Litovat je zbytečný

Anotace: Povídku začal psát život, dopsala ji fantazie..

„Litovat je zbytečný, litovat je zbytečný, litovat .. Je zbytečný.. Zbytečný..“ snažím se sama sebe přesvědčit a musím uznat, že to celkem pomáhá. Pomáhá to zastavit proudy slz.. Ale jen co se trochu uklidním, vzpomenu si na naše společné chvilky. Znovu se rozeřvu. Je mi jedno, co si o mě lidi pomyslí, koho potkám.. Jdu zafixovanou cestou domů, nejsem ani schopná nad ní přemýšlet.
Vzpomenu si na srdíčko z nějaké hmoty, které mi vyrobil a včera dal. Proč?! Sakra proč mi ho dával, když se se mnou chtěl rozejít?! Nenávidím ho! Nenávidím ho za jeho přetvářku, lži, za to, že mě nechal si dělat naděje, přestože mě nemiloval.. Moje láska se změnila v nenávist. A stačila k tomu jen jedna pitomá esemeska.. Prý jestli budeme kamarádi..
Strhnu srdíčko z krku a fláknu s ním o zem. Pocítím malou dávku zadostiučinění. Ani se neohlédnu a pokračuji v cestě. Jelikož je tma a ještě k tomu mám oči zalité slzami tak na ní moc nevidím, ale v tuhle chvíli je mi všechno jedno.. Z mobilu jsem si vymazala jeho číslo a všechny lživé esemesky od něj, které mi dělaly tolik radosti.. Teď mě spíš ničí. Vím, že to nic neřeší, ale snažím se od něj co nejvíc oprostit, zapomenout.. Jenže zapomenout na pár měsíců života, prostě je smazat, zmačkat a vyhodit do koše jako zkaženou báseň napsanou na papír nejde..
Po příchodu domů narazím na schodech na ségru a jejího již pracujícího kamaráda. Zrovna ho vyprovází.
„Čau, kdes byla tak dlouho?“ spustí Lucina.
„Ahoj..“ pozdraví David a připojí úsměv. Pak si oba všimnou, že něco není v pořádku.
„Co je?“
Spustí se mi další proudy slz. Rychle vyběhnu schody po patra a zavřu se v pokoji, který naštěstí s nikým nesdílím. Opřená o dveře se v pláči zhroutím na zem.

Ráno je snad ještě horší. Mobil, který začne v šest zvonit jako o život dopadne špatně – popadnu ho a hodím do tmy okolo. Tupá rána mě přesvědčí o tom, že to ve zdraví nepřežije. Ale mě je to jedno. Stejně už není nikdo, kdo by mě mohl shánět. Tedy o koho bych stála i já.
Jen síla zvyku mě donutí vstát a mechanicky udělat všechny moje ranní rituály. Potom dojdu zkontrolovat stav mobilu. Funguje, ale má pár šrámů. Zasunu ho tedy do kapsy kalhot a vyrazím do školy. To bude zas den..

Koukám do plamínků malého ohníčku, které mi pomáhají zbavit se minulosti a je mi mizerně. Slzy už mi dávno došly, ale ta bolest asi jen tak neodejde. Snažím se nad ním tolik nepřemýšlet, pustit ho z hlavy, ale nejde to.. Proč? Sakra proč on může všechno to krásný, co jsme spolu prožili zahodit z minuty na minutu, jen já se takhle trápím?! Pro mě existuje snad už jen jediné řešení. Ukončit to trápení sama. Zamyslím se. Tenhle nápad se mi nezdá být zas až tak špatný. Zvednu se z prahu na balkóně a jdu domů hledat lékárničku. Nějaký prášky na spaní. Sakra.. Nic takovýho nevedeme. Tak.. Žiletka? Vytáhnu ostrý předmět z papírového obalu a zkoumavě si ho prohlížím. Na to nemám odvahu. Prohrabu se znovu v lékárničce a všechny léky, co najdu, nasypu do skleničky a zaliji vodou. Když zvedám skleničku k rtům, vzpomenu si na holčinu, která pro mě v životě znamenala nejvíc. Mohu s jistotou říct, že jsem ji milovala. Milovala jako osobu, na které mi nejvíc záleželo.. Přiložím skleničku k ústům a hodlám se napít.. Spustí se mi slzy. The regrets are useless. Litovat je zbytečný. Slova písně jménem Whatsername, související právě s tou osůbkou. Zavřu oči.. Když vtom mě prudké zazvonění domovního zvonku vyleká tak, že upustím skleničku a ta se roztříští na tisíc kousíčků po celé kuchyni. Sakra. Rychle začnu nepořádek uklízet, ale rušitel se nevzdává, vytrvale zvoní na zvonek, takže se zvednu a jdu otevřít. Je to David.
„Ahoj, je doma ségra?“ usměje se hezky.
„Ne, neni. V tuhle dobu bývá většinou ještě ve škole, pokud ne za. Co jí chceš?“ odpovím ne zrovna laskavě a snažím se zakrýt napuchlé oči.
„Ježiš, to jsem si neuvědomil,“ podrbe se za uchem, „mohl bych tě požádat, abys jí tohle dala?“ strká mi do ruky složku s prázdnými papíry.
„Na co jí to bude?“ zajímám se, protože papírů, pokud vím, máme doma dost.
„Nikdy nevíš, na co ti takovej papír může bejt dobrej, ale většinou slouží třeba ke kreslení, malování, psaní a podobnejm věcem, který se tě jistojistě netýkaj.“ utahuje si ze mě ten srandista.
„Ha ha,“ udělám sarkasticky, „tady pán poobědval vtipnou kaši, že? Nejsem zvědavá na ty tvoje srandičky.“ sejmu ho pohledem a zabouchnu dveře.
Zase se mi něco nepovedlo. Už to nemůžu ani skončit. Douklidím rozbitou skleničku a jdu si pustit muziku. Mezi námi – ne zrovna potichu a je mi úplně jedno, co tomu řeknou sousedi.

Navečer mi přijde sms od Bubliny:
JDES VECER DO LUCKY PERRY? MA TAM BYT NAKA AMATERSKA METALOVA SKUPINA.
Odepíšu jí bez rozmýšlení: NIKAM SE MI NECHCE. TREBA NEKDY JINDY.
Debatu považuji za ukončenou, když vtom mi zavrní mobil znovu: TAKZE V DEVET PŘED VCHODEM. NEBUDES SEDET DOMA JAKO STARA PANNA.
Rozhodne a mě to donutí přemýšlet, jestli fakt půjdu a co bych si popřípadě vzala na sebe. Zjistím, že se v mý skříni nenachází nic, v čem bych mohla jít na metalovej koncert.
NEMAM CO NA SEBE. Snažím se z toho vykroutit, protože kdybych chtěla, tak by se přece jenom něco našlo. Podle očekávání odepíše obratem.
TAK PRIJD V OSUM K NAM. NECO VYMYSLIME ?
Vzdychnu a na souhlas prozvoním.

Stisknu čudlík, po kterém se v celém domě Hrubešových rozezní známá melodie z filmu Titanic a přešlápnu. Melodie dohraje, ale stejně se nic neděje. Teda ne, že by mi nebyla zima. Tak kde se sakra toulá? V celém domě nesvítí ani jedno jediné světlo. Usoudím, že je to znamení a hodlám se vrátit zpátky domů, když vtom klapnou vrátka vedoucí na zahradu a já spatřím na pěšince vedoucí k domovním dveřím Bublinu. Usmívá se od ucha k uchu.
„Kdes byla?“ zeptám se na úvod.
„Ježiš, už mluvíš jak moje máti, neblázni. Že bych s tou starou pannou měla pravdu?“ uchichtne se.
„Tím chceš říct, že je tvoje máma panna?“
„No jasný, nebeský početí, neznáš?“ zakření se.
„Něco mi to říká.“ hraně se zamyslím. Pak se už ale vážně zeptám: „Jak to teda vymyslíme s těma hadrama?“
„Jednoduše, vezmeš si moje černý minišatičky. Nějaký námitky?“
„A co si vezmeš na sebe ty?“ zajímám se, protože mi nabídla svůj nejlepší korzet. Její nejoblíbenější barva je černá, a je to znát. Ve skříni ani oblečení žádné jiné barvy nemá.
„Prej nemusim nic. Říkal Daniel. Ale takovou radost mu neudělám. Leda..“
„Leda?“
„Leda by o to stál i někdo jinej.“ mrkne na mě. Narážku nepochopím. Daniel je jeden z nejhezčích kluků, co znám, ale Bára, přezdívaná Bublina, o něj ani trochu nestojí. Spíš ho jenom využívá.
Začnu se převlékat z mých domácích hadrů do Báry úžasného kousku, přičemž si nemohu nevšimnout, jak si mě prohlíží.
„Jo hele, jak sem byla pryč, skočila sem za Danielem pro papírek. Dáš si?“
„Ani ne. Co tě stál?“
„Prakticky nic.“ odpoví usmívaje se na papírek, se kterým si v rukou hraje. Dokážu si představit, co to prakticky nic znamená, ale nahlas jí nic nevyčítám. Jí to takhle očividně vyhovuje.
Už oblečená si sednu na její plovoucí postel a čekám, až se uráčí převléct i ona. Shodí ze sebe všechno oblečení, nechá to ležet na místě a jen v černých tangáčích se nasouká do černých minišatiček, podle mě dost podobných těm mým. Zapne zip, samozřejmě tak, aby jí zbyl velký výstřih a řekne: „Můžeme jít.“

Z kouře uvnitř klubu se mi udělá nevolno, ale ovládnu se. Hlasitá hudba metalové skupiny duní celým prostorem a ze vzduchu není cítit jen cigaretový kouř. Tedy jestli se té směsi zplodin vůbec dá říkat vzduch.
„Co si dáš?“ otočí se na mě Bublina, jen co mě za ruku dovede k baru.
„Sodu.“ zakřičím jí do ucha. Koukne se na mě jako na malomocnou a objedná pro mě to samé, co pro sebe. Tedy Absinth. Podá mi skleničku s nazelenalou tekutinou, ťukne do mé skleničky a kopne to do sebe. Ani se neoklepe a už si objednává další. Po jejím vzoru do sebe naliji celý obsah skleničky. Zvedne se mi kufr a mám sto chutí vrhnout mentolový nápoj zpátky. Nakonec to ale ustojím a spolu s Bublinou si necháme nalít vodku s energyťákem, kterou si odneseme ke stolečku. Sednu si do křesla a vzpomenu si na mou nedávnou bolest. Docela dlouho sem si na něj nevzpomněla.. Alespoň už se mi do očí netlačí slzy. Všechny bolístky zahojí čas..
„Poleeez pařiiit!“ křičí na mě Bublina.
„Nejdu.“ odpovím, pro jistotu ještě zakroutím hlavou a pořádně se napiju. Jen co odložím skleničku, vytáhne mě za ruku na nohy a táhne k pódiu. Naše chůze už není to, co bývala, narážíme do všech okolo, ale nikdo to neřeší, natož pak my. Jakmile se procpeme až pod pódium, hudba nás strhne a my skáčeme do rytmu jako o život.. Když už mám dost, drbnu do Bubliny a jdeme si pro další pití a potom najít nějaký volný místo na sezení. Celé zadýchané se sesuneme na menší gaučík a než se stačíme rozkoukat, sedí vedle každé z nás jeden ožralý metalista. Jeden začne něco hustit do Báry a ten druhý si mě s úsměvem zkoumavě prohlíží. Není mi to zrovna nejpříjemnější, nemám ráda ožraly. Raději koukám na ty dva vedle mě. Bára kroutí hlavou a pak mi pošeptá: „Zvou nás na brko a i na něco víc, taktika?“
„Jaká taktika?“ jen co dořeknu, zajede mi rukou pod minišatičky a začne mě líbat. Zaskočí mě tak, že se nedokážu ani pohnout. Pak si to uvědomím, a zapojím se do hry. Po chvíli si dáme malou přestávku, abychom zjistily, co se stalo se slizouny. Už jsou pryč. Uleví se mi a chystám se zase si spořádaně sednout, když vtom mě Bublina znovu políbí, což už nepovažuju za taktiku. Možná až moc prudce jí od sebe odstrčím a nechápavě se na ní podívám.
„Tobě se to nelíbilo?“ usměje se. Proti hře na lesby nic nemám, ale rozhodně mě nepřitahují holky. „Neříkej, že ne.“ mrkne na mě, jako tehdy u ní v pokoji.
„Promiň, už asi půjdu.“ zvednu se a odpotácím se ven, odkud si zavolám taxi.

Otevřu oči. Celý pokoj prozařují paprsky slunce. Něco mi říká, že nemá cenu se zamýšlet nad včerejškem. To už je minulost. Náhle pocítím nepříjemný vliv přítomnosti a sotva stihnu doběhnout na toaletu. Dávivé zvuky ozývající se z koupelny probudí i ségru.
„Co tu vyvádíš?“ vpadne dovnitř bez klepání, zrovna když si celá bílá omývám obličej a vyplachuji ústa.
„Není mi nejlíp.“ odpovím namáhavě.
„No to vidim.“ prohodí a zavře dveře. Pak je znovu otevře a záchvatu poznání se mě zeptá: „Včera ste to přehnaly, co?“
Sejmu ji pohledem. „Starej se o sebe.“
Pokrčí rameny a jde si zase lehnout. Káča pitomá. Najednou si uvědomím, že sem měla dostat menses už před týdnem a pořád nic. Rozbuší se mi srdce. Ne, to není možný..