Skvrna

Anotace: Lidé jsou hyeny. A život nejlepší spisovatel. Jak se to rýmuje? Uvidíme=)

V bytě vládl chaos. Jako vždy. Po zemi se povalovaly kusy oblečení a deska kuchyňského stolu nebyla téměř vidět pod nánosem nejrůznějšího harampádí. Monika rozčileně pobíhala z pokoje do pokoje, a co chvíli nervózně kontrolovala hodinky.
„Kde ty klíče můžou být?“ ptala se sama sebe a pomalu se loučila s myšlenkou, že by mohla přijít do práce včas. Její pohled utkvěl na věcmi přetékajícím stole, popadla za dva rohy zašedlý ubrus a strhla jej i s jeho veškerým obsahem na zem. Starosti o to, kdy nepořádek uklidí a z čeho bude pít, když si právě rozbila poslední hrnek, hodila za hlavu, když pod hromadou reklamních tiskovin objevila hledané klíče. V rychlosti popadla kabelku, vyběhla z bytu a při zamykání doufala, že se jí ještě podaří chytnout autobus. Její naděje poněkud vybledla, když si všimla nápisu na dveřích od výtahu – MIMO PROVOZ.
„Do prčic!“ ulevila si. Sbíhat po ránu osm pater považovala za nejhorší mučení, dnes ráno jí ale nic jiného nezbývalo. Po cestě v rychlosti pozdravila starou paní Moravcovou, která právě zametala chodbu v pátém patře.
„Do práce, do práce?“ zeptala se krákoravě a prostředníčkem si posunula brýle velikosti a tloušťky popelníku výš na kořen nosu.
„Pokouším se,“ zavolala Monika přes rameno a skoro se přerazila o květináč seschlých muškátů, který někdo zlomyslně nastražil přímo doprostřed chodby. Vztekle ho odkopla stranou. Když doběhla do přízemí a vzala za kliku vchodových dveří, skoro ji trefil šlak.
„Zatracení důchodci,“ pomyslela si, když vztekle hledala v kabelce klíče. Nechápala, proč se vchodové dveře musí pokaždé zamykat. Být po jejím, zůstávaly by dveře vždycky odemčené, ale pravdu má holt vždycky většina. Konečně vyhrabala svazek klíčů, ten od vchodu však mezi nimi nebyl.
„Do háje, to snad ne! Podělaný dveře!“ znovu vzala za kliku a začala s ní prudce lomcovat. Věděla, že jí to nijak nepomůže, zoufalý člověk však dělá zoufalé činy, tak tam stála a lomcovala klikou, dokud za zády nezaslechla známý hlas.
„Co tady porád rámusíš, dyť je sedum ráno.“ Otočila se, i když jí bylo hned jasné, kdo ji přišel za „rámusení“ vyčinit.
„Dobré ráno, pane Kalousek,“ pozdravila, a v duchu dodala „ty starý smradlavý prase“.
Pan Kalousek byl malý muž důchodového věku, který měl rád jen svého psa, senilního, hysterického bernardýna a volný čas trávil vylepováním propagačních letáčků KSČM po chodbách domu a peskováním ostatních nájemníků, k němuž si vždycky našel dostačující důvod. Také se moc rád procházel po svém bytě a dupal, nechával podlahou prosakovat tekutiny, především moč svého psa. Tento milý pán bydlel v bytě přímo nad Moničiným, není proto divu, že ho neměla dvakrát v lásce.
„No dobrej,“ zabrblal v odpověď na pozdrav. „Co tady furt lomcuješ, kdo to má poslouchat? To ty tady furt jenom děláš bordel, už jsem si na tebe stěžoval u domovníka.“
Monika zůstala klidná, ostatně to nebylo poprvé, co si na ni pan Kalousek stěžoval.
„Omlouvám se, nemáte u sebe klíče od vchodu?“
„Na co? Já ven nejdu. A přestaň tady lomcovat klikou, jinak na tebe poštvu svýho Rumburaka.“
„To bych ráda, ale nemám u sebe klíče a vchod je zamčený. Nemohl byste mi odemknout, když už jste tady?“
„A jak asi? Nemám klíče. A nech už toho hluku.“
Pan Kalousek se otočil a šouravým krokem zamířil ke schodům. U boku se mu pohupoval svazek klíčů. Monika se podívala na hodinky. Autobus jede asi za dvě minuty. Nestihne ho, i kdyby teď rychle utíkala pro klíče k paní Moravcové a na zastávku běžela sprintem.
„Podělanej Kalousek,“ ulevila si, když vystupovala po schodech nahoru. Zazvonila u bytu paní Moravcové, jediné snesitelné obyvatelky domu. Ta okamžitě otevřela, jako kdyby celou dobu stála přímo za dveřmi.
„Děje se něco?“ zaskřehotala. Monika jen stěží přemáhala nutkání zacpat si uši.
„Dobrý, nemám u sebe klíče od vchodu a je zamčeno, nemohla byste mi odemknout?“
„Ale ano, slečinko, to víte, že jo. Jen si vezmu pantofle a župan a jde se.“
Ve zkratce: paní Moravcová hledala deset minut pantofle, deset minut župan a dvacet minut klíče. Monika se nepokoušela ji popohánět, dobře věděla, že kdyby starou paní znervóznila, trvalo by jí hledání přinejmenším o polovinu déle.
Během té půl hodiny, co paní Moravcová hledala všechny předměty důležité k odemčení dveří, provedla monolog týkající se snad všech osob žijících ve stejném domě, všech členů její velmi rozsáhlé rodiny a také osudů hrdinů nejméně deseti telenovel, které v současné době sledovala. Monika občas přikývla nebo souhlasně zamručela a zatím velmi nenápadně sledovala velkou ručičku hodinek, nelítostně směřující k šestce, zatímco ta malá si vegetila někde mezi sedmičkou a osmičkou.
Kromě neustálého tlachání stíhala paní Moravcová zakopávat o své čtyři kočky, nosit Monice fotky vnoučat a nabízet jí domácí bylinkový čaj, domácí skořicové sušenky, domácí bublaninu, domácí šneky z listového těsta se špenátovou náplní, domácí svatební koláčky, domácí povidlové a tvarohové koláče z kynutého těsta s drobenkou a domácí bezinkový likér. Monika si vzala od každého trochu, nechtěla riskovat, že se stará paní urazí, nebo hůř, začne vysvětlovat, proč by měla právě tuhle pochoutku ochutnat, což bylo vždycky nejméně na další půlhodinu.
Konečně se paní Moravcová vycourala z bytu v pantoflích, zabalená ve fialovém froté županu a se svazkem klíčů v ruce, pravou nohou nastrkala dovnitř kočky a zabouchla dveře.
„Ty schody mi nedělají dobře na to moje reuma,“ stěžovala si, zatímco se, zavěšená do Moniky, pokoušela zdolat pět pater schodů.
„Vy to zvládnete, paní Moravcová,“ domlouvala jí Monika, zatímco měla sama co dělat, aby se pod tíhou staré, leč dobře živené ženy sama neskutálela až do přízemí.
„Tak jsme tady! Ták, pěkně odemknout… A je to. Á, hele, přišla pošta!“ Paní Moravcová se zvědavě prohrabala příchozími tiskovinami.
„Tak děkuju moc, a nashledanou,“ rozloučila se Monika a utíkala na autobusovou zastávku.
Paní Moravcová si ještě hodnou chvíli prohlížela obsah schránky, poté všechny papíry odhodila do krabice přetékající letáky.
„Dneska je to samá reklama…“ povzdechla si, když s námahou stoupala po schodech nahoru.
Monika měla hrozný den. Po pozdním příchodu do práce si ji šéfová zavolala na kobereček a oznámila jí, že jestli se to bude opakovat, může se rozloučit s plánovaným povýšením. Celý den musela poslouchat hysterické výlevy jedné z kolegyň, jak „ten její nedělá nic jinýho, že furt jenom chlastá a že doma věčně není“, až ji z toho rozbolela hlava. K obědu byla rajská omáčka, kterou vždycky nesnášela a po cestě domů ji v autobuse neustále osahával jakýsi opilý sedlák.
„Ještě tak potkat Kalouska, a bude to dokonalý,“ říkala si, když se blížila k domovním dveřím. Naštěstí zrovna sousedé stěhovali pohovku, takže vchodové dveře byly dokořán otevřené.
„Dobrý den,“ pozdravila Monika starší ženu, která stála uprostřed chodby a nahlas dirigovala pohyb pěti mužů ve věku od dvaceti do čtyřiceti let.
„Dobrej, dobrej,“ odpověděla. „To mám ale šikovný kluky, co? A hodný, to jo. Když potřebuju odnýst otoman, tak mi ho odnesou. Hodní kluci to jsou.“ Monika přikývla a soucitně pohlédla na skupinku mladých mužů. Vypadali, že gigantickou pohovku každou chvíli upustí. Jejich matka na ně pyšně hleděla a opakovala: „Ano, víc vlevo Ondro. Výborně, hodní kluci jste.“
Monika pokračovala po schodech nahoru. Když došla ke dveřím svého bytu, strhla z nich propagační leták komunistické strany a odemkla. Jakmile vešla dovnitř, udeřil ji do nosu ostrý pach moči.
„To snad ne!“ zařvala a proběhla celý byt, hledajíc na stropě nažloutlé skvrny. Á, tady, v kuchyni.
„Já toho Kalouska i toho jeho podělanýho čokla zabiju!“ křičela. Do očí se jí draly slzy vzteku. Už toho měla dost. Vyběhla z bytu, ani za sebou nezavřela, a vyběhla o patro výš. Přemohla nutkání začít kopat do dveří a nadávat, místo toho jen zazvonila. Slyšela zuřivý štěkot Kalouskova bernardýna a Kalouskův řev, ať okamžitě zmlkne. Po nekonečné době, kdy ještě několikrát zazvonila, konečně za dveřmi zaslechla šouravé kroky, cvaknutí zámku a ve škvíře mezi dveřmi a jejich rámem spatřila nerudný obličej svého souseda.
„Co je!“ vyštěkl Kalousek.
Monika se nadechla. „Co je? Já vám řeknu co je, pane Kalousek. Je to, že svého psa necháváte močit na podlahu a jeho moč pak prosakuje ke mně do bytu. Ten pach se nedá vydržet!“
„Ty naděláš s trochou chcánek,“ odsekl Kalousek. „Co po mně furt chceš? Dej mi pokoj, jinak na tebe zavolám policajty!“
„Ne, to já zavolám policii. To co děláte je hnusné! Je mi jedno, jak dodržujete hygienu, ale ke mně do bytu to netahejte. Jak si to vůbec představujete?“ Musela se přidržet, aby ji neporazil odporný pach moči, který k ní dorazil s poryvem větru ze sousedova bytu. Starý bernardýn pořád hystericky štěkal.
Kalousek si odplivl. „Přestaň na mě řvát ty krávo, jinak ti jich pár vlepím. Co na mě máš vůbec co řvát?“
Monika se na chvíli odvrátila. Potřebovala mít čistou hlavu. Otočila se. „Pane Kalousek, jestli k tomuhle ještě jednou dojde, prostě zavolám policii a bude to. Já na tohle nemám nervy. A vytřete si podlahu.“
Chystala se sestoupit ze schodů dolů, když na ni Kalousek zařval: „Mně nebude rozkazovat taková mladá čůza, jako seš ty! Polib si prdel!“ Zabouchl dveře. Monika zavrtěla hlavou a šla dál. Tenhle Kalousek mě zničí, říkala si.
Přede dveřmi do bytu se zastavila. Nechtělo se jí jít dovnitř. V duchu se připravovala na obligátní větrání a přemlouvání domovníka, aby Kalouskovi domluvil, jinak by si podlahu nikdy nevytřel. Sama sebe se ptala, proč mu to vlastně pořád ještě trpí. Ještě jednou, a zavolám policii, opakovala si, když se zadrženým dechem vstupovala do bytu.
Bylo devět hodin večer, když se ozval zvonek. Monika vstala od televize a šla otevřít. Za dveřmi stál domovník s omluvným úsměvem na rtech. „Dobrý večer,“ pozdravil.
„Dobrý,“ odpověděla Monika, „vidím, že jsem opět předmětem něčí nelibosti.“
„Bohužel. Pan Kalousek si na vás stěžoval, že prý ho bez příčiny slovně napadáte a urážíte. A samozřejmě už zase požaduje vaše vystěhování,“ vylíčil domovník Monice důvod své návštěvy.
Monika si povzdechla. „Chcete tu příčinu vidět? Mám ji v kuchyni na stropě.“
„To je dobré,“ bránil se domovník. „Viděl jsem ji posledně.“
Monika se unaveně opřela o rám dveří, „Tohle musí skončit. Dost na tom, že bydlím v domě plným důchodců, kterým vadí i puštěný rádio, ale tohle se vážně nedá vydržet! K ostatním se Kalousek chová slušně, to mu tolik vadím jenom já?“
„Očividně,“ odpověděl domovník. Přimhouřil oči. „To víte, nemůže vystát mladou kočku ve své blízkosti.“
Monika vrhla na domovníka znechucený pohled. „Prostě mu domluvte, ať toho nechá, já už vážně nevím. Já se k němu chovám slušně, tak ať se chová slušně on ke mně. Nehodlám si nechat znepříjemňovat život nějakým protivným starým chlapem.“
Domovník se ještě chvíli vyptával na Kalouskovo chování, potom ji upozornil, aby si zeslabila televizi, rozloučil se a sešel po schodech dolů. Monika se za ním dívala a přemýšlela, jak dlouho to ještě vydrží. Velmi dobře věděla, že domovník Kalouskovi maximálně řekne, aby začal svého psa venčit a nenechal ho močit na podlahu, to bylo ale asi tak všechno. „Všichni tady drží při sobě,“ procedila skrz zuby, když vztekle zeslabovala televizi. „Všichni jsou tu stejní, a mě tady nechtějí, protože svým věkem vybočuji z průměru.“
Už neměla náladu na komediální seriál, televizi vypnula a šla si uvařit čaj. Nad sebou slyšela šouravé kroky, štěkot psa a Kalouskův řev. „A na tohle si nikdo nestěžuje,“ pomyslela si. Kalouska nad sebou slýchávala denně, na všechny ty pro něj typické zvuky si už víceméně zvykla, tak jí tolik nepřekážely. I proto byla nešťastná z toho, že si na ni sousedé stěžují, byť jen kvůli zapnuté televizi. Když si do čaje házela kostky cukru, pomyslela si, že u Kalouska vlastně ještě nikdy neviděla žádné příbuzné. Všichni penzisté z domu mívali občas na návštěvě někoho z rodiny, jediný Kalousek ne. „Ani se nedivím,“ pomyslela si. „Jestli má nějaké příbuzné, tak moc dobře vědí, proč sem nechodit.“ Usrkla si čaje a ušklíbla se. „Fuj, přeslazený.“
„…kvůli tomu se pořád krmím práškama na hlavu. Fakt se obdivuju, že jsem se z toho ještě nezbláznila.“
Monika seděla v malé kavárně s kamarádkou Dášou, a zaujatě popisovala přednosti svého harmonického soužití s panem Kalouskem. Byla sobota, čehož zřejmě k poklidně strávenému odpoledni využila půlka města, protože kavárna byla nacpaná k prasknutí.
Dáša se opatrně napila horké kávy. „Opravdu, obdivuju tě. Víš přece, jaký mám odpor k důchodcům, žít s tím vším v jednom baráku… No, nevím. Opravdu si to nerozmyslíš s tím podnájmem?“
„Nevím, uvidíme, až jestli mě povýší. Z tohoto platu si to nemůžu dovolit, to přece víš.“
Dáša pomalu míchala kávu a zkoumavě se na Moniku zahleděla. „Nerozmýšlej si to ale moc dlouho, celkem to spěchá.
„To vím, proboha. Jenom říkám, že musím počkat na zvýšení platu.
„No jo, fajn, já to přece chápu. Ale neříkej, že by se ti nelíbilo, se z toho domu hrůzy odstěhovat.“
Monika se usmála. „Zní to krásně. Jak jsem řekla, uvidíme.“
Seděly v kavárně až do večera, s úderem šesté se zvedly, zaplatily a zamířily k nedaleké autobusové zastávce.
„Tak se měj,“ rozloučila se Dáša, když přijel její autobus. „Držím ti palce, abys to přežila a aby tě povýšili. Tak ahoj!“
„Ahoj!“ zavolala za ní Monika a zachumlala se ještě hlouběji do péřové bundy. Večery byly stále ještě chladné. Její autobus přijel během chvilky, s úlevou do něj nastoupila a svezla se na nepohodlné sedadlo. Vytáhla si z kabelky knihu a zabrala se do četby. Osudy hlavních postav ji dojímaly, v tom okamžiku ale měla v hlavě poněkud jiné myšlenky. Přivřela oči a myslela na nabídku, kterou jí Dáša učinila. Byt pronajatý společně s nejlepší kamarádkou, to už znělo o dost lépe než garsonka znečišťovaná výkaly psa nenávistného souseda. Když Monika otevřela oči, všimla si, že ji pozoruje mladá žena sedící na protějším sedadle. Nebylo jí příjemné, že se na ni po celou dobu dívala, nicméně potlačila náhlou vlnu hněvu a na ženu se usmála. Ta jí úsměv radostně vrátila, jako by po celou dobu čekala jen na něj. Na nic nečekala a přesedla si na volné sedadlo vedle Moniky.
„Dobrý večer,“ pozdravila ji nečekaně hlubokým hlasem, který se k jejímu brýlatému a uhrovitému zjevu ani trochu nehodil. „Omlouvám se, ale všimla jsem si, že čtete Pýchu a předsudek. Je to moje oblíbená kniha.“
Monika odpověděla, že i jí se velmi líbí, a zbytek cesty strávily obě ženy v družném rozhovoru. Po asi půlhodině jízdy autobus zastavil a žena, která se představila jako Petra, se zvedla. „Tady vystupuji.“ Monika vstala, uhladila si zmuchlanou sukni: „Já taky.“ Obě byly překvapené a potěšené.
„Vy tady někde bydlíte?“ vyptávala se Monika.
„Ne, to ne. Jedu za svým dědečkem. Bydlí, chudák, sám a nikoho nemá. Tedy kromě mě.“
Během cesty se Monika ještě chvíli vyptávala na Petřinu rodinu a čekala, až se od ní mladá žena odpojí. Ta však nevypadala, že by chtěla změnit směr a pokračovala dál s Monikou až k jejímu domu. U dveří se zastavila a překvapeně na ni pohlédla, jako by právě spadla z nebe. „Vy tu bydlíte?“
Monika přikývla. „Předpokládám, že váš dědeček taky.“
„To je ale náhoda!“ rozzářila se Petra. „Tak to určitě dědečka znáte! Jmenuje se Stanislav Kalousek, jestli vám to něco říká…“
Monika otráveně vzdychla. „Toho pána bohužel znám. Už dost dlouho mi totiž znepříjemňuje život. „
„Za to se na něj nesmíte zlobit,“ omlouvala ho rychle Petra. „Je už trochu starší a nemocný, není jako my!“
Monika zavrtěla hlavou a odemkla dveře. Když s Petrou jely výtahem, otočila se k ní: „Já vím, že váš dědeček je starý a senilní (a protivný a bezohledný!), ale aspoň by mohl dohlédnout na to, aby ten jeho pes nemočil po podlaze. Bydlím totiž přímo pod ním a není dvakrát příjemné mít strop plný žlutých fleků.“
Petra přikývla, když výtah zastavil a Monika vystoupila, vesele jí zamávala.
Monika byla ráda, že už se s dívkou nemusí bavit. Byla moc milá, to ano, ale veškeré pocity sympatie smazalo její příbuzenství s Kalouskem. Jistě že věděla, že není fér uzavírat přátelství na základě toho, čí krev v sobě onen člověk nese, jistě že jí bylo jasné, že kdyby Petra mohla, Kalouska by si jako dědečka nevybrala, ale nemohla si pomoct. Sousedova vnučka jí najednou byla protivná.
Šla si uvařit čaj. V hučení konvice zanikal zvuk zvonku, štěkot psa i Kalouskovo hulákání prokládané Petřiným altem. Ačkoli si Monika byla jistá, že Petru nikdy v životě neviděla, matně si uvědomovala, že zvuk jejího hlasu už z Kalouskova bytu zaslechla, a ne jen jednou. Nicméně odmítala uvěřit, že by měl nevrlý soused návštěvu, cizí hlas proto přisuzovala rádiu nebo televizi.
Voda se dovařila a Monika jí zalila obsah hrnku. Přemýšlela, jak to vlastně mezi Kalouskem a Petrou je, proč vnučka dopustí, aby její vlastní dědeček žil v takovém nepořádku, v jakém žije. „Třeba je to nějak úplně jinak,“ pomyslela si a rozhodla se, že nebude vytahovat kostlivce z cizích skříní. Koneckonců ji Kalouskovy rodinné vztahy ani trochu nezajímaly.
Protože byla unavená, šla si lehnout brzy. Před spaním si ještě na chvíli pustila rádio, s hudbou se jí už od mala usínalo lépe. Z příjemného polospánku ji vyrušil zvonek. No to snad ne! Vztekle vstala, vypnula rádio (beztak jde někdo zase kvůli němu) a bojovně kráčela ke dveřím. Dnes nebudu zdvořilá, pomyslela si. Když dveře zprudka otevřela, překvapením jí čelist málem skončila na podlaze. Proti ní stála Petra a vesele se usmívala.
„Dobrý večer, Moniko. Nevzbudila jsem vás?“
„Vzbudila,“ odsekla Monika. Ne, dnes opravdu nechtěla být zdvořilá.
„Tak to se omlouvám, to jsem vážně nechtěla. Jen jsem si s vámi chtěla promluvit o dědečkovi. Můžu dál?“
Než stačila Monika cokoli říct, už byla v chodbě a zvědavě se rozhlížela. „Chtěla jsem s vámi mluvit o problémech, které vám děda působí.“ Pohledem pátravě těkala z jednoho konce místnosti na druhý. „Nevím přesně, co se děje, ale nepřeji si, abyste na něj podávala oznámení nebo něco podobného.“
Monika potlačila zívnutí. „Nechcete se posadit a dát si kafe?“ Prosím, já chci kafe!
Petra si jí nevšímala. „Je chorý a nechápe, že by mohl být k ostatním ohleduplný. Je tak trochu jako dítě,“ zasmála se, jako by popisovala zvyky svého malého synáčka. „Žije ve svém malém světě se psem, a nikoho jiného do něj nepustí. Já jsem z rodiny jediná, kdo se o něj zajímá, a nechci, aby mu někdo působil nepříjemnosti. Pochopte to, vy jste mladá, silná a samostatná, on ne!“
„Tak dost,“ přerušila ji Monika. Takové řeči už nemohla dál poslouchat, zvlášť když si uvědomila, co má ještě pořád v kuchyni na stropě. Malování pokojů vždycky nesnášela, taková smůla! „To, že je váš dědeček mírně dementní ještě neomlouvá to, že lidem kolem sebe znepříjemňuje život. Já už jeho excesy snáším dost dlouho a věřte mi, že mě to nebaví…“
„Tojá vím,“ odpověděla Petra. „Ale prostě to není možné nijak řešit. Je starý, chápete to? Sám si neuvaří, nevypere, ani nevyvenčí psa. Kdybych k němu nechodila, tak ani neví, co dělat s důchodem. Můžete si stěžovat, jak chcete, ale ničemu tím nepomůžete.“
Monika byla unavená a Petřin monolog ji jen rozčiloval. Neskrývaně zívla a oznámila jí, že by už měla jít. Nebylo jejím stylem říkat věci takhle narovinu, ale víc vytočená už být nemohla a takové záležitosti jako slušnost jí teď byly ukradené. Petra se na ni překvapeně podívala a Monika si všimla, že vypadá jako čerstvě podříznutá slepice. Otevřela dveře a vyzvala ji, aby odešla.
Když byla pryč, vyčerpaně se sesunula na postel, ale neusnula hned. Krev v ní vzteky vřela. Nemohla uvěřit tomu, jak může být ta ženská tak neuvěřitelně drzá, že ji nabádá k tomu, aby si nechala líbit šikanu od toho chlapa. Když konečně usnula, zdálo se jí, že se dusí pachem psí moči. Po probuzení zjistila, že to nebyl sen.

Petra stála u výtahové šachty a čekala, až se ten pravěký přístroj rozjede. Monika ji sledovala skrz poplivané mřížoví a v duchu se zlomyslně radovala, že vnučka toho protivy musí tak dlouho čekat. Uvědomovala si svoji dětinskost, ale to jí bylo ukradené. Během celých dvou měsíců, kdy Petru znala, se jí se znechuceným pohledem vyhnula pokaždé, když ji potkala. Jejich odpor byl nejspíš vzájemný, protože ani Petra se nepokoušela nasadit jiný, než otrávený výraz, jakmile se Monika objevila v jejím zorném poli.
Důvod jejich nevraživosti stále dokola vylepoval po domě propagační letáčky, nevenčil psa, a ačkoli už neřval (jak Monika doufala, jistě onemocněl nějakou hroznou chorobou a přišel o hlas), jeho milovaný Rumburak za něj hlasový projev obstaral. Na stropě se jí denně objevila další nažloutlá skvrnka a ve schránce obtýden dopis od Petry, ať dá jejímu dědečkovi pokoj. Jediným světlem, které jí v životě zbývalo, byla naděje na povýšení a tím i na vysněný byt, která se každým dnem zmenšovala.
„Rozmysli se rychle,“ připomínala jí Dáša. „S tím bytem to docela spěchá, jestli to nebudeš vědět do měsíce, nemůžu zaručit…“
„Budu,“ slibovala Monika a pokaždé doufala, že už další den jí povýšení bude oznámeno. Nepochybovala o tom, že nad tím proradným dědkem i jeho vnučkou nakonec vyhraje, že se odstěhuje dřív, než se jim podaří ji definitivně připravit o rozum, což si bezpochyby umanuli.
„Dobrý den,“ pozdravila Monika paní Moravcovou, která se právě ztěžka ohýbala nad květináčem s hyacinty.
„Dobrý, dobrý! Do práce?“ zakrákala žena a zamžourala na Moniku skrz své dvoucentimetrové kompotky.
„Hmm, už to tak vypadá,“ odpověděla Monika otráveně a seběhla dolů ze schodů. Léto bylo v rozpuku, jí ale kazilo náladu úplně všechno, především tedy její soused, z jehož bytu posledních pár dní vycházel zápach přímo nesnesitelný. Když na to upozorňovala domovníka, jen pokrčil rameny a zamumlal cosi o tom, že on nic necítí. Bylo to k vzteku.
V práci se k ní naklonila kolegyně-alkoholička a zašeptala: „Floriánová dneska vypadá nějak natěšeně. Tak že by snad už konečně?“ To Moniku překvapilo. Naděje, že by snad mohlo dojít k vytouženému povýšení poslední dobou bledla a nakonec se zcela ztratila v zápachu, prostupujícím její byt i život.
„Myslíš? Bylo by to fajn…“ uvažovala, a v duchu si říkala, že důvodů, proč její šéfka vypadá „natěšeně“, může být spousta. Nebo ne? Že by přece jen…
Po polední pauze si ji k sobě zavolala, ještě s jednou kolegyní, se kterou Monika za celý život prohodila sotva pár slov. Skutečně vypadala natěšeně, dokonce se usmívala.
„Tak, milé dámy, obě velmi dobře víte, proč tu jste. Nebo ne?“
Obě ženy přikývly a dodaly, že snad možná ví, proč tu jsou.
Floriánová se posadila za stůl a obřadním hlasem pronesla: „Pro své pracovní výkony jste byly vybrány jako vedoucí naší nové pobočky v Židenicích. S tím samozřejmě souvisí změna výše platu, a tak dále, a tak dále…“
Když Monika jela autobusem domů, nemohla nadšením skoro dýchat. Odstěhuje se! Už žádné smradlavé skvrny na stropě! Už žádný štěkot, řev ani komunistické letáčky! Po cestě k domu se skoro vznášela, každý kamínek, který jí stál v cestě, odkopávala, každou větvičku přeskakovala a málem by i zpívala a tančila. Před vchodem do domu ale objevila překážku, která nešla odkopnout ani přeskočit.
Byla to sanitka, policejní vůz a asi tucet lidí, rejdících sem a tam a tvářících se velmi důležitě. K tomu pro doplnění dav zvědavých sousedů, včetně staré paní Moravcové. Povznášející nálada z ní rychle spadla, utíkala se podívat, co se děje. Měla nepříjemný pocit, že se to snad něčím týká jejího souseda. Až teď si uvědomovala, že ho už po nějakou dobu neviděla ani neslyšela. Na druhou stranu, jeho vnučka ho navštěvovala poměrně často, tak že by nakonec jen některého ze sousedů ranilo? Přirozená zvědavost ji popoháněla směrem k vchodu.
„Paní Moravcová,“ oslovila starou ženu, která teď, ve víru událostí, vypadala jako by omládla o dvacet let. „Co se tu, proboha, děje?“
„Slečno Moniko! Tomu nebudete věřit… Představte si, že ten váš soused, pan Kalousek, že si tedy náš pan domovník říkal, jestli se mu jako něco nestalo, chápete, v našem věku je to hned divné, když se několik dní neozýváte. Tak mu dneska vylomil dveře a co nevidí, no samozřejmě že tam leží, exitus jak řemen, říkal doktor, prý infarkt nebo tak něco. Tak hned volá policajty a záchranku, to se ví, ti přijeli a už je to hodina, a pořád tam jsou a my nic nevíme.“
„Slyšela jsem,“ zapojila se do rozhovoru dáma, která vypadala, že se každou chvíli rozsype, „že prý už je to dlouho, jako to, že tam je. Že tam takhle mrtvej ležel aspoň měsíc!“
„No ne, ale to se už musel to, no, tento… Jako rozkládat, víte co tím myslím?“
„Taky že jo, zeptejte se pana domovníka…“
Monika se cítila být z diskuse zcela vyloučena, ačkoli tušila, že i ona by měla hodně co říct. Opřela se o stěnu a těkala pohledem z jednoho vzrušeného souseda na druhého. Hlavou jí vrtala jen jediná věc – proč Petra tajila smrt svého dědečka?
Skrz vchod byla natažená páska s nápisem NEVSTUPOVAT, u této jasně dané hranice se tedy tlačil houf mužů i žen z celého domu, také sousedů z domů vedlejších, příležitostných zvědavců z ulice i úplných zbloudilců, kteří ani nevěděli, co se děje. Jedna žena, když zjistila, že se nic nebude rozdávat, začala neskrývaně nadávat a posílat všechny do horoucích pekel. Monika sledovala tohle divadlo s narůstajícím znepokojením. Nervózně se dívala na hodinky a přála si, aby to už skončilo. Nebylo jí dobře z toho, že nad jejím bytem (který už její moc dlouho nebude) leží mrtvola člověka, který jí tolik znepříjemnil život, že tam dokonce ležela delší dobu! Když jedla, když spala, když si večer čistila zuby… Pokaždé tam bylo, to ohyzdné tělo, pomalu ztrácející svůj lidský tvar, zbavující se veškerých tekutin, které se vpíjely do podlahy… Prudce se otočila a vyzvracela se na betonový chodník. Paní Moravcová k ní hned přispěchala, nabízela jí kapesník a zvala ji na domácí žaludeční likér.
„Ale, dušinko, to nebude tak zlé… Však já chápu, že vám to nedělá dobře na žaludek…“
Monika si mezi záchvaty dávení uvědomila, že tahle stařenka byla jediný obyvatel domu, který se na ni nedíval skrz prsty. Zajímavé, pomyslela si, že ty nejdůležitější myšlenky nás napadají vždy v těch nejhorších okamžicích.
V davu nastal šum. Něco se dělo, paní Moravcová o to zřejmě nechtěla za žádnou cenu přijít, tak nechala Moniku jejímu osudu a odběhla na více strategické místo. Monika si otřela pusu papírovým kapesníčkem, zvedla hlavu a málem začala zvracet znovu. Dva zřízenci v oranžových stejnokrojích nesli nosítka přikrytá černým igelitem, jejichž obsah se dal velmi dobře vytušit. Oběma mužům dalo práci protáhnout se davem rozvášněných důchodců, každý se chtěl dostat co nejblíže a spatřit zblízka nosítka s tělem. Za nimi vyšel z domu důležitě se tvářící úředník, doprovázený hloučkem neméně sebevědomých mužů. Úředník vypadal naštvaně, jeho tvář nabyla ještě horšího výrazu při pohledu na tu spoušť před domem.
„Vypadněte!“ rozlítil se. „Tady není nic k vidění! Kdo tu nebydlí, ať se hned klidí, kdo ano, ať počká!“
Nikdo se samozřejmě ani nehnul. Úředníček se ještě chvíli rozčiloval, nakonec to vzdal a nadával už jen potichu. Zvědavost většiny lidí ochabla, jakmile sanitka i s Kalouskovým tělem odjela, a teď byli jen nervózní z toho, že nemohou zpět domů. Co chvíli někdo z nich zaútočil na úředníka, postávajícího u stěny, kdy už budou moci zpátky. Každý z nich byl odbyt natolik důrazně, že po půlhodině si už nikdo netroufl muže oslovit.
Ten snad už konečně uznal za vhodné pustit obyvatele do svých domovů, ačkoli všechny upozornil, že deváté patro bude stále nepřístupné.
Obyvatelé zmíněného poschodí ho obklíčili jako šelmy a pustili se do něj, s mladým policistou ale nikdo nehnul. Ani se neobtěžoval s vysvětlováním, proč je tohle opatření nutné. Většina postarších osob, které ještě (chválabohu) nebyly tak senilní, jako zbytek obyvatelstva domu, důvody opatření pochopily a během několika desítek minut byl rozpuštěn i poslední zbytek davu, který tu ještě před hodinou stál. Monika, která se mezitím posadila na blízkou lavičku, domů nijak nepospíchala. Nedělala jí dobře představa, že by měla strávit noc přímo pod místem, kde měsíc hnila mrtvola. Navíc ji zajímalo, ačkoli si to nechtěla přiznat, jaké jsou skutečné okolnosti sousedovy smrti a záhadného chování jeho vnučky. Doufala, že sdělí-li policistovi co ví, mohla by snad přispět k rozřešení a možná se i něco dozvědět.
„Ehm… Promiňte, já jsem Monika Dohnalová, sousedka pana Kalouska. Myslím, že bych vám mohla něco…“
„Výslechy svědků proběhnou zítra mezi osmou a jedenáctou ráno,“ utnul její řeč, aniž by zvedl pohled od podlahy. Moniku zarazil jeho úsečný tón natolik, že jen naprázdno polkla a bez rozloučení odešla. Krev jí vzteky bušila ve spáncích, když se vzdalovala od toho domu hrůzy, nyní střeženého protivným policistou. „Já to nakonec ani vědět nepotřebuju,“ říkala si. „Co je mi po nějaké bláznivé ženské, co ani nepozná mrtvýho dědka.“
Ačkoli začínalo léto, večery byly stále poměrně studené, a tak se Monika, která dnes do práce vyrazila jen v krátkém tričku, brzy rozklepala zimou. Zima ji nakonec donutila překonat svou hrdost a asi po hodině procházení sídlištěm se do domu vrátit. Policista u vchodu už nebyl, i tak ji ale vytáčelo, že musí zpět. Do osmého patra vyšla po schodech, aby návrat do nenáviděného bytu alespoň trochu oddálila. Když míjela dveře paní Moravcové, ty se pootevřely a ozval se krákavý hlas: „Slečno! Pojďte na slovíčko… To prostě musíte vědět!“
Normálně by Monika neměla náladu na další panelákové drby, dnes to ale byla úplně jiná situace.
„Ano? Něco nového ohledně Kalouska?“
Moravcová ji pustila dál, dveře pečlivě zabednila a nabídla Monice domácí ořechovku. Ta ji s nepředstíranými díky přijala a špicovala uši, aby jí náhodou něco neuniklo. Byla tak zvědavá, že se sama nad sebou pro své chování ani nepohoršovala.
„Zatkli mladou Kalouskovou, nebo jak se jmenuje… Takovou tu brýlatou, co tam za ním chodila, však víte, ne?“
„Ano, vím, koho myslíte,“ opáčila Monika netrpělivě. I přes svou nedočkavost starou ženu raději nepřerušovala, na to ji znala příliš dobře.
„Tak ona vám šla, zrovna dneska, to vám říkám, to je náhoda jak blbec. Šla, jakože za tím Kalouskem, asi teda ještě nic nevěděla. A tam ji chytil u vchodu ten protivnej chlap, co dělá pro cajzly. Pazderová z trojky to na vlastní oči viděla. A ten prý povídal něco o podezření ze zanedbání čehosi a utajení smrti nebo co, nevím to přesně, ale znělo to prý hrozně důležitě. A zítra nás všechny budou vyslýchat!“
Monika cucala ořechovku a nevěřila vlastním uším. Tak Petru zatkli kvůli tomu, že údajně zatajila Kalouskovu smrt. Znělo to sice celkem důvěryhodně, v celém případu ale scházela jedna důležitá věc, a to motiv. Proč by proboha něco takového dělala? Pravda, v novinách se občas píše o zrůdách, co se nemohou vyrovnat se smrtí svých blízkých, a tak je ani nepohřbí, ale to snad… Ne, tohle rozhodně nemohl být Petřin případ.
Monika se rozloučila a vyšla po schodech až do osmého. Na dveřích se skvěly zbytky papíru ze stržených samolepek komunistické strany. Při pohledu na ně ji polil studený pot, rozklepaly se jí ruce a málem se znovu pozvracela. Když dveře odemykala, do nosu ji uhodil ostrý pach moči a… A ještě něčeho. Něčeho odporného, vlhkého a hnijícího. Jak to doteď mohla snášet? Z bytu nad ní se ozývalo jen tísnivé ticho.

Výslech byl mnohem kratší, než čekala. Sotva stačila říct všechno, co věděla, už se na její místo drali další sousedé se sdělením, že se jim ta mladá Kalousková stejně nikdy nelíbila. Policisté je vyslýchali mlčky, sotva kdy položili nějakou otázku, a na dotazy, se kterými se na ně lidé obraceli, už neodpovídali vůbec. Nikdo tedy nevěděl, jak se situace má, je-li Petra stále obžalovaná, a proč. Cestu domů strávila Monika v chmurných myšlenkách. Snažila se číst, ale nemohla se soustředit. Hořela zvědavostí, zároveň ale byla ráda, že zůstala ušetřena nechutných podrobností.
Celý dům byl na nohou. Každý se snažil zjistit, co šlo, v prostředí nejistoty a nepotvrzených domněnek začaly nutně vznikat nejrůznější drby. Kdosi prohlásil, že Petra vlastně za nic nemohla a že ji dávno propustili, někdo jiný zase tvrdil, že svého dědečka zavraždila. Monika už úplně přestala poslouchat, co si lidé povídají, a s pocitem prohry si balila kufry.
Celý dům přežíval v dohadech, než v novinách vyšlo:
Otřesný trestný čin byl odhalen v pondělí v Brně. Mladá žena, pověřená péčí o svého dědečka (†82) byla obviněna ze zanedbání povinné péče a neohlášení úmrtí, poté co muž zemřel před měsícem na srdeční zástavu. Důvodem ohavného činu byl úmysl dál odebírat důchody, které muži pravidelně chodily.
Panelák se proměnil v jeden velký kurník. Jak se předtím spekulovalo, tak teď se pomlouvalo a dohadovalo, je-li Petra Kalousková stvůra nebo ne. Monika to všechno ale už nezažila. Hned v den, kdy se ohavná zpráva dostala na veřejnost, se odstěhovala do nového bytu se svou kamarádkou Dášou. Konečně měla své vysněné bydlení. Do dveří vstupovala s pocitem, že začíná nová etapa jejího života, a že ji začne bez důchodců, panelákových klepů, protivných Kalousků a jejich podvratných vnuček, a především bez žlutých skvrn na stropě.