Trošku jiný život: Elf zasahuje

Anotace: Nečlověk útočí. Nyní přišla jejich chvíle.

Sbírka: Trošku jiný život

* * *
Nikdo nevěděl, jestli se má smát nebo brečet. Útočník vyvázl z Arielovy vzdušné smrště téměř bez jediného škrábance. Na jeho hlavě se však objevilo cosi hrůzostrašného, co silně připomínalo afroúčes. Ariel nečlověku skutečně neublížil – pouze mu nadosmrti nenávratně zacuchal vlasy.
Porseano sice neutrpěl fyzickou újmu, zato prožil dosti velký šok a nevěděl, co se kolem něj děje.
„Vypadá trochu zmateně.“ zamyslela se Magda.
„To vy taky.“ odpověděl jí Ariel. „Co se vám nezdá?“
„Ale nic.“
Magda pokrčila rameny a zakryla si obličej dlaněmi.

* * *

„Tady máš kytičku, princezno.“ políbil Legolas svou milovanou a podal jí kopretinu.
Lucka si k ní přivoněla, načež se málem rozbrečela, jak to kvítko smrdělo.
„Děje se něco? Vypadáš smutně.“ staral se. „Natrhám ti jich víc...“
„Nenene!!! To je dobrý, to stačí... Ono by to ztratilo svoje kouzlo.“ mrkla na něj.
„Tak dobře. Chtěl bych si s tebou promluvit.“
Legolas ji vzal za ruku, kytičku jí dal do vlasů a vyšli si spolu po stezce podél řeky na procházku.
„Jak víš, už jsme spolu hodně dlouho a naše láska nabývá stále větší síly. Chtěl bych ti nabídnout tohle.“ řekl a vytáhl z kapsy malý měšec.
„Co to je?“
„Hned uvidíš. Na, podívej se.“
Lucka otevřela měšec a jeho obsah si vysypala na ruku. Dlaň měla najednou plnou zlatých prstýnků.
„Ano, jsou to ty s těmi elfskými nápisy. Můžeš si vybrat, který chceš ;-)“
„Co?“
„Chtěla by ses stát mou ženou?“
Lucka pohlédla na hromádku prstýnků ve své dlani.
„A pro koho jsou jako ty zbylé?“
„Neboj, nejsou pro fanynky.“ usmál se Legolas. „Ty zbylé můžeš použít třeba jako kroužky na záclony v našem novém domě...“
„V novém domě?“
„Ano, v případě, že si mě budeš chtít vzít za muže, jsem našel krásné místo pro naše společné bydlení.“
„Eh... No, trochu jsi mě zaskočil...“
„To nevadí. Všechno si promysli. A vyber si ten nejhezčí prstýnek.“
Měl to promyšlené. A asi už dlouho dopředu. Nu což, aspoň někdo tady přemýšlí.

* * *

„Muaaaaah!!!“ napřáhl Radek ruku směrem na nečlověka.
Magda, Adam i Vojta padli tvářemi do travnatého porostu, jakmile jeho záměr odhalili.
Nečlověk si před ostrým světelným útokem zakryl oči, neboť zachytil jeho myšlenky těsně předtím; následně pak vyslal hroudu kouře přímo do jeho obličeje, který si Radek marně chránil.
„Neříkali jsme vám, že to slouží jen k obraně a ne k útoku?“ zasyčel Ariel.
Radek z onoho nelidského kouře získal nelidskou rýmu.
„Jdu si koupit kapesníky!“ oznámil ostatním a pádil směrem k supermarketu.

Magda s Vojtou a Adam čelili odporným pohledům, které na ně protivník vysílal.
„Vy zmetci!“ vrčel. „Za to zaplatíte!“
„Já tu ale bohužel nemám peníze...“ ušklíbl se Adam, přičemž odstoupil směrem ke stromům v případě dalšího útoku.
Nečlověk byl ze vzteku snad sám stvořen. U lidí by se možná hněv natolik ani vystupňovat nedal. Svůj kouř zhustil natolik, že z něj téměř udělal kámen - tuto vytvořenou věc však nevrhl po Adamovi... ale po Magdě.
„K***a!“ vykřikla, švihla rukou proti kouli kouře a spálila ji do neviditelna.
Ariel chvíli zíral, než se odhodlal něco říct.
„To nebylo špatný... Asi si s Alexem promluvím...“
Vojta se na ni zazubil a ukázal jí zvednutý palec.
Nečlověk na nic nečekal, vyběhl proti Magdě přímo, ale než se k ní stihl přiblížit, skočil mu do cesty Vojta a napral do něho blesk.
Ten ho sice rozprášil na kousíčky... ale ty kousíčky se samy skládaly zpátky.
„Ježiši, co to je?“
Vojta se zatvářil nadmíru otráveně, že jeho blesk nečlověka nezlikvidoval.
„Arieli! Neříkali jste, že je to z podobné látky jako oni? Proč to teda nefunguje?“
„Protože blesk slouží ke zrušení jeho útoku, ne k jeho zabití.“ ozval se za ním Alex. „Kouř z útoku se zpět nesloží, ale substance nelidí má život – a ten je příčinou, proč se části jejich těl mohou spojit zase dohromady.“
„Tak to potom ale můžeme jedině zdrhat.“ podotkl Adam. „Nebo na nás bude útočit donekonečna.“
„To bych neřekl.“ prohlásil sebevědomě Franco. „Proč si myslíte, že vám děláme strážce?“
„Přesně tak.“ přidal se Samson.
„Jaktože nás slyšíš, Same?“ poukázal na něj Ariel. „Vždyť máš zacpané uši!“
„To nejsou špunty jako u tréninku s Radkem, to je mp trojka.“ zasmál se Samson. „Enyu poslouchám rád.“
Vojta s Magdou a Adamem se sice tlemili, ale přesto nespouštěli z očí skládající se kousky nečlověka.
„Tak dobře!“ zavelel Franco. „Nyní z důvodu porušování nadpozemských řádů, vypovídajících o zábranách proti chaosu, dále z důvodů pokusů o probourání mezisvětových hranic a útoků na pozemské obyvatele, tě, Porseano, zadržujeme a..." Franco vyvalil oči - "...navěky uvězníme v pekle!!!“
Andělé po jeho stranách se dusili.
„Co to sakra znamená? Co to jako má být?“ nechápal Vojta.
„Franco si z něho dělá srandu.“ zašeptala mu Magda do ucha.

* * *

„Nechám ti nějaký čas na rozmyšlenou.“ usmál se elf. „Zatím tě nechám o samotě.“
„Dobrá.“
Lucka věděla, že on tuší výsledek (proč by si jinak dával tu práci s hledáním nového domova a té spousty prstýnků), políbila ho a pokračovala po stezce sama.
Zanedlouho došla až k mostu, který spojoval dva břehy – na jednom z nich se odehrával boj mezi prvním zjeveným nečlověkem a andělskými učenci. Kouř, který nyní z útočníka vycházel do všech stran, byl vidět i na docela dlouhou vzdálenost, což přirozeně ohromilo Lucku, jež se tímto směrem vydala.
Nečekala – okamžitě se rozběhla směrem k tomu místu, už jen proto, jak podivně a děsivě to vypadalo.
Když přiběhla, ocitla se uprostřed bojiště.
„Zlatíčko, běž prosím tě trošku stranou, ať z tebe nemáme popílek.“ uchopil ji Franco za ruku a odváděl do bezpečí mezi keře.
Lucka se na něho podívala, jako by ho chtěla zabít, což ho nesmírně potěšilo. Pak pohlédla na vysmátou Magdu, která se klátila do keřů kousek dál.
„Alexi, co se to tu děje?“ špitla, když zpozorovala zdroj kouře.
„Ukázal se tu první nečlověk.“
„Cože?!“
„Ano.“
„Tak brzo? Nejsme připravení!“
„Ale jsme, neboj. Možná máte zatím jen základní umění obrany, ale my jsme přece vaši strážci. Způsoby, jak vás ochránit a jak se zbavit nepřítele, jsme řešili už dřív.“
„Tak tohle jste celou dobu vymýšleli...“
„No, rozhodně jsme se neflákali ;-)“
Franco, Samson, Alex i Ariel se postavili do řady vedle sebe.
„Důvod tvého zadržení jsem už zmínil. Nyní tedy, pokud se nevzdáš dobrovolně, pak tě zadržíme.“
Porseano se rozzuřil, ale už bylo pozdě.

Franco vytasil svůj stříbrný meč, s nímž odváděl duše z pozemského světa.
Alexovy modré oči začaly jemně svítit, což se nenápadně promítlo i na obloze, kde se mračno sbíhalo ze všech stran a dávalo na obdiv krátké světelné záblesky.
Samson pozvedával dlaně nahoru, zatímco ptačí zpěv byl náhle slyšet o mnoho hlasitěji.
A Ariel... co k tomu říct. Jeho nynější větrná smršť nebyla první ani poslední. Zato byla zdaleka největší, jakou Adam zatím viděl.
Andělští strážci byli napojeni na nejvyšší síly a každou chvíli byly jejich finální pozice silnější a silnější.
Stříbrný meč přímo svítil. Franco nasadil postoj Anakina ze Star Wars a chystal se k zajmutí útočníka.
Alex se přikrčil. Blesky svou ohromnou silou udeřovaly i do země.
Vítr ve vlasech Ariela byl jedním z lehounkých vánků, jímž chtěl anděl potěšit svůj účes, zatímco všude kolem vichřice trhala větve a sbírala dlažební kostky.
Ptačí zpěv se měnil v uši trhající jekot, který prudké větrné návaly ještě posilovaly.
Vojta chytil Magdu kolem pasu a svalili se za křoví, aby je vichřice nesebrala taky. Lucka odhazovala větve, které na ni shora ze stromů padaly, a Adam nadšeně výskal do větru.

Andělé se postavili do finálních pozic...
Již nebylo úniku...
Strhující dramatický konec Porseanova úkolu byl skoro... završen...
Andělé již téměř vítězoslavně pěli...

Vtom se tam objevil Legolas a střelil mu šíp do hlavy.
Nečlověk se zřítil mrtvý k zemi.
* * *

Lucka se snažila splynout s kmenem stromu, pod nímž se ukrývala. Legolas mezitím pozoroval překvapené a lehce naštvané pohledy svých andělských pomocníků.
„Co se děje? Myslel jsem, že je to nepřítel...“
„No... To BYL.“ pohlédl Franco k nebi.
V té chvíli blesk Legolase minul tak tak o půl metru.
„Co děláte?!“ zděsil se.
„Ty jsi nám ho vybral těsně před závěrem a ptáš se?“ řechtal se Samson a odešel raději pryč.
Ostatní zůstali se svými nachystanými ranami na místě, jen všichni zamířili na Legolase.
„Tak co je?“ nerozuměl.
„Legolande...“ zamračil se Ariel. „Chceš, abych ti udělal dredy?“

* * *