Sebastian

Anotace: Můžeme opravdu ovlivnit osud svými skutky, nebo si s námi jen zahrává, takové otázky si klade Sebastian.

Rozhlédnu se po pokoji v bývalém motelu. Na dveřích ještě zůstaly zbytky čísla 23. Vstanu a jdu do koupelny, právě tak omšelé jako zbytek pokoje. Rozsvítím a opláchnu si obličej v umyvadle. Na moment se zadívám na svůj odraz v zrcadle. Bledá pleť, pichlavé šedé oči, černé obočí podivně kontrastující s dlouhými, narezavo obarvenými vlasy. Přesto mnozí lidé pokládají můj obličej za atraktivní. Odmalička jsem měl výrazné, zvláštní rysy, možná to bude tím. Vím, zní to směšně, ale někdy mě napadá, že by můj život mohl být jiný, kdybych vypadal docela obyčejně, jako miliony jiných kluků v mém věku. Po všem, co se stalo, mi připadalo, že můj vzhled je mi spíše prokletím.
Vrátím se do pokoje, kde se mezitím setmělo, a sednu si pod okno, jako předtím. Závan vzduchu mi chladí krk a přináší jistý klid, chcete-li smíření.
Rád bych vám teď popravdě řekl svůj příběh, jak to všechno bylo, jak jsem se dostal až sem a proč.
Teď si uvědomuju, že jsem se ještě nepředstavil. Moje chyba. Jmenuju se Sebastian, ačkoli moc lidí mi tak už neříká. Někteří mi škodolibě přezdívají androgynní princ, a jiní mi říkají ještě hůř.

Moje pravé jméno je ale Sebastian. Narodil jsem se před dvaceti lety v dělnické čtvrti jednoho města na severu, kde ulice nemají jména. S matkou jsme žili v malém řadovém domku, a i když jsme skoro nikdy neměli peníze, byli jsme docela šťastní. Na moc se už nepamatuju, ale na ten pocit štěstí ano. Také si vzpomínám, jak mi pořád dokola říkala jaké jsem krásné dítě. Kdo je můj otec mi neřekla nikdy, snad to ani sama nevěděla.

Mé šťastné dětství skončilo nástupem do školy. Jako všechny děti jsem se do školy těšil. Matčiny kamarádky, kterým jsem říkal tety byly mým prvním dnem ve škole doslova nadšené, já už méně. Nebyla to dobrá škola, vlastně byla dost příšerná a já tam rychle pochytil to nejhorší. Zvykl jsem si lhát, nedělat úkoly a mluvit tak sprostě, že by i naši sousedé byli zhození, a to jsme nežili v dobré čtvrti, jak jsem už říkal. Matka to neviděla, většinu času byla v práci, často i přes noc. Celkem běžně se stávalo, že jsem se probudil a ona nebyla doma, nebo spala na gauči a nebyla k probuzení.

V druhé třídě jsem začal kouřit a k pobavení celé třídy jsem třídní učitelce řekl, že je kráva a že se na její matematiku můžu vysrat. V očích spolužáků jsem vyrostl, v očích ředitele už méně. On byl to jediné dobré v téhle škole. Idealista, kterého strčili sem bůhví za co, a on se snažil seč mohl, aby to tu změnil k lepšímu. Změnit k lepšímu chtěl také mě, a proto mě za trest nechával po škole.

Ten měsíc to bylo už počtvrté. Ředitel byl naštvaný, ale teď si myslím, že byl daleko více smutný. Měl mě rád a dělal všechno proto, aby mi pomohl. Já zas dělal všechno proto, abych ho znechutil. Nepřál jsem si pomoc od něj, ani od nikoho jiného. Matka ve mě vypěstoval nezkrotnou hrdost.
Zatímco mi domlouval, já ho neposlouchal a díval se přes jeho hlavu z okna. Chtěl jsem už být pryč, abych si mohl před školou zakouřit. To jsem mu taky řekl s veškerou nemilosrdností jaké jsem ve svých osmi letech byl schopen. Ředitel si povzdechl a jako vždy, když nevěděl co se mnou, pouze dohlédl na to, abych si v ředitelně napsal všechny úkoly. Snad si myslel, že tím zabrání, aby se moje návštěva u něj opakovala hned příštího dne. Sotva jsem toto měl za sebou, vypadl jsem ze školy a přímo před jejími dveřmi jsem si zapálil kýženou cigaretu. Měl jsem smůlu, všimla si mě totiž parta výrostků z naší školy. Chodili do páté třídy, a mysleli si, že jim škola patřila. Věděl jsem o tom, že šikanovali pár mých spolužáků. Kradli jim svačiny a peníze, mlátili je, jistě to znáte. Mě si nevšímali, dokud jsem jim nevpadl přímo do náruče. „Hele, to je ten malej frája,“ zasmál se jeden z nich. Druhý prohodil něco o tom, že mi ten hezkej ksichtík trochu vylepší. Protože jsem neměl kam utéct, naložili mi pořádně. Navrch mi ještě ukradli cigára.

Přicházel jsem domů, tričko celé krvavé od krve, co se mi spustila z nosu. Měl jsem strach co tomu máma řekne. Začal jsem vymýšlet vhodnou historku o tom, jak k tomu došlo, když jsem uviděl u našeho domu modré majáčky policejních aut. Hrklo ve mě strachy, že si snad přijeli pro mě. Přišel jsem blíž, to už jsem viděl, že kromě policejních aut tu stojí sanitka. Sousedi nakupení kolem plotu si povídali mezi sebou jako lidé očumující kolem místa, kde se stala dopravní nehoda. V tom si mě všimla jedna z máminých kamarádek. Stály tam u plotu, a všechny strašně brečely. Vrhly se ke mě, litovaly mě, hladily a já nevěděl proč. Něco jsem ale musel tušit, protože jsem se jim vytrhl a běžel do domu. Nějaký policajt se mi v tom pokusil zabránit, jenže já mu proklouzl pod rukou.
V obýváku zrovna nakládali saniťáci mámu na nosítka. Byl tu zmatek, spousta lidí, kteří říkali něco o sebevraždě. Neposlouchal jsem je, skočil k mámě a zatahal jí za ruku. Po nateklých tvářích se mi řinuly slzy a ředily usychající krev. Věděl jsem, že se stalo něco moc zlého. Přímo mě posedl šílený strach a mámina ruka byla studená a ochablá.
Jeden saniťák mě odstrkoval, já se držel jako klíště. Lékaři byli nesmlouvaví. Už tu neměli co dělat a nechtěli se dál zdržovat. Naložili nosítka do sanitky a všichni odešli, zůstal jsem jenom já. Seděl jsem na tom místě, kam jsem upadl, když mámu odváželi. Slyšel jsem, jak se o mě policisté baví s máminými kamarádkami. Dokonce se jich ptali, jestli by si mě některá nemohla vzít, ale to ony nechtěly.

Řekli tedy, že zavolají sociálku, aby si pro mě přijeli. Byly to dvě ženy, které obě vypadaly jako sestry zástupkyně ředitele, právě tak nepřístupné a staropanenské. Odvezly mě do dětského domova. Pochopil jsem, že je ze mě sirotek, žádné další příbuzné jsem kromě mámy neměl. Mluvili se mnou o mámině smrti opatrně, mysleli si, že tomu stejně nemůžu rozumět.
Byl jsem teprve malé vyděšené dítě, ale dobře jsem si uvědomoval co je sebevražda. První dny jsem se stáhl do sebe a s nikým nemluvil. Po všech těch slzách jsem byl jako vyždímaný.
Zvláštní je, že teď, po letech si jasně vybavuju jenom některé věci. Jako ten pocit naprosté prázdnoty a opuštěnosti. A zlobil jsem se. Zlobil jsem se na ní, že mi tohle udělala a nechala mě opuštěného na tomhle cizím místě. Lidé v dětském domově nebyli zlí, nebo špatní, pouze mi nerozuměli. Neměli čas příliš se zabývat mou zlomenou dušičkou, vždyť takových dětí tam bylo víc, některé na tom byli dokonce hůř.

Přišel jsem tam na začátku léta, v září mě opět poslali do školy. Tou dobou už všichni spolužáci a učitelé věděli co se mi stalo. Bylo mi z toho zle a můj prospěch byl ještě horší než dřív. V dětském domově usoudili, že nejlépe by se mi vedlo v náhradní rodině, a že čím dříve se do ní dostanu, tím lépe. Já si myslel opak, přesto si mě jednoho dne ředitelka zavolala do své kanceláře. Měla tam manželé. Ta žena mohla být stará jako moje máma, on o pár let starší. Slušní lidé, které jsem od pohledu nesnášel. Nemohli za to, souviselo to s tím, že jsem si myslel, že když už to dopadlo takhle, nikoho dalšího nepotřebuju.

Něco v mém neutěšeném zevnějšku muselo zahrát na mateřskou notu té ženy, a já se za týden na to stěhoval do jejich domu, zatím na zkoušku. Dům byl o poznání větší než na co jsem byl zvyklý. Připravili mi krásný pokoj, kde všechno vonělo novotou. Poprvé jsem měl šaty koupené v obchodě, které nikdo nenosil přede mnou. Snad bych se tam po čase začal cítit jako doma, kdybych dostal trochu času se vzpamatovat.

Mé postavení ve škole se změnilo. Býval jsem král třídy, teď jsem byl jen ten kluk, kterému se zabila máma. A pak tu byla ta banda. I oni byli o rok starší a kdoví proč si jako nový terč vybrali mě. Jednou si pro mě přišli až do třídy. „Nazdárek, Sebe,“ řekl jejich šéf hraně přátelsky, „Jak se máme? Já vím, že to nemůže být nic moc, děcák a tak.“ „Drž hubu,“ odsekl jsem mu. Za poslední týdny ve mě narůstal vztek, cítil jsem, že něco provedu, ačkoli jsem věděl, že bránit se před jejich útoky zpravidla znamená dostat ještě horší nakládačku. „Nebuď hned protivnej, chceme si jenom přátelsky popovídat, že jo kluci,“ pokračoval. Jeho kumpáni přikyvovali, v očekávání toho, co si jejich mozek tentokrát vymyslí. Nemuseli čekat dlouho, a já také ne. „Slyšel jsem, že tvoje matka se prodávala za prachy. To muselo bejt divný, že jo, Sebe. Vodila si kunčafty …“ Víc neřekl, v tu chvíli jsem po něm skočil. Mlátil jsem do něj hlava nehlava. Ani jsem si pořádně neuvědomoval, co dělám, když jsem ho chytil za vlasy a praštil s ním o umyvadlo.
Rozjasnilo se mi až ve chvíli, když začala třída ječet, a s nimi také jedna učitelka, která vešla právě v moment, kdy se po podlaze rozstříkla krev a zuby toho vejtahy.
Udělali se mnou takzvaně krátkej proces, ani ředitel mě už nezachránil, i když asi chtěl. Ze školy mě vyhodili nadobro. Strašný prospěch v kombinaci s tím, že jsem podle učitelky napadl spolužáka a postaral se o to, že účet jejich rodiny na zubaře několikanásobně přeroste očekávané výdaje, způsobily, že moje potencionálně adoptivní rodina rychle vycouvala a vrátila mě do domova.
Záleželo mi na tom jenom málo, důležité pro mě bylo, že jsem se naučil rány nejen přijímat, ale hlavně oplácet. A to vědomí hřálo.

V domově jsem strávil dva další roky. To už mi bylo deset. Začínal jsem si pomalu uvědomovat kdo jsem. Ten rok, pozdě v listopadu si mě osvojila další rodina. Měli dost peněz, trvali ale na tom, že budu znovu chodit do školy, jiné školy, kde nikdo neznal mě, kde nikdo neznal minulost mojí rodiny. Má nová rodina byla ještě zámožnější než ta předchozí. On měl kolem čtyřicítky, hrál ve folkové kapele. Hlučný člověk s velkýma rukama, malý, ale silný. Jeho žena byla výrazně mladší, v domácnosti. Bavila se nakupováním, nekonečným klevetěním s kamarádkami a o mě se zajímala dost málo.
Nejvíc se mi věnovala slečna Anna, starší paní, která plnila funkci hospodyně a mojí vychovatelky v jednom. Také k nám docházela její sestřenice, která měla na starosti kuchyni. Tyhle dvě si mě zamilovaly a já zase je.

Když se na to dívám zpětně, byly to nejkrásnější roky mýho života. Ukázalo se, že co se učení týče, nejsem zase tak ztracenej případ, měl jsem kamarády, kteří se chovali víceméně slušně, přestal jsem kouřit. Dokonce jsem začal chodit na hodiny francouzštiny a docela mi to šlo. To byl nápad mojí adoptivní matky. Jmenovala se Stela a měla nějaké příbuzné ve Francii. Jako na matku jsem na ní myslet nedokázal, na to mi připadala moc mladá a vyzývavá, třebaže mi v té době ženy nic neříkaly.
Čím dál častěji jsem chodíval poslouchat zkoušky otcovy kapely. Hudba mě pohltila, neustále jsem něco poslouchal. K jedněm vánocům jsem dostal housle. Myslím, že to Anna přemluvila rodiče k takovému dárku. Snad si mysleli, že tento obtížný nástroj mě po pár lekcích odradí. Opak byl pravdou, hodiny houslí byly vedle fotbalu s kamarády mým největším zájmem. Ve třinácti jsem k houslím přibral klavír. Otec ho měl v pokoji, psal u něj hudbu pro kapelu.

Bylo mi čtrnáct, z rozmaru jsem si přestal stříhat vlasy, a dost jsem vyrostl. Pozvolna šedivějícího otce jsem přerostl dobře o hlavu. Místo té málem ztracené existence, toho vyplašeného zamlklého kluka bez nadějí a víry, který před sedmi lety přišel do děcáku, jsem se teď v zrcadle vídal s mladým mužem s vlastními názory a touhou po životě. Svou adoptivní rodinu jsem přijal za vlastní, přesto jsem nejvíce miloval Annu. Svou laskavostí a měkkýma hnědýma očima mi připomínala mámu. Přestal jsem se na ní zlobit, že se zabila a nechala mě tady. Často jsem na ní myslel s láskou, někdy k ní i mluvil, když jsem byl úplně sám.

Ještě něco se změnilo. Začínaly se o mě zajímat dívky a ženy. Něco ve mě pochopilo, že to přestává být takové to obdivování se hezkému dítěti. Nejspíš to bylo jenom to, že jsem se poprvé začínal zajímat já o ně.
Právě jsem si procházel obdobím chození-nechození s dívkami, které jsem znal ze školy. Bavilo mě experimentovat, některé byly mladší, některé starší než já.
Co se sexu týkalo, doopravdy jsem s žádnou nespal, jednak mi do patnáctých narozenin chybělo pár měsíců, a také proto, že udělat si dobře jsem uměl i sám, občas s malou pomocí internetu.

Začalo to, když otec odjel na pár týdnů s kapelou. V letních obdobích to dělali často, objížděli nejrůznější festivaly. Strašně jsem chtěl, aby mě vzal sebou. Odmítl mě, pouze řekl, že třeba příští rok. Ráno po té odjel, ještě předtím jsme se ještě stačili chytnout. Žadonil jsem, abych s nimi mohl být třeba jen pár dní. Vyhlídka na léto prolenošené v domě okolo bazénu se mi příčila. Jenom se zasmál, a opakoval, že možná příští rok.
Zklamalo mě to, i když jsem to očekával. Anna nebyla doma, neměl jsem si s kým promluvit, abych si zlepšil náladu. Místo toho jsem zašel do otcovy pracovny, sedl ke klavíru a vybíjel si zklamání na ubohém nástroji. Nevšiml jsem si, kdy přišla, dokud jsem na rameni neucítil Stelinu ruku. Ve vzduchu se nejasně vznášel parfém ženy, která byla mou nevlastní matkou. Řekla, abych se nenechal rušit. Takže jsem hrál dál a ona stála za mnou. Nějakou dobu se ani nepohnula, pak mě začala hladit ve vlasech. Nebylo to nepříjemné, spíš naopak. Nahnula se ke mě blíž, její prsty mi sklouzly po rtech. „Tolik ti to sluší, když se zlobíš.“ „Nezlobím se,“ vykoktal jsem. Zavřel jsem oči. Rozepnula několik knoflíčků mé košile. „Jak to, že jsem tě neviděla dřív,“ zašeptala něžně. Políbila mě na tvář a rukama zajela pod košili. Celý roztřesený jsem spustil ruce z kláves. Jejím laskáním se ve mě rozhořela nepopsatelná horkost. Rozlévala se do každičké části mého těla, krev mi pulzovala v žilách s nezvyklou prudkostí. Víc už jsem nevydržel. Trochu neohrabaně jsem vzal její obličej do dlaní a začal jí líbat. Hned na to jsem utekl.

Nic by se nejspíš nestalo, kdyby to byl ojedinělý incident. Nerad to přiznávám, ale opakovalo se to se stále větší intenzitou. Docela mě pobláznila. Utíkal jsem domů jenom kvůli ní, kašlal jsem na všechno, na housle se prášilo. Bylo mi to jedno, hlavní bylo nekonečné mazlení s ní. Obvykle v mém pokoji, tajně a potichu, aby Anna nic nevytušila.
Tohle schovávání naší vášeň ještě zintezivnilo. Nejvíc stresující bylo, že mi ještě nebylo patnáct, proto jsme tu hranici dosud nepřekročili.
Po každém takovém líném horkém odpoledni jsem se schoval ve sprše, kde jsem ulevil tlaku v mých slabinách, svezl se podél chladných dlaždiček a popadajíc dech si přál, abych jí to tenkrát zatrhl hned zezačátku.
Pár dní na to jsem konečně oslavil patnácté narozeniny. Můžete hádat jak. Připadal jsem si strašně dospěle, protože jsem spal s ní. Nevím co jsem čekal od budoucnosti, spalující noci zaměstnávaly mou mysl natolik, že jsem nemyslel skoro na nic jiného.

Přišlo, co přijít muselo, léto minulo a otec se vrátil. Tehdy jsem pro něj měl jen pohrdání, protože si vzal mladou ženu, nedokázal jí uspokojit a ona musela hledat jinde. Velká chyba, měl jsem vědět, že se mi to vymstí. Nedokázal jsem ale jasně myslet, byl jsem jí doslova posedlý, tím víc, čím komplikovanější naše schůzky byly.
Když se i po jeho příjezdu nic nezměnilo, přestávali jsme být opatrní. Riskovali jsme a to riziko bylo opojné jako droga.

Jednou večer, když už Anna spala a v domě byl klid a ticho. Zatáhl jsem Stelu do kuchyně, začal jí svlékat a líbat její chladnou kůži všude, kde se dalo. Nejdříve mě odstrkovala, rychle ale podlehla a přestala se bránit.
V tom na nás dopadlo světlo zářivek. Otec stál v županu na prahu a nechápavě přihlížel, jak se dostávám do kalhotek jeho manželky. Upustil sklenici, která se rozprskla na spoustu střepů. „Ty zmetku!“ zařval sotva mu došlo, co se tu děje. Krve by se ve mě nedořezal. Prvně jsem z něj měl skutečný strach. „Ty jeden zkurvenej hajzle!“ rozkřikl se, velké ruce sevřené v pěst. Pokusil jsem se kolem něj proklouznout pryč, jenže mě chytil a lehce odhodil zpátky do kuchyně. Pokusy se bránit byly marné. Náhle byl u mě a na můj obličej a tělo dopadala rána za ranou. „Tak takhle se odvděčuješ za všechny ty roky,“ supěl, zatímco do mě bušil : „Sotva se otočím, začneš mi dělat do ženy!“ Uhodil mě, až jsem upadl na stůl. Hrana se mi bolestivě zaryla do břicha a vyrazila mi dech. Stela zaječela. Další rána mi protrhla ret. „Tak dobře, jen pojď,“ zařval jsem na něj. V tu chvíli jsem si byl jistý, že jeden z nás toho druhého jistě zabije. Vrazil jsem mu tu největší ránu jaké jsem byl schopen. Trochu se zapotácel a strhl na zem židli, o kterou jsem vzápětí zakopl a upadl do střepů z rozbité sklenice. Stačil jsem ho ještě kopnout. Vrhl se na mě a sápal se mi po krku. Stela nepřetržitě ječela, jestli rozruch přilákal i Annu, to nevím. Pod rukou jsem ucítil jeden z větších střepů. „Zabiju tě!“ zařval a jediným škubnutím mi vyrval pramen vlasů. Musel jsem ho bodnout, protože najednou tam byla krev, na zemi, na mých rukách, jeho košili. Nechápavě zíral na krvavou skvrnu. Znovu se po mě ohnal, ale to už jsem se vyškrábal na nohy a dostal se z jeho dosahu. Podlaha byla kluzká. Strhl mě na zem, já se po něm znovu ohnal, sklo ho zranilo na ruce. Někde vzadu v hlavě jsem si uvědomil, co křičí Stela. „Nech ho být! Slyšíš, jdi od něj!“ ječela jako šílená. V šoku jsem si uvědomil, že to křičí na mě. Něčím mě praštila, takže jsem skoro ztratil vědomí. Nedaleko se rozezvučela policejní siréna. Byl jsem dezorientovaný, jasně jsem si ale uvědomoval, že do příjezdu policie zůstat nemůžu. Utéct jsem také nemohl, Stela mě stále ohrožovala nožem.
Matně si pamatuju, že se tam objevila Anna. Jak mě dostala z kuchyně od Stely si už nevybavím. Odvedla mě do vedlejšího pokoje a otevřela okno. Ještě mě rychle políbila na čelo a řekla, abych na sebe dával pozor. Vyskočil jsem z okna a zmizel ve tmě právě včas, policisté už bušili na dveře.

Několik dní jsem se pak toulal po městě jako vyvrhel a přespával na lavičkách v parku. Bez bot, zmlácený a pořezaný jsem musel vypadat jako oběť. Byl jsem teď ještě hubenější než dřív a chcípal jsem hlady. Nezbylo mi, než začít krást. Bral jsem jenom tolik, abych na chvíli utišil bolestně se svírající žaludek. Věděl jsem, že musím něco udělat, že takhle nemůžu přežívat věčně. Jestli jsem nechtěl navždy zůstat na ulici, musel jsem sehnat peníze. Kromě jídla jsem začal posléze krást také peníze.
V pouličních krádežích se mi začínalo dařit. Tu a tam jsem některému nepozornému pánovi sebral peněženku, a měl na jídlo na pár dní.

Byl jsem už z domu skoro měsíc, když jsem narazil na ně. Právě se mi podařilo obrat nepozornou matku, která se starala víc o zlobivé děti, než o kabelku. Neměla toho moc, ale stačilo to na jednu dobrou večeři, možná i na noc v nějaké studentské ubytovně. Najednou se u mě zastavili dva chlapi, od pohledu podezřelí, znáte ty typy. Asi mě pozorovali delší dobu, protože jeden z nich prohodil : „To nebylo úplně zlé. Myslím ten trik s tou peněženku.“ Vůbec nevypadali na policajty, přesto jsem se polekal. Neodpověděl jsem a hleděl jsem zmizet. Chlap mi zastoupil cestu. Chytil mě za loket a odtáhl do vedlejší uličky. Druhý dával pozor, jestli se někdo nedívá.
Hodil jsem tomu prvnímu peněženku. „Berte, nechci potíže, prostě mě nechte jít,“ řekl jsem. Cítil jsem se pošlapaný, špinavý a jaksi méněcenný vedle toho dobře oblečeného mužského. „Klid, mladej. Jak ti říkají?“ ptal se chlap smířlivě. „Sebastian,“ vystrčil jsem hrdě bradu. „Fajn, Sebastiane, teď mě dobře poslouchej, protože tahle nabídka se už nebude opakovat, rozumíš? Jistě se chceš dostat z téhle ulice. S tvým talentem ke krádežím by se dalo něco dělat, co říkáš? Chtěl by si něco lepšího?“
Měl pravdu. Zvláště noci na ulici byly tvrdé. Nejhorší byla ta úplně první. Ještě jsem byl celý vyděšený z toho, k čemu došlo doma. Neklidně jsem usínal na lavičce, když si mě vyhlédla parta opilých bezdomovců. Nejdřív na mě jenom pokřikovali obscénní poznámky, pak se situace přiostřila. Chytili mě, smáli se, a už se chystali mě znásilnit, když se na druhém konci parku ukázal policejní vůz, který nejspíš přilákal můj křik.
Se slzami v očích jsem se vzpamatoval a znovu se podíval na toho chlapa. Bůh ví, že jsem nevěděl co jsou zač, že poslední, co jsem chtěl bylo žít jako kriminálník. Zdálo se ale, že moje šťastná hvězda vyhasla. Neměl jsem už luxus výběru. „Chtěl,“ řekl jsem sotva slyšitelně. „To rád slyším,“ kývl chlap.

Ti dva, kteří mě vytáhli z ulice mě zavedli ke svému šéfovi. V domě, bývalém opuštěném hotelu, kam jsme přišli se to hemžilo podivnými existencemi, chátrou všeho druhu, u některých z nich jsem dokonce viděl zbraně. Jejich „šéf“ oproti tomu působil docela obyčejně, civilně. Změřil si mě jediným pohledem a pak se mě zeptal, jestli bych pro něj chtěl pracovat. Řekl jsem, že ano, ačkoliv jsem měl jenom mlhavé tušení, co to bude obnášet.
Byl tam ještě jeden chlap, pravá ruka Šéfa. Odpudivý člověk s nedávno přeraženým nosem. Od první chvíle, kdy se naše pohledy zkřížily bylo jasné, že budeme nepřáteli. Vtom pohovor skončil a šéf dal pokyn, aby mě našli nějakou postel. Při pomyšlení na skutečnou postel, snad i sprchu se mi oči zalily slzami vděčnosti. Šéf mě zachránil z ulice, a ať už podnikal jakkoli, rozhodl jsem se jeho pomocnou ruku přijmout.
Odváděli mě právě po schodech do patra, když jsem zaslechl, jak se o mě baví Šef a Přeražený nos. Přeražený nos právě říkal : „Jste si tím jistý? Tady jde o obchod, ne o charitu, jak sám říkáte. Vzít si sem tohle děcko nemusí být dobrý nápad. I když možná by z něj byla dobrá děvka, málokdy se na ulici vidí něco tak hezkýho.“ Šéf odpověděl : „Nech si zajít chuť, ten kluk je pod mou ochranou, jasné? Když jsem začínal, mohl jsem být tak v jeho věku, a věř, mi, že to není lehké …“ Zbytek rozhovoru jsem neslyšel, protože mě můj doprovod vystrkal po schodech nahoru.

Šéfovi jsem postupně řekl všechno o mé minulosti, i to, že mě asi hledá policie. „To nás všechny, chlapče,“ mínil Šéf. „Jste něco jako mafie?“ ptal jsem se naivně. Zasmál se tomu. „Tohle slovo nemám rád. My jsme tady spíš taková velká rodina.“
V několika následujících týdnech jsem se držel spíše zpátky, dělal různé podružné práce a postupně pronikal do struktury Šéfovy „rodiny“. Obarvil jsem si vlasy na zrzavo, aby mě policisté nepoznali, pokud mě stále hledali. Za všechno, co jsem pro šéfa dělal, mi platil. Málo, ale na to hlavní to stačilo. Nejdůležitější pro mě však bylo, že mám střechu nad hlavou. Naučili mě krást ještě lépe a efektivněji, pronikal jsem do nejrůznějších černých obchodů a sázek, a zjišťoval jsem, že Šéfův repertoár je značně velký. Neušlo mu prakticky nic, co se dělo v městském podsvětí od vydírání, drog, až po prostituci. A na všem vydělával. Začal jsem ho svým způsobem obdivovat. Získal jsem si jeho důvěru natolik, že mě nechal spolu s dalšími chlapi vymáhat výpalné. On pro to měl vznešenější slova. Tvrdil, že se pouze stará o bezpečnost malých obchodníků ve městě, a je namístě, že si za svou ochranu nechá zaplatit.
Nerad to přiznávám, ale byl jsem v tom vážně dobrý. Vrazit do obchodu těsně před zavíračkou a pořádně postrašit jeho majitele, třeba i něco zničit, když se jim nechtělo platit, tak vypadala moje práce. Ten adrenalin, který tyhle přepady provázel byl příjemný, to nepopírám, jenže ve skrytu duše jsem pro sebe chtěl něco jiného. Snil jsem o dni, kdy tenhle způsob obživy nechám za zády a zkusím štěstí jinde. Psát hudbu, to byl můj sen.

A s tímhle snem v hlavě jsem pokračoval dál a z měsíců byly najednou roky. Bylo mi skoro dvacet, šéf mě sice platil slušně, ale ke splnění svých snů jsem nebyl o nic blíže. Myslím, že mi schválně dával tolik, abych neměl šanci si moc našetřit a odejít. Když jsem to pochopil, začal jsem si nenápadně, po troškách ulívat pro sebe. V krabici od bot schované pod postelí jsem střádal ukradené peníze, abych odtud jednoho dne mohl zmizet.

Ještě jedna věc mi dělala starosti. Šéf pověřil Přeražený nos, aby pracoval se mnou. Nelíbilo se mi to, ten chlap po mě šel kdykoli mohl. Měl takové divné oči a pořád si mě prohlížel. Co ale řekl Šéf, to platilo, tak jsem sebral odvahu a bez ohledu na Přeražený nos dělal dál svou práci a dál schovával drobné do krabice od bot.
Večer jsem se zavřel ve svém pokoji. Zrovna jsem dopočítal svůj malý obnos (už jsem měl na lístek a autobus někam daleko odtud), když Přeražený nos bez varování rozrazil dveře. Botou jsem zastrčil krabici co nejdál a co možná odvážně a hrdě řekl : „Co tady chcete?“
Přibouchl dveře a zase se na mě tak díval. Přiznám se, že jsem měl strach, možná jsem něco tušil, nevím. Vstal jsem, abych ho vyhodil z pokoje. On se pořád jenom tak díval. „Ty svině,“ zasyčel : „Už toho mám po krk. Schválně mě provokuješ?“ Blížil se k mě a za řeči si rozepínal opasek. Náhle jsem se uprostřed pokoje, kam jsem prve vykročil ve snaze ukázat něco z té převahy, kterou jsem uplatňoval na nebohé majitelé krámků podél hlavní třídy, cítil velmi zranitelně. Je vám asi už jasné, že nejsem typ rváče. Svou kůži ale nedávám lacino. Přeražený nos už byl skoro u mě a jestli jsem ho musel konfrontovat, teď byla ta jediná pravá chvíle. „Myslíš si, že se tady můžeš producírovat …, nakrucovat se jako slečinka …, špulit tu svou krásnou pusinku,“ říkal chraplavě. Táhl z něj chlast. Nevšímal jsem si jeho žvanění, kterým mi chtěl nahnat strach a vší silou, která byla v mém hubeném těle jsem mu vrazil pěstí do obličeje. Vztekle zařval, chytil se za zmrzačený nos, ale vzpamatoval se příliš rychle. Vyrazil proti mě jako bojový pes. V příštím okamžiku mi bolestivě zkroutil ruku a přitáhl mě k sobě. Marně jsem sebou házel, byl na mě příliš silný. Druhou rukou mě chytil za vlasy a škubnutím mi stáhl hlavu dozadu. Vykřikl jsem bolestí, on se jenom sadisticky usmál. „Jen fňukej, nikdo tady není. Všichni odjeli se Šéfem, jsme tu jenom my dva a já si tě hodlám užít,“ zachraptěl a políbil mě na krk, pak na ústa. Kousl jsem ho, ale nepomáhalo to.
Čím víc jsem se bránil, tím víc se smál a odporným způsobem mi líčil jak ho to vzrušuje. Hodil mě na postel a obrátil na břicho. „Tak něco říkej Sebe, pros o milost,“ vysmíval se mi. Koutkem oka jsem zachytil jak si rozepíná kalhoty. Málem jsem se rozbrečel hrůzou, nechtěl jsem skončit jako ty nešťastné existence, které jsem někdy vídal před jeho pokojem. Mladé kluky, které si dával a mrzačil je pro zábavu.
V poslední chvíli mě zachránil dřevěný parapet u okna. Byl starý a ztrouchnivělý, jednotlivá prkna u sebe nedržela. Vytrhl jsem jedno z nich a zaútočil na něj. Srazil jsem ho k zemi, přeskočil ho a pádil ke dveřím. Ruce se mi tak třásly, že jsem nedokázal sevřít kliku. On za mnou sténal a sbíral se ze země.

„Co je to tady?“ vykřikl překvapeně. Zpod postele vytáhl krabici. Ztuhl jsem a díval se na něj, jak nevěřícně zírá na těch pár stovek. „Tak takhle to je. Mažeš Šéfovi med kolem huby, děláš ze sebe svatouška a zatím mu pod rukou kradeš prachy,“ domákl se.
„Tak – tak to není,“ zaprotestoval jsem plačtivě. „Nekecej,“ řekl tvrdě a namířil na mě zbraň. Díval jsem se do hlavně pistole, která mě docela jistě měla zabít. Odtrhl mě od dveří, postrčil doprostřed pokoje a srazil na kolena. Po vztekem zkřivené tváři se mu řinula krev, ta moje byla zase úplně zpocená. Přitiskl mi pistoli k hlavě. „Pěkně se vybarvuješ, pusinko. Děláš oči a zatím jsi jen svině zlodějská,“ zařval. „Ne, já nekradu, ty peníze jsou moje, našetřil jsem je,“ kníkl jsem. „Starou belu,“ okřikl mě : „Nedělej ze mě idiota. Od chvíle, cos’ sem přišel si o sobě myslíš, že jseš něco víc než my všichni. Ale to ses šeredně splet‘. Za okradení Šéfa je totiž kulka do hlavy. Ale neboj se, nejdřív si spolu pěkně užijeme a slibuju ti, že až s tebou skončím, budeš škemrat o tu kulku, PUSINKO.“
Byl mnou příliš zaujatý, aby si všiml, jak opatrně sjíždím rukou ke kraji svých džínů. Byla to má poslední možnost, už nebylo co ztratit. Vytrhl jsem z boty nůž, který jsem tam nosíval pro případ, kdyby se něco zvrtlo a zabodl mu ho do nohy. Šíleně zařval, upustil pistoli, aby se osvobodil od nože, kterým jsem ho doslova přišpendlil k podlaze. Když se znovu napřímil, stál jsem před ním s jeho zbraní namířenou na jeho hruď. Cítil jsem, jak se mi po obličeji kutálejí slzy, nic víc, žádný pocit. Necítil jsem vůbec nic, když jsem to zmáčkl. V rozhodující chvíli nikdo z nás nepromluvil. Výstřel hlasitě práskl, zalehlo mi v uších. Přeražený nos tam okamžik jenom tak stál a chrčivě dýchal. Pak přepadl dopředu a zůstal nehnutě ležet.
Pistole mi vypadla z ruky. Udělalo se mi zle, chtěl jsem být od něj co nejdál. Odpotácel jsem se k oknu a svezl se podél něj na zem. Nedokázal jsem se na něj dívat, ale také jsem se nedokázal dívat jinam.

„Pak už jsem tam jenom seděl jako ochromený. Celou tu dobu jsem jenom seděl a brečel víc, než když se zabila máma. Zapálil jsem si, ale ani to mě nedokázalo uklidnit.
A to je všechno, celý můj příběh, detektive,“ říkám unaveně a ochraptěle do mobilního telefonu, který mi posléze sám od sebe vypadne z ruky. „Můžeme teď dovnitř, Sebastiane?“ ptá se mužský hlas zkreslený reproduktorem přístroje.

Třesu se zimou jako děcko hledající něco teplého, k čemu by se přitulilo. Pohled mi sklouzne na nehybné vychládající tělo muže, kterého jsem právě zabil, pistoli ležící vedle něco, otevřenou krabici s hromádkou bankovek. Hned na to se dveře pokoje otevřou, dovnitř vstoupí policisté. Přikazují mi, abych vstal. Poslechnu je. Hodí mě na postel. Zavírám oči, abych neviděl tu krvavou spoušť. Ruce mi za zády spoutají do želízek.

Sledoval jsem zpět své kroky ve snaze přijít na to, kdy se stala ta chyba, kdy to všechno nabralo tenhle směr. Nevím, nevím, co jsem mohl udělat jinak, lépe, ale snad na to přijdu, nevzdávám to.