Internetová láska

Anotace: ...

Byla jsem s kamarádkou v kině. Zrovna, když se Jake Gylenhall alias Sam ocital pod vodou, mi zavibroval v kapse mobil, takže jsem si toho vůbec nevšimla. Když Den poté šťastně skončil a my stály pod pouliční lampou, mrkla jsem, kolik je a zjistila jsem, že mám zprávičku. „Ahoj, to bude od mámy, co?“ mínila Peťula. Spletla se. Dan! „Ahojky květinko! Kdy se mi zase poštěstí si s tebou popovídat? Přeju krásné sny a posílám pusinku.“ „Kdo ti to píše?“ „To je ten bezva kluk, víš, jak jsem ti o něm říkala, že si píšem na chatu. On je z Ostravy. On je strašně hodný a milý, sice je o něco starší než já, ale hrozně si rozumíme, víš, on má takovou citlivou duši, romantik. A nemá žádnou přítelkyni. A říkal, že se mu moc líbím, když jsem mu poslala fotku. On je taky sympaťák.“ Došly jsme domů. Všimla jsem si, že se Péťa celou cestu šklebila. „Dávej si bacha, Jani.“ Jasně, závidí mi. Ale mohla by pochopit, že jsem trochu zamilovaná, vždyť ona má svého Marka.
Za dva dny jsme si s Danem chatovali. Vzpomněl si, že mám svátek, a popřál mi tolik krásných věcí. A pak se mě zeptal: „Janičko, myslíš, že bychom se mohli sejít? Chtěl bych se zadívat do tvých krásných očí...“ Byl tak romantický a já se zamilovala. Zdálo se mi, že se známe už dlouho a dobře, a tak jsem nebyla proti. Domluvili jsme se na sobotu odpoledne. Hned jsem nadšeně volala Peťuli, ale ona mě zklamala, vůbec mě nechápala, pořád si vedla svou: „Dávej si pozor, nesmíš věřit lidem z netu.“ Ale s Danem se mi přece nemohlo nic stát!
V sobotu jsem si vzala své nejoblíbenější růžové tričko, abych se mu líbila. Když jsem uslyšela motor auta, vyběhla jsem na zahradu a koukla přes plot. Jasně modré auto, je to ON! Srdce se mi hlasitě rozbušilo. Než jsem došla k brance, Dan vystoupil. „Jsi krásná beruško.“ Podlomila se mi kolena. Pozval mě na večeři a já souhlasila. Jeli jsme do centra města, kde vybral pěknou útulnou restauraci. Po jídle, které bylo vynikající, jsme se šli projít do zámeckého parku. Dan se mě ptal, jestli jsou naši doma. Myslela jsem, že tím zjišťuje, v kolik mám být doma. Já chtěla být co nejdéle v jeho blízkosti, a tak jsem popravdě řekla, že naši jsou u známých a že se teda můžu vrátit domů, kdy chci. Usmál se. Nemohla jsem pochopit, jak mu mohla Peťula tak křivdit, a těšila jsem se, až jí povím, jak se mýlila. Povídali jsme si tak dlouho, než nám začalo být chladno. Sedli jsme si do auta a jeli domů. Naše zahrada sousedí s lesem a je poslední v ulici. Dan zastavil a zhasl světla. Myslela jsem, že si chce ještě povídat, on mi však začal říkat, jak jsem krásná, naklonil se ke mně a políbil mě. Pak ale začal být hrubý. Bránila jsem se. Naléhal: „Jani, bude to krásné, užijem si, vaši nejsou doma, co řešíš?! Potřebuju sex, přece mě v tom nenecháš!“ Když jsem se snažila ho odstrčit, bouchla jsem se hlavou do dveří, ale na chvíli mě pustil. Okamžitě jsem otevřela a utíkala domů. Dan vyběhl za mnou. U dveří jsem byla první, bleskurychle jsem odemkla, vklouzla dovnitř a zaklapla závoru. Ještěže ji máme, zamknout bych už nestačila! Najednou se mi zatočila hlava a já omdlela. Nevím, jak dlouho jsem na chodbě ležela, ale jakmile jsem byla schopná postavit se na nohy, šla jsem k oknu. Auto pořád stálo na cestě! Co teď? A kde je Dan? V autě nebo před domem? Bála jsem se sama doma. Netuším, kde se ve mně vzala ta odvaha vzít baterku, potichoučku vyjít zadním vchodem, prolézt dírou v plotě a pelášit přes pole o tři zahrady vedle. Jediné moje štěstí bylo, že se v Peťulčiném pokoji ještě svítilo. Hned jsem jí volala a prosila, ať mi přijde otevřít. Za chvilku stála vyjevená ve dveřích. „Co tady děláš? Jsi celá? Co se stalo? Pojď dál, naši už spí.“ Vysypala jsem jí, jak mi s Danem bylo skvěle, jak mě strašně zklamal. A že stojí před domem. Objala mě, dala mi pusu na čelo a s povzbudivými slovy na rtech usínala. „Neboj, všechno bude zase fajn. Omrzí ho to a odjede. Ráno s tebou zajdu a uvidíme, ale nemyslím si, že by byl schopný vloupat se dovnitř. Snad. No, dobrou a klidné sny.“ Něco jsem špitla a za chvíli už jsem celkem spokojeně oddechovala na karimatce vedle postele.
Když se ráno Petřina mamka málem vylekala, kde jsem se u nich vzala, řekla jsem, že jsem se prostě v noci sama doma bála. Jěště štěstí, že se jí nezdálo divné, že jsem se nebála k nim v noci jít. A to nevěděla, že to bylo zadem! S Peťkou jsme dorazily k nám a moje Micinka se k nám začala tulit. Asi se jí ulevilo stejně jako mi, když jsem viděla, že auto je pryč a dům v pořádku. Za chvíli na mě přišla taková melancholie a já začala naříkat: „Proč byl na mě Dan tak hodný? Proč mi neřekl, o co mu jde? Proč mi s ním bylo hezky a proč jsem se musela zamilovat zrovna do něho? Proč mě tak zradil?“ Peťulka chytla nervy, zacloumal se mnou. „Buď ráda, že to dopadlo tak dobře, že ti nic neudělal a taky žes u něho nenechala svoje věci. Říkala jsem ti, že na netu je to jiné. Co by na to řekl Ondra?!“ „Co má společného Ondra s Danem?“ „Vždyť po tobě pokaždé ve spolču kouká, až se divím, že ještě nešilhá! Ty sis toho nevšimla?“ Cože, Ondra? Ten se mi líbil už dávno a moc, jenže jsem si myslela, že na něho nemám, tak jsem si radši hledala kluka na internetu.
Odpoledne jsem napsala Ondrovi SMSku: „Ahoj Ondro! Je krásný den a já nemám s kým jít na procházku...“ S tlukoucím srdcem jsem čekala na odpověď, jestli vůbec nějaká přijde. Přišla! „Ahoj Jani! Jsem na tom podobně. Jestli se můžu za půl hoďky stavit, prozvoň mě.“ Celá rozzářená jsem okamžitě vytáčela jeho číslo. Honem jsem na sebe hodila něco lepšího než jsou vytahané domácí tepláky. Chvíli nato Ondra zvonil u dveří. Řekli jsme si „Ahoj“ a vyrazili do lesa. Sem tam se někdo na něco zeptal, ale ani jednou se z toho nevyklubala dlouhá diskuze, jak to bývalo dřív. Oba jsme věděli, že už to není jen kamarádský pokec o všem možném. Bylo to něco víc, jiskřilo to kolem nás, jenže nikdo neměl odvahu začít. Sedli jsme si na pařezy. Sebrala jsme všechny síly, co jsem měla i ty, co jsem neměla, a začla: „Víš, když mi Peťka řekla, že mám jít za svým srdcem a že ti možná taky nejsem lhostejná... Já bych to sama asi neudělala.“ Ondra se na mě krásně usmál. „Musím jí poděkovat!“ Sehnul se, utrhl květinku a podal mi ji. „Jsi pro mě sluníčko, co září jako tenhle kvítek. Nedokázal jsem ti to říct dřív. Bál jsem se, že bych tě mohl ztratit úplně.“ Pak vzal moji ruku do své a já ji stiskla. Vrátili jsme se zpátky. Při loučení mi věnoval malou pusu a já se vznášela v oblacích.
Od té chvíle spolu chodíme! Na Danovy SMSky neodpovídám. Mám svého Ondráška a tu nejlepší kámošku pod sluncem, jakou jsem si kdy mohla přát.