Odpuštění I.

Anotace: Prosím o komenty, jestli mám pokračovat.. :o)

„Zrovna, když si nalejvam kafe!“ Ujede mi..
„No jo.. Vždyť už běžim!“ Zasyčím přes chodbu.
Právě, když otevírám dveře, aniž bych se podívala do kukátka, mě málem sejme Patrikův vlčák Nero.
„Čao.“ Řekne mi a následně mne obejme.
„Ahoj..“ Odpovím mu, ne moc nadšeně. „Co tu chceš?“ zeptám se ho, když už mě tedy poctil svou návštěvou. Nejsem zrovna nadšená, ale co mám dělat. Jen tak mě napadá, že mi možná přišel vrátit pár věcí, ale když si ho prohlédnu od hlavy až k patě, tak to hned zavrhnu. V rukách totiž nic nemá.
„Jen jsem si s tebou přišel promluvit. Ale jak tak koukám, asi bude lepší, když zase půjdu, páč se mi tvůj výraz tak nějak nelíbí.“ řekne a podívá se na mě těma svýma očima, který mě asi tak před rokem a půl dostaly.
„Hmm..“ Zavrčim. „Ale když už tu seš, tak tu zůstaň. Dáš si kafe nebo něco jinýho?“ Zeptam se ho už milejším hlasem.
„Bude mi stačit voda.“
Nero si mezitím lehne před konferenční stolek a pozoruje, co se bude dít.
„Chtěl sem s tebou mluvit už včera, ale říkal sem si, že bude lepší, když to nechám na dnešek.“
„Přišel si za mnou snad, abys mi navrhl kamarádském vztah?“ Podívam se na něj tak trochu vražedným pohledem.
„Mno… Asi tak nějak. Nechci, abychom to nějak uspěchali, ale asi by pro oba bylo lepší, kdybychom začali znova od začátku. Co ty na to? A taky ti odpouštím“
Chvíli si ho prohlížím, ale místo odpovědi si k sobě zavolám Nera a dám mu misku s vodou.
„Tak jak se máš, ty můj malej chlupáči?“ Konečně pociťuji, že se mi vrací úsměv do tváře.
Patrik se na mě podívá tím svým prosebným kukučem a stále čeká na mou odpověď. On odpouští mně, to je celkem ironie. Jak já se teď cítím mizerně. Kdyby to jen věděl, kdyby jen věděl, jak to bolí.
„Vždyť víš, co jsem ti nedavno řekla.. Že je to v pohodě.“ Sice trošku lžu, páč to bolí, ale ne víc než zrada nejlepšího přítele. Možná to vyjde na stejno. Už je to měsíc, co jsme se rozešli, ale i tak je to pro mě těžký. Vůbec mi nevěřil, vlastně asi nechtěl. Teď je to pro mě celkem dost těžký, ale nikoho nezatěžuji svými problémy. Nikdy jsem to nedělala a také dělat nebudu. I moje nejlepší kámoška Káťa mi říká, abych se jí vyzpovídala, ale já už ji takhle měsíc odmítám.
„I tak se mi to moc nezdá, vidim ti to na očích.“ A uchopí mou bradu, aby mi viděl do obličeje.
„Tak když se ti to nezdá, tak mi pověz, co mám udělat, abys byl spokojenej.“ Zvýším na něj hlas a Nero se po Patrikovi podívá tak, že Patrik spustí svou ruku podél svého těla. Nera jsem totiž vychovala-vycvičila jako svého vlastního psa, a proto mě poslouchá víc jak svého vlastního pána.
„Já nevim. Ani ti vlastně nic nechci přikazovat, ale ber to tak jak to je. Oba jsme udělali chybu, když jsme si dali pauzu.“
„Oba?!“ vyštěknu na něj tak, že se to Patrikovi nelíbí.
„Jo, oba. Já tim, že jsem to navrhnul, a ty, že si na to přistoupila.“ Oponuje mi.
„Dobře, uznávám. Ale ty sis neměl začínat s tou Kamilou, nebo jak se to vlastně jmenuje!“ Vůbec jí nemůžu přijít na jméno. Je pro mě nepřítel, kterého nenávidím tak moc, jak jen to jde.
„Hmm…“ Slyším, jak vyjde z jeho úst pouhé „hmm“.
„Nemělo se to stát. Chtěl bych to nějak napr…“ V tom mu ale skočím do věty.
„Ano, nemělo se to stát, ale stalo se. A ty už nic nebudeš napravovat. Stačí? Dál se o tom prostě bavit nebudu. Teda nebudeme. Už mi to tak nějak stačí!“
„Fajn.“ Řekne smutným hlasem, na to se k němu otočím zády a vyjdu vstříc obývacímu pokoji.
„A když už teda chceš, abych byla tvoje kámoška, tak si pojď sednout ke mně na gauč.“ Usměju se na něj a on na mě jen zírá.
„Jen tak? Tohle mi řekneš jen tak?“ Diví se a vyzve Nera, aby šel s nim.
„Jo, jen tak. Snad si nemyslíš, že tě necham stát v kuchyni. Nebo snad jo?“ Musím se celkem snažit, abych se nezačala smát, protože to byste museli vidět ten jeho výraz.
„Abych pravdu řekl, tak sem si myslel, že mě vykážeš z domu.“
„Ahaa.. Tak, když si mě požádal o novej začátek, bych chtěla začít s novým štítem, jo?“
„Ty seš fakt moje..“ zarazí se při slově moje, „Ehm.. Ty seš fakt dokonalá.“
„No, když myslíš.“
Cítím se jak malá holka, která byla potrestána studenou sprchou za něco špatného. Je to divné, když se s ním bavím jako kdyby se nic vlastně nestalo. Ale stalo se toho tolik, že teď věřím tak málo lidem.


Abych konečně prozradila, co se vlastně stalo, začnu naší hádkou, která to vše zapříčinila. Když jsem tenkrát od rodičů dostala dvoutýdenní kurz španělštiny v Barceloně, ke svým jednadvacátým narozeninám, byla jsem nesmírně šťastná. Kdo by taky nebyl, že..
Přišel za mnou Patrik, že se mnou něco potřebuje probrat. V tu dobu jsme měli menší neshody ohledně mých kamarádů.
Já jsem měla dvakrát, někdy třikrát, do týdne trénink volejbalu. Jenže to se Patrikovi nelíbilo, protože mi nadbíhal Radim, to je mimochodem můj spoluhráč a dlouholetý kamarád. Vždy jsem Patrika přesvědčovala o tom, že je to jen kamarád a že s ním nic nemám. Jenže on tomu nechtěl věřit. Radši dal na slova mý protivný spoluhráčky Kamily. Té Kamile se totiž můj Patrik líbil. A tak jednou, když jsme zase měli trénink, jsme se s Radimem tak nějak provokovali a dělali jsme si jeden ze druhého srandu. To by ale bylo v pořádku jen do té doby, než se do toho vložila Kamila. Asi v tom viděla příležitost jak mi vzít Patrika, což se později opravdu potvrdilo.
Ten den na mě Patrik neměl čekat, byla jsem s ním dohodnutá, že na trénink pojedu svým autem. Takže jsem ho na parkovišti před tělocvičnou vůbec nečekala. Kamila musela Patrikovi napsat, aby přijel. Jinak si to vysvětlit nemohu. Ani nevím, co mu ta káča napsala, ale teď už je to celkem jedno.
Když jsme skončili, sklízeli jsme síť a pořád se s Radimem pošťuchovali a vyplazovali na sebe jazyk a tak. Když jsme to všechno sklidili, házela na mě Kamila takový polovítězný pohledy. Vůbec jsem tomu nevěnovala žádnou pozornost. Neměly jsme se totiž v lásce. Já si vzala sprcháč a ručník a šla jsem do sprchy. Byla jsem totiž naprosto vyřízená a zpocená. Ani jsem nezamkla, jak sem si už přála být pod tím proudem vody, která mě trochu probere.
Pustila jsem teplý proud vody a nechala jej stékat po svém těle. Cítila jsem se naprosto uvolněně, když v tom jsem zaslechla vrznutí dveří. Se mnou jako by škublo deset čertů. Rychle si obmotám ručník kolem těla a vykouknu ze sprchy.
„Co tu děláš? Blázníš? Proč sem chodíš?“ Spustím vodopád slov, protože mě to skoro až vyděsilo k smrti. Ale Radim jako by to s ním nic neudělalo a zamířil rovnou ke mně.
„Radime, co blázníš?“ Vyjedu na něj a on už mi teda odpoví: „No, chtěl sem tě vidět..“
Nějak se mi to nezdá a proto chci vyběhnout ze sprch, ale je mému útěku je zabráněno Radimovým tělem.
„Sakra! Radime, tohle překračuje všechny meze! Co po mně chceš?“ Víc než on mě totiž děsí ta jeho vyrovnanost, klid a to, že mi neodpovídá.
„Ale no tak, snad mi nechceš říct, že proti mně něco máš?“
„Jo mam, snad si nemyslíš, že si začnu se svým nejlepším kamarádem, když jsem zadaná?!“
On se na mě podívá a prohodí něco na ten způsob, že by to bylo fajn. Nejradši bych ho za tohle uškrtila nebo se o to aspoň pokusila, ale vím, že by to nemělo cenu. Přece jenom má vypracované tělo, je to chlap a tak má tedy i větší sílu. Jak logické. Proto se rychle oblíknu a snažim se co nejrychleji vypadnout z tý proklatý šatny. Radim se mi ale opět postaví do cesty a nemíní mě pustit. Vidím mu to na očích. On si snad vážně myslí, že něco bude! Vře to ve mně jak v hrnci nad přímým plamenem. Připadám si tak blbě, tak zničeně, tak vztekle.
„Tohle bude mít dohru, kotě..“ najednou řekne, zdůrazní slovo kotě a usměje se očima, v kterých vidím plameny touhy a pomsty.
„To tak, radši si nech zajít chuť!“ rozezlím se na něj a řeknu mu jen: „Uhni! A nech mě bejt“ A vytrhnu se mu ze dlaní, v kterých svíral má zápěstí. Snažím se co nejrychleji projít chodbou, která mi teď připadá nekonečná. Kéž by se mě Radim nepokoušel doběhnout. Když otevřu, tedy spíše rozrazim vstupní dveře, nevšímám si ničeho a nikoho. Radim mě ale dobíhá a násilím mě zastaví a začne se mi omlouvat. Vůbec to nechápu, kdo by to chápal, když jeho nejlepší kamarád provede to, co provedl on před malou chvílí.
Asi musel bejt s Kamilou dohodnutej, když si to tak promítám zpátky. Snad jsem se Radimovi líbila a tím sem nahrála Kamile do karet.
„Tak mi odpusť princezno.“ řekne jako by se nic nestalo.
Podívám se na něj a nestačím se divit. „To si teď jako myslíš, že po tom, cos proved, ti tu odpustim?“
„Mno, vzhledem k tomu, že seš dobrá duše, tak jo.. Prosím.“ Podívá se na mě opravdu prosebným výrazem.
Fakt má pravdu, já dokážu odpouštět všechno. Jsem příšerná, páč tohle je moje slabina. Kéž bych uměla odolat nátlaku a neodpouštět mu.
„Ty seš příšernej, cos tim sledoval? Vždyť jsme kamarádi snad už od základní školy?“
„Já nevim, co mě to popadlo, ale tak už dlouho se mi líbíš..“
„Aha, víš co? Zapomeneme na to a ty to už nikdy neuděláš. Mam svýho Patrika. Stačí?!“
„Tak okay, můžem si podat ruku a dát ti na usmířenou pusu?“ Zeptá se mě omluvně.
„Fajn.. Takže to smažem a už se k tomu nebudeme vracet. Sem ráda, že to takhle dopadlo.“
Kéž by to takhle skončilo a nepokračoval ve své hře, kterou si pro mě Radim s Kamilou připravili. Kdyby to byl opravdovém přítel, neušil by na mě takovou boudu. Takovej podraz. Je mi z jeho chování fakt špatně. Co jsem mu jen udělala? Je snad hřích přistoupit na hru kočky a myši? Kdyby jen nebyl Patrik tak podezíravej a nevěřil tomu, co mu Kamila nakukala.
Místo toho, aby udělal to omluvný gesto, rozhodl se mě políbit a nahrát to tak, že je to oboustranné. Nechápala sem to a znovu sem na Radima vyštěkla tak jako ve sprchách a v šatně. Bohužel to ale nebylo nic platné. Viděl to i Patrik po boku s Kamilou a vyložil si to tak, jak si přála Kamila. Tak, že na volejbal chodím jen kvůli Radimovi a našemu utajovanému románku. I když to už asi Patrik nemohl vidět, dostal Radim takovou facku, že měl na tváři obtisk mé ruky ještě asi dva dny. Nenáviděla jsem Radima, že tohle udělal. Nenáviděla jsem Kamilu, ale tu míň než svého bývalého nejlepšího přítele. Zrada totiž nejvíc bolí od těch, od kterých to nejméně očekáváme.
Vůbec jsem netušila, že mě Patrik s Kamilou sledovali. Když sem se dostala do auta, nevěděla jsem, co mám dělat. Brečela jsem jak malá holka, která ztratila svou nejoblíbenější hračku. V mém případě jsem ztratila nejlepšího kamaráda. Pustila jsem si teda rádio a snažila jsem se nějak uklidnit. Když už jsem se cítila lépe, stáhla jsem okýnko a rozjela se.
Místo toho, abych hned jela domů, zajela sem za Káťou do baru a objednala si vodku s džusem. Katka na mně vždycky poznala, když mě něco trápilo. Měla něco jako šestý smysl.
„Tak to vyklop!“ Řekla a čekala, až začnu mluvit.
„Já nemůžu.. Nechci Tě tim nijak zatěžovat. Vždyť je to jedno.“ Řekla jsem mírně nervózním hlasem.
„To vidim. Je teprv..“ podívala se na hodinky. „Je teprve pět a kousek a ty už si tady objednáváš tvrdej. Takže se na mě podívej a povídej. Děje se něco s Patrikem? Jste se snad rozešli?“ Vykulí na mě ty svý kukadla, na který ulovila ne zrovna málo kluků.
„Víš..“ začala jsem nejistě. „Víš, Radim je zmetek. Já mu tak věřila, byl to můj nejlepší kamarád a on si na mě celou tu dobu asi jenom brousil drápy. Mně se chce brečet. Dala jsem mu snad příležitost, aby si myslel, že s ním flirtuju?“ Zvedla jsem na Katku obočí.
„Počkej, to nějak nechápu. Snažíš se mi naznačit, že po tobě vyjel?“ vypadá celkem vyděšeně, protože je to náš společný kamarád. Já ale mlčím a nic neříkám.
„Počkej tu chvíli, hned přijdu.“ Řekne mi a zmizí v chodbičce, která vede k šatnám a kanclu jejího šéfa.
-No to sem tomu dala. Už abych byla doma u Patrika a .. A co?- Pomyslím si. Snažím se myslet na něco pozitivního, hezkýho, co mě dokáže rozptýlit od toho incidentu. Nejde to. Myšlenky se mi pořád stáčí k Radimovi.
„Pojď!“ řekne mi Katka a táhne mě z baru.
„Jak tak koukám, jsi tu autem. Doufám, že’s pak taky autem nechtěla odjet?!“ položí mi otázku, na kterou nechce znát odpověď.
„Takže tě hodim domu a pak zavoláš Patrikovi, je ti to jasný?“ zamračí se na mě jako kdybych byla její dítě.
„Hmm..“
Cesta domů je příšerná. Káťa se mě snaží přivést na jiný myšlenky, ale jako kdyby mluvila do dubu. Já ji neposlouchám, jen koukám z okna a prohlížím si lidi jdoucí z práce, chvátající na autobus, venčící psy a kolem jedoucí auta. Když zastavíme před našim barákem, skoro si toho ani nevšimnu, neboť sem tak nějak mimo.
„Heej Sašeno, slyšíš?“ vytrhne mě ze „snění“ zpátky do reality.
„Hm, už jdu.“ Cítím se fakt mizerně. Nejradši bych byla, kdyby to byl pouhopouhý sen a já se probudila. Bohužel tomu tak není. Když projdeme vchodovými dveřmi, ocitáme se v chodbě s věšákem, pár obrazy, velikou šatní skříní a botníkem, na který se sesunu a sklopím hlavu do dlaní.
„Saši, to bude dobrý, uvidíš. Neřeš to tak. Vždyť ty si to tak moc bereš, že to ani není možný.“ mudruje do mě Káťa. Asi si myslí, že ji poslouchám, ale to se mýlí. Jedním uchem dovnitř, druhým ven. Vždyť Patrik na Radima vždycky žárlil, tak si to zas tak moc neberu? Beru si to až moc, protože to bude nekonečný vysvětlování. Nikdy jsem mu nelhala ani nic netajila, takže to bude s timhle stejný.

Kdybych tenkrát do tý sprchy nešla, nestalo by se to, protože bych odcházela spolu s ostatníma. Jenže to slovo kdyby mě rozčiluje. Bohužel to dopadlo tak, že se před týdnem dal Patrik dohromady s Kamilou, která se teď na mě na každým tréninku dívá jako na poraženou. Poražená jsem. Kdybych se snažila Patrikovi vysvětlit, že není pravda ta, kterou mu navykládala Kamila. Možná by to opravdu dopadlo jinak.


„Tak, co, abychom zejtra spolu třeba vyrazili na kafe?“ Zeptá se mě.
„Myslím, že ne.“ Odpovím mu ihned.
Napadne mě, že si pořád myslí, že jsem ho podvedla. Já se ho doprošovat nebudu. Nechci.
„Proč ne?“ podívá se na mne a po chvilce váhání dodá: „Myslel, jsem, že jsme přátelé?“
„Ano, jsme, ale i tak.. Já zítra nemůžu, už mám jiné plány.“ zkouším se z toho nějak vymluvit. „Ale co třeba teda jindy?“ zeptám se ho.
„To by šlo, a dáš mi vědět?“
„Jo-jo, samo, že dám.“ I když vím, že ne. Nechci se totiž dívat na kluka, kterého tak moc miluju.
„Tak já už asi půjdu. Vodu už jsem dopil a vlastně už musím jít za Kamilou.“
Při tomhle jméně se mi skoro ježí vlasy na hlavě. Je to tak příšerný, poslouchat to, že má rande.
„Fajn, tak se měj hezky a zase někdy.“ Říkám to jen tak, aby se neřeklo. Už se nemůžu dočkat, až vypadne.
„Tak jo, měj se hezky.“ nakloní se ke mně a chce mi dát pusu na tvář, ale já ucuknu.
„Tak Nero, běž za pánem.“ vyšlu k psovi prosebný signál. Pes jakoby mi rozuměl a vydá se za svým pánem.

„Jak tohle můžeš vydržet?“ ptá se mě máma.
„Nevím. A je mi to jedno, stejně jedu v sobotu do Barcelony na ty dva tejdny, tak si aspoň vyčistim hlavu.“
„Hm, zejtra teda jedeme nakupovat, co?“ otáže se mě.
„Jasný, v kolik pojedem? A můžu řídit?“
„Snad jo. Co třeba v jedenáct“ usměje se na mě.
„To by šlo.“
A dál se nebavíme, protože se odeberu do svýho pokoje, kde mám pár rozdělaných věcí.. Jedna z nich je třeba ta, že si budu pořizovat psa. Schází mi totiž někdo, s kým bych mohla trávit ty chvíle, který bych teď trávila.. Už na něj nesmím myslet, říkám si, ale cožpak to jde? Budu si kupovat štěně německého ovčáka. Pán, od kterého si ho budu brát, je velmi příjemný už od hlasu, se kterým jsem měla čest mluvit pouze přes telefon. V pátek se půjdu podívat na štěňata, která mu tam ještě zůstala. Prý má ještě dvě fenky a jednoho psa. Asi si vezmu psa, ale ještě si nejsem jistá stoprocentně.

Když mě ráno probudí příšerný zvuk budíku v „nekřesťanskou“ hodinu, vstanu z postele tak, že do ní zpátky padnu a ještě se v ní dobrých deset minut válím. Je skoro půl osmý a venku už praží slunce, jak kdyby bylo poledne. Hlásili, že bude skoro 32°C. Uvidíme, jestli se předpověď potvrdí. Vyjdu tedy z pokoje s účesem malé čarodějnice a pozdravím mamku, která právě píše nějaký mail na svým noťasu.
„Ahoj, tak jak jsme se dnes vyspali? Doufám, že do růžova, protože máme pestrej program.“ mrkne na mě a vyšle očima do koupelny.
To asi vypadam fakt příšerně, pomyslím si. Když dojdu do koupelny, skoro mě trefí. Ve zrcadle nevidím sebe, ale příšeru. Teď by ze mě měl radost kdejaký režisér, který natáčí děsivé příběhy. Perfektně bych tam totiž zapadla. Jsem bílá jak stěna, mám kruhy pod očima, vlasy mi stojí jak po elektrickým výboji a můj výraz? O tom radši ani nemluvím. Radši zalezu do sprchy a užívám si ten příjemný teplý proud vody, který probouzí mé tělo k životu. Než z koupelny vyjdu dokonale upravená, podívám se naposled do zrcadla a zhodnotím svůj „zjev“ na jedničku. Vypadám o dost líp. Vrátila se mi barva. Už jsem se sebou spokojená. Vyjdu do obývacího pokoje a hned si naliji džus do skleničky, kterou mi máti připravila.

„Holky, hodíte mě do města, když tam na jedenáctou pojedete?“ Zeptá se nás tatík čtoucí si noviny.
„Jasně, že jo, ale řídím. Aby ses nevyděsil, až si budu sedat za volant.“ skoro málem vyprsknu smíchy.
„Dobře, ale ne, že pojedeš jako o život tak jako minule.“ šibalsky na mě mrkne.
Dokonalá rodinka, pomyslím si. Jen škoda, že je brácha v Peru. Už mi tu tak schází. Je tam už skoro půl roku a mail mi chodí tak jeden týdně. Nic moc se od něj taky nedozvím, protože si to nechává na příjezd, který je ještě tak daleko. Sice je to za tri měsíce, ale pro mě je to šílený. Ani jsem mu neřekla, že už s Patrikem nejsem. Zase jsem zabloudila k Patrikovi. Je tohle normální? Sama se pokárám a doufám, že už na něj brzy zapomenu.
„Mami?“
„Hmm..?“
„Stavíme se u Karla?“
„Jo, to bysme mohly, stejnak s nim potřebuju mluvit.“
„Fajn, tak to bysme mohli vyjet dřív, ne?“ a otočím se na tátu.
„To by bylo dobrý.“ odpoví táta nezaujatě skrz ty noviny, který pořád čte.
„Tak fajn, takže se uvidíme za dvě hodinky u auta, jo?“ řeknu a zmizím.

Je tu tak hezky. V altánku si prohlížím fotky ze školy a vdechuji čerstvý vzduch, který se kolem mě rozprostírá. Skoro zapomínám na čas. Tady to mám nejradši. Všude samé květiny, uprostřed zahrady jezírko s pár lekníny a kolem spousta oblázků. Dokonalý pohled pro umělce, který by chtěl zvěčnit krásu zahrady. Chtělo by to tužku a papír. Doběhnu si pro již zmiňované potřeby a začnu dávat na papír své pocity a tím dám papíru nějaký tvar. Začínám jezírkem, které obklopuje spousta uhlazených kamínků, dále vyobrazím do rohu papíru skalku a malou sošku. Pokračuji cestičkou z velkých placatých kamenů a nakonec nakreslím kousek naší vily. S výsledkem jsem naprosto spokojená. I tak ho ale založím do alba, které zanesu k sobě do svého pokoje a razím k autu s potřebnými doklady. Mamča s tátou už tam na mě čekají a usmívají se jako obvykle.
„Tak co? Jedem?“ Zeptám se.
„Tak teda nasedat!“ Zavelí táta.
Cesta ubíhá celkem rychle. Na to, že bydlíme asi tak patnáct minut od centra, jede se mi dneska výjimečně dobře. Žádný zácpy, přece jen už je poledne, a žádní lidé. Je šílený vedro, ale účinky sluníčka mírní klimatizace, kterou jsem při nástupu do auta musela zapnout.
„Tady mi zastav, Saši.“ řekne, poplácá mě po rameni a dodá: „Dík za odvoz.“
„Nemáš zač.“
„Tak kde se zastavíme prvně?“ zeptá se mě mamka.
„No, mohly bysme v drogerce. Potřebuju opalovací krém a šampon.“
„To by šlo, tak já se tam mezitím podívám po nějakých krémech.“
„Dobře, můžeme se podívat tady?“
„Jestli chceš? Vlastně je to skvělý nápad. Viděla sem v letáku několik dobrých cen na pár výrobků.“
„Oukej. Zaparkuju támhle,jo“ ukážu jí na volné místo, nečekám na odpověď a už parkuju.
Nákupy probíhají skvěle. Povídáme si o mým budoucím mazlíčkovi, řešíme přípravu na odjezd do Barcelony a taky se zmíníme o Martinovi, bráchovi. Projdeme spoustu obchodů, nejvíce se ale pobavíme v obchodním centru, kde se zastavíme v sekci oblečení a kde se naprosto vyřádíme. Strávíme tam snad hodinu a odcházíme asi tak o čtyři tisíce lehčí. Odcházíme ale se spokojeným výrazem. Rozhodneme se tedy už jen koupit pár potravin a stavit se u Karla.

„Zdravím dámy.“ Karel skoro zakřičí přes celou restauraci s obrovským úsměvem na rtech a už k nám skoro běží.
„Tak co si dáte?“ Zeptá se a po celou dobu ze mě nespouští oči.
„Já si dám dvojku bílého a k tomu kuřecí salát.“ řekne mamina a já si poručím minerálku s těstovinami.
Ihned odběhne a vzápětí nám nese naše nápoje.
„Oběd je skvělý, musím tě Kájo pochválit.“ oznámím mu a usměju se na něj.
„To víš. To bylo vařený s láskou.“ a zasměje se tak, jak to dělává. Prostě prima chlap.
„Nechtěla bys příští týden na jednu oslavu? Slavíme s kamarádama výročí založení týhle restauračky. Co ty na to?“ vybalí na mě.
„Já bych ráda, ale nemůžu. Jedu pryč.“ řeknu a vidím, jak jeho výraz povadl.
„Aha. No, tak teda třeba za rok. To bys mohla, ne?“
„To už asi jo, ale budeš mě muset informovat s větším předstihem.“
„Dobře. Tak budete ještě něco chtít po číšníkovi, který před vámi teď stojí?“ nedá mi to a já se musím zasmát, protože se při tom tváří tak komicky.
„Ne, ne. To je všechno, my zaplatíme.“
„Dobře, hned jsem zpátky.“ řekne a zmizí.
S mamkou si ještě asi tak pět minut povídáme a pak nám Karel přinese účet, který zaplatím.
„Tak se mějte hezky a zase se někdy stavte.“ a popřeje nám šťastnou cestu domů.

„Sašeno, máš telefon!“ zakřičí na mě táta z pracovny. Já se tak neochotně zvedám od stolu, kde jsem zavalená samými papíry, a cestou popadnu hrnek, v kterém před malou chvílí bylo kafe.
„Kdo to je?“ zeptám se zvědavě.
Chvíli se na mě dívá se sluchátkem v ruce, které ještě zakryje dlaní, a pak mi na mé druhé pobídnutí odpoví: „Chce s tebou mluvit Patrik.“
„Tak, že já tu nejsem a ještě dlouho nebudu. Mu můžeš vyřídit.“ odseknu a on po mě vyšle káravý pohled.
„No co, bavit se s nim nehodlam. Takže je to uzavřený. A jedu za panem Skráňským, abys věděl. Kvůli štěněti. Čau.“ otočím se na podpatku, vezmu klíče od auta a beru roha. Za zády už jen slyším, jak se táta Patrikovi omlouvá, že jsem pryč a že to nevěděl.