Proč se bojím zubařů

Anotace: Milí přátelé i nepřátelé. to co zde uvádím je naprostá a syrová pravda, možná máte opačné zkušenosti, leč mě ty moje úplně stačí

Do svých cca 17let, jsem neměl s návštěvou stomatologa pražádný problém. Bohužel další chod událostí zcela a naprosto změnil můj náhled na toto povolání a lidi,kteří jej provozují..
Naše podniková(tehdy) zubařka mi sdělila, že jedna z mých horních stoliček, konkrétně pětka vpravo nahoře nutně potřebuje zákrok, jemuž se říká čištění kanálků..Víte asi o co jde a používají se k tomu tzv. kořenové nástroje. Nyní mi při vyslovení tohoto názvu běhá mráz po zádech a chodidla se mi svírají jak orlí pařáty. Tehdy však, pln mládí odvahy a sebevědomí jsem strachu necítil a na onen zákrok jsem přišel... Šílený zážitek, který mně čekal na mučícím křesle této novodobé mučírny, však byl otřesnou zkušeností, i přesto jsem na ono tzv čištění docházel po několik týdnů. Dodnes nechápu proč celý proces trval tak dlouho.. Pokaždé jsem přicházel s menší a menší a menší odvahou toto vše znovu a znovu podstupovat. Po xté návštěvě však moje odvaha kamsi zmizela a já celý boj o svou pětku vpravo nahoře vzdal...
V čase pozdějším, kdy jsem začal navštěvovat jinou zubařku v dobré víře že se mi takovéto sadistické praktiky již vyhnou, jsem velmi ale velmi pozvolna začal nabývat důvěry ve stomatologii jako takovou a i sem tam některé lidi kteří ji
provozují..další běh událostí však opět zasadil tvrdou ránu mému optimismu.
Stalo se tak jednoho pátečního večer kdy, jak víme,je nemožné sehnat svého zubního lékaře a jedinou možností jak si dopomoci k pomoci :-)) je návštěva zubní pohotovosti. Zde se přiznám, byla to skutečně chyba, měl jsem si vpálit
kuličku do hlavy či alespoň do pondělního rozednění strávit svou bolest v alkoholovém deliriu. Však nejsem alkoholik a střelnou zbraň jsem neměl ani po ruce ani v zásuvce, díkybohu.. Skutečnost, že bolest byla stále intenzivnější a
nekompromisnější až jsem skutečně řval bolestí, mě přiměla k tomu, že jsem se vypravil na zdejší polikliniku na zubní pohotovostní oddělení.
Má hodná manželka, vidouce jak trpím, rozhodla se mě doprovodit a podpořit mě svou přítomností v těchto krutých časech.. Jen na okraj zmiňuji, později poznáte proč, že má žena skutečně ani v nejmenším nepřipomíná chlapce a její prsa
velikosti téměř čtyři ji k tomuto ani nepředurčují..
Po několika dlouhých desítkách minut v čekárně pana doktora, který pohotovost sloužil, se otevřou dveře ordinace a sám pan doktor povídá mé manželce "Tak pojď chlapče".
Já, v bolesti nedbaje tohoto varovného signálu jsem se přihlásil ke slovu s tím, že chlapec jsem já a ošetření potřebuji také já.. Ano,pan dr zaregistroval a pozval mne do ordinace... Bolest byla tak velká, že jsem musel dostat injekci aby vůbec mohl začít svou práci, či koníček provádět. Při vyplachování kousků amalgámu, krve a jiných dobrot jsem měl pocit se
kterým jsem se panu doktorovi neprodleně svěřil. "Pane doktore, myslím, že mi děláte zcela jiný zub" jsem nesměle navrhl.. "Vy si snad myslíte že nevím co dělám?!" řekl a přidal pár nepublikovatelných výroků. Rezignoval jsem a myslel, že skutečně ví co dělá.. Po několika hodinách, doma, když odezněl účinek injekce jsem zjistil, že mi pan doktor skutečně udělal úplně jiný zub a bolest se znovu vrátila s ještě větší intenzitou po rozdráždění naším p.dr..
V tu chvíli jsem litoval, že střelnou zbraň nemám..ne však že bych ji obrátil proti sobě nýbrž úplně jinam asi nemusím psát kam.
Tento víkend se mi nesmazatelně vryl do paměti, protože jsem v bolestech další den, odhodlán zabít onoho p.dr a nechat si zub vytrhnout třeba patologem, opět navštívil pohotovostní odd. Těžko mluvit o úlevě, ale fakt, že slouží jiný lékař jsem uvítal jako snad dobré znamení..
Pan Doktor, výškou cca dva metry a bodrým úsměvem mne usadil do křesla a po prohlídce konstatoval, že je to na resekci..já nic nenamítal, byl jsem rád že to šílenství skončí. "Sestři injekci" řekl a poté mi chtěl aplikovat podávaný přípravek.. V tom okamžiku kdy zabodl jehlu, jsem měl plná ústa krve a pan doktor povídá "Teda sestři, já mám dneska trefu" a ona na to
"Co? už zase?" "Jo už zase" Tak jsem seděl se třemi prsty p.doktora v puse čekaje, až ustane krvácení které pan doktor vyvolal..nezazlívám mu to to ne. Jsme jen lidé a jsme omylní..nakonec vše celkem dobře dopadlo a já šel domů bez onoho
zubu, bohatší o další zubařskou zkušenost.
V časech dalších jsem navštěvoval paní zubařku, která byla již před odchodem do důchodu.. Milá, leč pomalá a bez síly v rukou, při sportu jsem si zlomil jedničku nahoře. U paní doktorky jsem se dověděl že to není žádný problém. "To
navrtáme, dáme čep a usadíme nový zoubek" povídá.. Souhlasil jsem, a tak vrtala, vrtala, vybrušovala až mi pak povídá "hmmm, ono to nepůjde, dřeň je slabá a měkká musíme jej vytrhnout a uděláme můstek. Říkám "Dobrá vy jste odborník". Však
nezdařilo se. Vyvrtaný a vybroušený zub se při uchopení do kleští roztříštil asi na milion kousků, které mi, a to nelžu, dva roky vylézali z dásně. Krásný zážitek.
Po nějakém čase kdy jsem začal mít problém s osmičkou vlevo dole jsem znovu u p.doktorky vyslechl ortel, Resekce. "No alespoň to nebude nadlouho" řekl jsem si. Óje..omyl. Paní doktorka mi píchla tři injekce, já měl ztvrdlou půlku
hlavy, ucho, jazyk ale zub stále odmítal nechat se uspat.. "čtvrtou injekci vám dát nemůžu" řekla a pokynula své robustní sestře a ta mi vzala hlavu do kleští a začal ten tyátr..kleště se paní doktorce co chvíli po trhaném zubu svážejí a
třískají mě do horních zubů ze kterých po několika zásazích již odletují kousky..paní doktorka žádá kolegyni odnaproti o pomoc a tak se na střídačku v mých ústech se zubem perou dvě zubařky. Zhruba po hodině, která mi připadala jako
týden, nesčetných ranách do horních zubů a chvílích blízko k mdlobám je hotovo..Paní doktorka třímá vítězoslavně můj moudrák se srostlými kořeny se
kterými mi vytáhla i kousek kosti. "Tak to jsem ještě neviděla" a ukazuje mi cca třícentimetrový kousek čehosi krvavého, nutno podotknout, že jsem již nebyl v takové kondici abych vše mohl sledovat se stoprocentním zaujetím pro věc.
Odcházel jsem na velmi nejistých nohách necitlivou hlavou a z krvavými tampóny v ústech. V MHD jsem byl stopro nejexotičtější cestující. Ani revizor Dopr. podniku mě nežádal o jízdenku.
Po této zkušenosti jsem na zubaře zanevřel. Však má žena, po několika letech přemlouvání, dokázala nemožné a přihlásila mne k lékaři ke kterému chodila. Šli jsme oba a posadili se do čekárny. Jaký byl však můj úlek, když jsem si na
dveřích ordinace přečetl jméno které mě děsilo ve snech ještě dost dlouho na to, abych jej zapomněl...Ano, onen úúúúžasný pan doktor z pohotovosti, který nazval mou ženu chlapcem a mě připravil ty nezapomenutelné chvíle doma po návštěvě jeho
pohotovosti.. "ty si toho :::omlouvám se ale slovo které jsem použil není publikovatelné::: nepamatuješ? vždyť je to ten :::co jsme u něj byli jak ti říkal chlapče!" říkám ženě a ona že si jak vypadal natož jméno nepamatuje..zvedl jsem
se že odejdu ale v tom se otevřely dveře do ordinace a sestřička povídá, "kdopak je na řadě?" shodou okolností jsem to byl já, a ona pokračuje "pan doktor tu není ale zastupuje jej paní doktorka....už je v důchodu ale je milá a hodná" A já
začal tušit že osud mi opět nachystal další lekci, ano nepletete se, byla to ona paní doktorka která mi spolu s kolegyní a lehce korpulentní sestřičkou tahala mou osmičku... Záchvat smíchu jež mně postihl, připadal sestře naprosto nepochopitelný a můj odchod z ordinace také..
Snad si přečte tyhle řádky a pochopí a možná se i zasměje. Mě však do smíchu příliš není..začíná mě bolet zub. Zatím vše zvládám pomocí desítek brufenů a jiných pomocníků ale děsím se chvíle kdy budu muset znovu postoupit zkoušku osudu a čekám jaké překvapení mě bude čekat v ordinaci. Ta chvíle přijde, vím, jen doufám že osud ke mě bude tentokráte milostiv.