"Mám Tě rád" 2 (jak to dopadlo)

Anotace: časem se to možná scukne do jednoho kusu spolu s tou jedničkou. každopádně je dobrý znát o co šlo, jak je to s těma gestama a pocitama. někteří jsou holt básníci ticha.. jiní romantici bezmoci;-) - a tohle bude titulní věc celý tý pochybný sbírky.

Sbírka: "Mám Tě rád" se holkám neříká

"Mám Tě rád." vypadlo to ze mě najednou, teď. ani nevim proč sem to řekl. teda vim proč, ale nevim proč takle. takovou dobu to vrtalo někde v hlavě, zblblej z hollywoodský přeslazený filmový produkce poslední dekády jsem si někde v duchu plánoval, co asi tak všechno, jaký velký gesto. přihlouplej přívěšek se srdíčkem zalepenej do vlašskýho ořechu, růže poházený po posteli, půlnoční koupání na přehradě a spousta dalších blbostí mi letěla hlavou spoustu večerů. cíl jednoznačnej: až jí to řeknu, musí jí to posadit na prdel! - o tom přece ta všemocná láska je, ne? dostat toho druhýho na lopatky, vyhrát, vyzrát, vyplenit. a pak najednou tohle. ani nevim jestli jsem to řekl nebo spíš jen tak nějak vyprsk. muselo to teda působit děsně, spíš jen jako nějakej skřek než životní vyznání. nepřehánim to. nikdy jsem ještě žádný ženský nic takovýho neřekl. prostě se mi nechtělo. i tady jsem váhal. do dneška. a dneska najednou, tak nějak samo, bez gest, bez přívěšků, bez ořechů, bez stříbrnejch srdíček. sakra, ani jsem se jí při tom nedíval do očí. vlastně pořád se nedívám. pořád mam sklopenou hlavu a čumim na čínskou houbu, co vypadá jak lidský ucho, ale uplně černý, jak se válí na mý lžící, jak je divně zkroucený a zrovna tak se teď všechno začíná kroutit ve mě. nebo kolem.

třeba si mě ani neslyšela. dost často neposloucháš, co říkám. nebo jsi nerozuměla.. jo, to bude ono, měl jsem plnou pusu, určitě si mi nemohla rozumět - spásná myšlenka. pomalu zvedám hlavu a hledám Tvoje oči. a vidím JEJÍ oči, JEJÍ rty, JEJÍ nos a JEJÍ uši, a zase si vzpomenu na tu houbu, sklopím zrak - jo, ještě tam pořád leží. pohled zpátky na ní, dřív na Tebe a teď...

už tady vlastně nejsi. je to jen nějaká holka, který sem řekl, že jí mam rád. a rozuměla mi. bohudík. bohudík mi rozuměla ona a ne TY. pro Tebe bych to chtěl jinak. pořádně, doopravdy. ale tohle bylo vlastně taky doopravdy! víc doopravdy než kdejaký románový gesto. vlastně sem to ani nemusel říkat. měla by to poznat sama. tohle se přece pozná, ne?!

koukám do Tvých očí tý cizý holky, která právě pomalu pokládá vidličku, spořádaně poliká sousto, který má právě v puse - opravdová dáma, která si právě teď myslí, že jsem chtěl říct, že je ta pravá a já právě zjišťuju, že hravě přežiju i bez ní. pak už jen nějaký slova. k ničemu. slzy ze sobeckosti a nadávky ze soucitu, ztracený měsíce jejího života mojí vinou přes vinnou nálevku plynou někam do odtoku tohodle čínskýho pajzlu. koukám se zpět na lžíci a to ucho se mi směje. taky se usmívám. říká: "vážně sis myslel, že to cos řek, má cenu podle toho co cítíš a ne podle toho, jaký při tom budeš dělat opičárny?!" "Myslel" já na to. a usmívám se o trochu víc. a je mi hůř o trochu míň. a zase mě to napadne. tohle by se vůbec říkat nemělo, to se přece pozná, ne?! a hned ta druhá varianta je, že se to bude opakovat pořád. věty, situace, lidi. řekněte jí, že ji máte rádi, když vám z pusy táhne sojovka a ani si vás nevšimne. řekněte jí, ať vám ho kouká vykouřit pod volantem a mějte při tom v ruce takovýto rozlomený srdíčko z pouti na nějakym řetízků ze slitýho stříbra čtvrtý jakosti za pár vočí a najednou budete princové. stejně si to myslim. teď už sem si skoro jistej. to se prostě pozná, tohle se neříká. a už vůbec ne holkám.







Tobě to jednou řeknu.




zatim mám ještě trochu rád ji. s Tebou nebo bez Tebe...

"jo, platim."
"....."
"jasně, že i za ní."