Výpověď

Jsem právník. Pracuji pro jednu firmu, kterou zde nebudu jmenovat. Sami jistě pochopíte proč.
Přišel za mnou ředitel.
"Láďo, mám problém!"
Hned jsem věděl, že to bude vážné. Cítím to už předem. Ředitelovy problémy jsou VŽDY (!) vážné.
"Ale Karle", chlácholím ho, "žádný problém není tak velký, aby se nedal řešit!"
V duchu si říkám, z tebe se, Láďo, stal ještě psycholog. Nakonec tady budeš dělat i vrátného, poslíčka a sekretářku. To jsem ještě nic netušil, jak se celá věc bude vyvíjet.
"Hele", začal ředitel, "řeknu ti to jednoduše. Znáš Janičku?"
"Kdo by neznal tvoji sekretářku?" Zasnil jsem se. Mladá, usměvavá, sympatická špinavá blondýnka , věčně s dobrou náladou, krásně a krátce oblečená, zkrátka radost se podívat! Nejradši jsem se na ni díval, když se ke mně otočila zády a začala hledat formuláře pro hlášení pracovního úrazu. Měla ho ve skříňce úplně dole, oba jsme to dobře věděli, ale ona to vždy jako zapomněla a nadšeně hledala. A já jí stejně nadšeně fandil, aby se jí to podařilo najít co nejpozději. Taková naše milá hra na zpestření pracovní doby. Ale pozor, většinou jsme toho nezneužívali! Nechtěli jsme ohrozit chod našeho podniku a ekonomické využití pracovní doby bylo pro nás vždy prvořadé. Přiznám se však, že ekonomika není mou silnou stránkou. Upřednostňuji spíše nasazení, tempo a kvalitu, a samozřejmě i výdrž. Teda, hlavně s Janičkou, doma je to spíš hra na to, co bylo kdysi.
Z mých výživných představ mne někdo násilím vytrhuje. Nějaké ošklivé individuum. Vracím se zpět do reality. Poznávám ředitele.
"Tys usnul, vole! Nebo co ti je? Není ti špatně? Nejseš přepracovaný?" ptá se s ustaraným výrazem.
"Ne, nic mi není, ale právě jsem si vzpomněl, že bych měl urychleně vyřešit jeden pracovní úraz, tuším, že dnes to bude delší!" a představuji si na malý okamžik, jak ze skříňky na mne vykukuje ta nejhezčí část Janičky. Potláčím vůlí základní instinkty svého těla a již se zase plně věnuji řediteli.
"Tak co se ti stalo, Karle? Ven s tím!"
"Propustil jsem sekretářku!"
"Svoji Janičku?" nevěřícně na něj zírám. "Kdy?"
"Před chvilkou! A na hodinu!"
"To nejde, Karle, na hodinu! To bys musel mít opravdu silný důvod!" říkám a tmí se mi před očima.
Je mi jasné, že do 'skříňky' se už nepodívám. Kdo mi podá formulář? Ředitel? Fuj! Hrozná představa. Ještě aby mu tak praskly kalhoty.
"Z jakého důvodu jsi ji propustil?"
"Začala šišlat!"
"Šššššišlat?" začínám koktat rozčilením.
"Jo, a taky začala nadužívat zdrobněliny!
Musím přiznat,že to se mi na ni dost líbilo, jak něžně ... Pracuj, Láďo, snít můžeš potom! říkám si v duchu.
"Tttto ale pppřece není dddůvod k rozvázání pracovního poměru, pppane řřřřediteli!" přecházím do vykání, abych ho upozornil na jeho funkci. Nepomáhá to. A pokračuje:
"Je a je a je! To bys musel sám zažít!
Vzpomněl jsem si na své zážitky z posledního delšího hledání 'formuláře'. Vlastně on má pravdu! Zdrobněliny! Vždyť mi to taky vadilo, ale nedal jsem to na sobě znát.
Hrál jsem si před ředitelem na tvrďáka, ale uvnitř jsem byl už měkký. Začínám tušit. Ptám se, aby si říďa ničeho nevšimnul:
"Ccccco ti například řřřekla, žžžže jsi se tak nnnnakrk?"
Posadil se zdrchaně do křesla. Hromádka neštěstí. A začal. Zkrátím to.
"No, začalo to už dřív. A mě se to ze začátku líbilo. Nejdřív Karle, Karlíčku, jednou mi dokonce řekla Karsíčku, nechceš kávičku, nebo rumíček, koňáček na povzbuzeníčko, jenom kapičku, hošíčku. A pak už to byl samý mazlíček, drobeček, klacíček, šťouchátko, měkkýšek, háďátko ..."
Poléval mě pot. Jako bych ji slyšel!
"... a platíček mi taky dáváš malinkej!"
Nakonec mě začala oslovovat i před cizími lidmi

Pane šiditeli, pane šiditeli!

Oba jsme se vzpamatovávali až do večera koňakem ze sklenic. Okamžité rozvázání pracovní smlouvy jsem mu schválil a potvrdil jsem mu, že výpověď je právně zcela v pořádku.

Šišlat se zkrátka nemá! Zvláště řediteli.