítele na víkend k sobě na svůj ranč v USA, kam se na stará kolena z Evropy přestěhoval.

,,Musíte přijet i s Margot ! Zahrajeme si golf a můžeme si zajít na pstruhy. Večer si je hezky ogrilujeme. Léto je tady u nás tak kouzelné…