Ono se řekne, nebreč!

Anotace: Kde slzy soucitu příliš nepomohou, nebreč a něco dělej.

Nad vrcholky stromů se objevil zlatý závoj ranního oparu prosvícen sluncem. První paprsky ozářily několik střech na domcích v malém údolí. Domky stály podél úzké silnice, která měla nový povrch. Vybíhala z lesa a zase v něm mizela. Byla to černá šňůrka s barevnými korálky, položená mezi lesní velikány. Vesnička pamatuje pány z Kokořína, ale mnohé domky jsou nové. Slávu této vísce zajistilo několik lesních studánek s čirou vodou, která se vozila na hrad. K vísce patřila i hájovna "Čirůvka", kde po pět generací slouží rod Koreců. Bohužel, hajný Korec bude asi posledním, dcery prý o službě neuvažují. Hajný, pravda, má jedenáctiletého vnuka, který se víc vidí v autech, než v lese. Při posledních prázdninách zažili velké překvapení. Vnuk Ríša se rád toulal po lese. Hledal hlavně různé samorosty, uměl z nich dělat hezké věci. Letos potřeboval tři pařízky s kořeny, chce udělat podstavce pod květináče do třídy. Děda ho poslal na Skalku, byl tam kus mladého porostu, který povalil vítr. Pařízků je tam dost. Ríša šel po pěšince, která ho zavedla až na místo. Malá sekerka a kus provazu, to byla celá výbava, víc nepotřeboval. Postupoval pomalu a každý pařízek si prohlédl. Některý si označil, třeba se pro něj vrátí. Náhle zpozorněl, znělo to jako dupání na místě. Ve výhledu mu bránila hranice rovnaného dřeva. Opatrně došel až ke hranici. Uviděl mladou srnu, která měla zadní nohu ve spleti kořenů. Snažila se osvobodit, zabírala předníma nohama, které jen narážely na tvrdou zem. Pozoroval snahu srny a do očí se mu tlačily slzy. Všiml si, že noha je zlomená, proto ji srna nemohla vytáhnout. To rozhodlo, utřel si oči, nějaké fňukání jí nepomůže. Pomalu se k ní přiblížil, musela tu být delší dobu. Místo bylo dost udusané, sama byla hodně unavená. Pohlédl na nohu, která, nepřirozeně ohnutá, byla mezi kořeny. Musel si znovu otřít oči, kde se ty pitomý slzy berou? Zdálo se, že ho srna moc nevnímá, znovu začala bubnovat kopýtky. Hoch zkusil seknout do kořenu, ale srna klesla na zem. Muselo ji to bolet. Pokusil se topůrkem roztáhnout kořeny, ale na to neměl sílu. To bude chtít něco delšího. Vytáhl polínko z hranice a zarazil ho mezi kořeny, pak se do něho opřel. Srna se opřela o přední nohy a celé tělo se překulilo na bok. Rána na noze byla ošklivá, sedřená kůže, odhalená kost. Ležela a jen rychle dýchala, ani se nepokoušela vstát. Ríša se k ní posadil, vůbec mu nevěnovala pozornost. Zkusil ji ovázat nohu kapesníkem, ale bylo to, jakoby chtěl ovinout sloup ručníkem. Co má dělat, když odejde, srna se může ještě víc zranit. Zase nějak blbě vidí, utřel si oči do rukávu. Jasně, bude tady sedět, dokud ho nepůjdou hledat. Už se ale stalo. Přes paseku se k němu blížil děda. Namířil na něho hůl a spustil. "Vida, kdo mi tu pytlačí. Copak se tu stalo, mladý muži?" Pohled na srnu, mu řekl víc, než by dokázal říct Ríša. Hajný vyndal z batůžku svazek řemínků. Rozložil je a opatrně srnu na ně převalil. Sepnul několik sponek a nasadil si srnu na záda jako batoh. Na hájovně jí ránu ošetřili, Ríša pro srnu vyrobil zvláštní dlahu. Staral se srnu Dáju, jak ji pojmenoval a přitom dokázal udělat krásné samorosty, které, jak řekl děda, budou ozdobou celé školy. Když za Ríšou v neděli přijeli rodiče, vítal je v zeleném kloboučku se sojčím pírkem, který mu moc slušel. Děda se neubránil poznámce, že by z Ríši byl dobrý hajný a překvapeně hleděl na vnuk, který ho obejmul. "To si piš dědo, že budu!"