Sebevražda

Anotace: Motto: „Sebevražda je hřích!“ pan farář, matka, teta, sestra a ostatní ze sboru

Je Bůh!
A ten Bůh je kámoš a má mě rád.
Celý den a celou noc bdí a dává na mě pozor. Sleduje mě, hlídá má slova, mé kroky, mé myšlenky… Slyší mě, když šeptám, vidí mě i ve tmě! Ví všechno…
Miluje mě!
Miluje Tě!
Miluju Tě!
Miluje mě a záleží mu na mě. Ale stačí jediný krok vedle a nechá mě navěky trpět v pekelném ohni. Jo, to je on. Bůh.
Dal mi tělo…
Jeho tělo…
Moje tělo!
Schránku, na kterou musím dávat pozor, a duši… má kniha byla napsána… přeci…
Ví, že uděláš chybu, Boha nepřechčiješ, on to ví. On to napsal! Uděláš chybu, on se bude dívat a ty budeš zatracena!
Ale mezi námi, ta schránka stojí za prd. A ta duše, za kterou Ježíš visel na kříži, jakbysmet.
Nenávidím tě, mami.

Zkus se, krávo, podříznout střepem z Cocacoly, když máš strach z injekce! Cha cha cha! Nejde to, co? No, ani se nediv! Jsi nemožná…
„Žiletkou to nebolí. To se jen řízneš, ani to nevíš. Jen sleduješ tu krev co se ti valí ze zápěstí, pak se ti začne točit hlava a pak je konec.“
„Jo a jak to víš?“
„No… no… zažil jsem to.“
„Jo? A proč jsi teda tady?“
„No… říznul jsem se málo.“
„Hlupáku.“
„Píčo.“

„Víte, jako třída spolu nejsme dlouho. Byli jsme jinak, ale pak k nám do školy přiřadili i ty vesnice a úplně to popřehazovali. Jo, asi s náma do třídy ta Lucie chodila, vím která to byla… Ne, neznal jsem ji… moc ne. Víte, ona byla jiná… Úplně mimo. Holky se s ní asi bavili, co já vím… Jak mimo? Jak to říct… Víte, už jen to jak vypadala… to oblečení, vůbec o sebe nepečovala! Vlasy měla do copu a to furt. Hadry jak od armády spásy, smrděla stařešinou… jakoby kostelem nebo kdovíčím. A s nikým se pořádně nebavila. Asi to bude znít blbě, ale neměli jsme ji v oblibě.“

Svatá Lucie noci upije!

Začíná zimní slunovrat a slunce je na jihu nejvíc jak může a zůstane tam tři dny. A pak se začne vracet a dny budou delší. Každý bude delší než ten předchozí, vážně, věř mi. Bude líp.
Třesky plesky láry fáry kecy prdy beďary.

Můžeš se oběsit. Nebo otrávit z výfuk nebo se nechat rozmašírovat vlakem… Je tolik cest…Nejlepší by bylo dostat se k bouchačce. Bum prásk a hotovo.
„Asi bych se držela té žiletky…“
„Jo, zní to rozumně, ale co s tím tvým strachem?“
„Někde, nevím kde, jsem slyšela, že nejlepší je to udělat ve vaně plné horké vody…“
„Jo, taky jsem to slyšel. Vana plná horké vody…“
„A nevíš proč?“
„Tak to teda nevím. Asi pak není bordel a dobře se to uklízí, jen se to vlastně vypustí…“

Mami mami mami. Sáhni mi na ní! Chro chro.
Lucie! Stáhni si ty kalhotky a roztáhni nohy. Ukaž mi tu svoji kundu. Ukaž mi ji a chraň tě ruka páně, jestli to tam nemáš!

„Byla to kráva. Teda… asi je to blbý to takhle říkat, když je teď mrtvá, ale cítím to tak. A myslím, že to říkám za všechny holky. Víte, ona to vůbec nebrala. … No jako nic. Neřešila s náma nic. Furt si mlela něco pro sebe, když jste se jí na něco zeptali, tak dělala že vás neslyší… Kluci se jednou domluvili a pokusili se ji jako hrozně balit, chápete… A ona nic. Byla divná. Její matka je prý fanatička! Věděl jste to? A má prý starší sestru, ale to jsou asi keci, protože ta by jí asi poradila s tím co na sebe. Jo a když měla krámy, tak dřív nenosila ani vložky. Prostě hnus.“

Jó, pokud odněkud zní dobře hluboký hlas, tak je to z kazatelny.
„Dnes si připomínáme, drazí bratři a sestry, významnou osobu našich dějin. Je to svatá Lucie.“
Svatá Lucie, tvoje patronka moje milá.
„Svatá Lucie, jak jistě víte, zaprovdala svůj život našemu Pánu. A bylo to v těžkých dobách, kdy byli naši bratři a sestry tvrdě stíháni a na životě exekuováni. Lucie byla postavena před složitou volbou, buďto se vdá za bohatého, vlivného muže a popře tím svoji víru, nebo zůstane věrna Pánu. Rozhodla se, moji věrní pravověrní, jít Boží cestou. Byla za to bita, lidé na ni plivali a opovrhovali ní. Dokonce ji uzavřeli do nevěstince!“
Slyšíš to? Poslouchej to! Šoustali ji samotní ďáblové!
„Pokoušeli se ji zlomit, ale skálu nezlomíte. Lucii byla prolita krev, stála smrti čelem a nyní sedí u nebeského trůnu našeho Pána. Svatá Lucie!“

Možná by jsi mohla zvážit ten vlak. Docela jsem o tom přemýšlel… Kolem jezdí expresy. Takový expres jede rychlostí sto třicet možná i víc. Mám to vymyšlené tak, že si dáš židli na koleje, zády k tomu vlaku který přijede a dáš si na uši sluchátka a pustíš si úplně nahlas muziku co máš ráda. Zažereš se do ní a pak, když to nečekáš, přijede ten vlak a ty o něm nevíš. Rozhodí tě na kaši a ani to nepoznáš…
„Přemýšlím o té žiletce. Není to jako injekce, že ne…?“
„Ne, injekce je horší. Mám ti podat žiletku?“
„Ano.“
„Holil jsem si s ní pytel… Jinou nemám… Neva?“
„Neva.“

„Víte, ono to bude z úst kantorky znít nevhodně, ale ona ta Lucka do té třídy vyloženě nezapadla. Seděla sama, aspoň co já vím… v mých hodinách určitě. … Byla průměrná. Rozhodně na to nekašlala, ale nedokázala se prodat. Měla trojky, čtyřky… Jo, i jedničky, třeba z dějepisu… Je mi jí líto. I její rodiny… matky. Prý žije velmi spořádaným životem, je věřící. Musí to být pro ní velmi těžká věc. Vždycky je to na prd, když si mladý člověk vezme život. Mám stejně starou dceru…“

Ty ji tam nemáš!
Mami ne, prosím, ne, nechej si to vysvětlit!
Ty jsi šukala!
Mami mami mami…
Podívej se na svou sestru. Je jí třicetšest a jak je cudná. Nebo tvá teta!
Mami… Byla to chyba…
To si piš, že to byla chyba ty špinavá děvko!
Nebij mě, mami!
Skončíš v pekle, ty couro. Vůbec ti na nás nezáleží! Na naší pověsti! Víš co by ti řekl otec, kdyby žil?
Mami neříkej to prosím!
Neřekl by ti nic. Chytil by tamtem pohrabáč a umlátil by tě k smrti. Jsi ostuda naší rodiny… naší společnosti!
Ne.. prosím… ne.
Nenávidím tě. Pohrdám tebou. Nenávidím tě já, sestra, teta, ani otec by tě neměl rád. Měla jsem tě radši uškrtit hned, když ses narodila. Ty hnusná, špinavá couro. Plivu na tebe. Zhoř v pekle… Tohle bude moje smrt. Zmiz mi z očí a nikdy se nepřibližuj k mojí rodině. Běž si za tím, kdo tě zprznil!

Dobře, uděláš to takto. Přiložíš si ji rohem na zápěstí, zatlačíš dolů a škubneš, jasný? Důležitý je dostat se hluboko, ať přefikneš i tepnu. Jinak budeš jen pro smích.
„Jo, zvládnu to!“
„A proč to chceš vůbec udělat?“
Ticho… „Protože jsem šukala.“
„To já taky… mám to udělat taky?“
„Jestli tebou začala opovrhovat rodina…“
„Víš co, já ještě chvíli počkám jak se to vyvrbí.“
„Udělal mi to fyzikář u nás ve škole. Po vyučování… v kabinetu. Znásilnil mě!“
„Líbilo se ti to?“
„Ne, bolelo to a bylo to hrozně trapné.“
„To je divné, mě se to zatím pokaždé líbilo.“
Ticho.
„Po tom co jsme šňupli tě to nebude vůbec bolet, věř mi. A nebreč furt. Kazí mi to náladu.“
„Promiň. Půjdu na to.“
„Uděláš to tady? Chceš napustit tu vanu?“
„Ne, udělám to někde venku.“
„A můžu jít s tebou? Chtěl bych se dívat.“
„Ne, chci být sama.“
„Škoda.“

Je Bůh!
A ten Bůh je kámoš a má mě rád.
Celý den a celou noc bdí a dává na mě pozor. Sleduje mě, hlídá má slova, mé kroky, mé myšlenky… Slyší mě když šeptám, vidí mě i ve tmě! Ví všechno…
Miluje mě!

Sedím na lavičce v parku a kolem je tma a ticho. Je noc. Klidná, studená noc. Není sníh, ale klidně by být mohl. Nademnou jsou hvězdy, ale na ty já kašlu. Kašlu na všechno.
Cítím to horko co mi teče po zápěstí a chlístá na zmrzlou zem. Pořezala jsem si ukazováček, když jsem to dělala, ale vůbec to nebolí. Žiletka leží na zemi, leskne se a já ji vidím. Vedle krve… mojí krve, která vypadá spíš černá než červená…
Točí se mi hlava, z úst mi tečou zvratky a já padám z lavičky. Asi křičím a brečím. Nechci vykrvácet! Nechci zemřít! Chci to zastavit!
Co když už nic není. Co když je to Konec???
Co když na mě všechno teprve čeká. Cítím jak se klubu… nová… krásná a silná. Bez tebe, mami. Sama. Silná žena. Nechci pryč. Cítím šanci. Chci zůstat! Chci… Brečím a pak už ani to.
Nejde to vzít zpátky…

Bůh je kámoš a má tě rád!

„Potkal jsem ji ubrečenou na ulici a vzal ji k sobe. Byla to taková fajn holka. Dobře se s ní povídalo, akorát byla nějaká utrápená… Je mi to líto, pane policajt, ale co vám budu vykládat. Mám svých starostí dost… Co se dalo udělat pro její záchranu? No asi jít do hloubky… Víte, ona byla jako kukla, ve které je motýl. A ta kukla ztratila všechno co měla a stačilo dát šanci tomu motýlovi, jestli mi rozumíte… Ale ona to brala jako konec. Stačilo jí říct, ať si dá čas na rozmyšlenou… Proč jsem jí to neřekl? Blázníte? Po tom co jsme spolu vyšňupali?“