Dědečkova garsonka

Anotace: Ježíš, já fakt nevim, co do tý anotace zase dát...

Odemknu si a vstoupím do malé předsíně. No jistě, děda mě zase neslyšel přicházet, určitě leží na pohovce a kouká na fotbal. Zuji si boty a kriticky se prohlédnu v dlouhém zrcadle, které nám doma chybí a do nějž se mohu podívat jen tady, u dědy doma. Žádná změna, boky se stále snaží zaujmout dominantní pozici na mém těle. S úsměvem pohlédnu o něco výše, tedy na fotografii zastrčenou za rám zrcadla. Jsem na ní já v době, kdy mi byl zhruba rok a půl a na sobě mám cosi, co má připomínat námořnický obleček. Pamatuji se, že jsem jej dostala od strejdy k narozeninám. Fotka a hlavně její umístění mě rozněžní. Děda se na mne musí podívat pokaždé, když nahlíží do zrcadla...
Po tmavě rudém koberci přejdu do kuchyně, kde je zároveň dědečkova válenda. A pohled na onu místnost mi zase vykouzlí úsměv na tváři. Všude, kam se podívám, vidím kýče. Malé, větší, dřevěné, plastové, tmavé, světlé… Symbolizující dědečkův život a zážitky. U sporáku na stěně visí dřevěný posuvný kalendář, dárek ode mne. Být na dědečkově místě, dávno by ležel zapomenutý někde v krabici či na spodní poličce mé skříně, ale děda má datum nastavené přesně na dnešek.
Na stole je položená krabička žvýkaček, které mi děda nikdy neopomene dát spolu s nějakou laskominou, většinou sušenkou či bonbonem. V rodině jsme kvůli tomu měli i pár sporů, prý já jako prvorozená vnučka dostávám více, než má o deset let mladší sestřenice. Musím se přiznat, je tomu tak. Ve většině případů je to většinou naopak, rozmazlováváno je spíše to mladší, roztomilejší a pitomě žvatlající dítě, ale u nás jsem benjamínek rodiny já.
V kuchyni se ještě chvíli zdržím, obdivuji dědovu píli a trpělivost, s kterou pěstuje své pokojové rostliny, které dorůstají, nutno podotknout, velkých rozměrů, tudíž se mu do jeho garsonky mající obývák, kuchyň a koupelnu nevejdou, a on je musí rozdávat příbuzným a přátelům. Mimoděk si také vzpomenu na chvíle, kdy mě děda navštěvuje doma – vždy nezapomene zkontrolovat, mají – li mé kytky dost vláhy a vyhodí již opadané shnilé listy.
"Dědo?", zavolám do podivně ztichlého bytu. Nic. Že bych přišla dříve, než se děda stačil vrátit z práce, kterou už pěkných pár let navzdory svému věku na půl úvazku vykonává?
Otevřu si tedy dveře do obýváku, kde celému pokoji vévodí "oltáříček", tedy fotka mé mrtvé babičky spolu se stále čerstvou kytkou a zapálenou svíčkou. Před dvěma lety, když na svůj svátek umřela, se děda sesypal. Já a mamka jsme mu všelijak pomáhaly, zaměstnávaly ho a půjčovaly mu pejska, to aby se zabavil a nemyslel na babiččin odchod.
Děda sedí v křesle a klimbá, držíc v ruce noviny.
"Dědo? Přišla jsem ti popřát k svátku!", řeknu o něco hlasitěji, aby mě konečně slyšel. Jenže dědeček se neprobouzí. Ani po dalším zavolání. Ani když s ním zatřesu, nedá nijak najevo, že by mě vnímal.
Děda zemřel 25. 1. na svůj svátek. Stejně jako babička.