Můj život s beďarem

Anotace: Ještě není dopsaná:-) Už je tam zas. Kouká na mě, červená se a pokouší se tvářit jakoby nic. Mě to ovšem nevyvede z míry, za těch pár měsíců, co jsem v pubertě, jsem si už zvykla. Pohotově vezmu korektor a pečlivě ho zamažu. Tak, a máš po srandě, beďare.

Zase ráno. To bych ráda věděla, kdo vymyslel, že se to školy bude chodit v takových brzkých ranních hodinách. S protivnými zvuky se snažím ještě poslepu vypnout budík. Posadím se na posteli, prohrábnu si vlasy a pokusím se o vždy tak namáhavé otevření očí. Všechnu svou energii směřuji k očním víčkům, ty se párkrát zatřepou a asi na třetí pokus otevřou. Fajn, první úkol dne splněn.
Teď už můžu vstát. Nohy jakoby chvílemi neposlouchaly, ale do kuchyně se přesto doplahočím bez větší újmy na zdraví. Svalím se na čalouněnou židli, přečtu si vzkaz, co mi tu nechala máti, vstanu a otevřu ledničku…
Jak tak koukám, tak tu zase nic není, jako obvykle. Když se ujistím, že jsem prohlídla všechny kouty, zákoutí, šuplíčky a přihrádky, zklamaně ji zavřu a spokojím se se suchým rohlíkem a studeným čajem. Do tašky si hodím chipsy a láhev Coca Coly, nejlepšího přítele člověka.
Po snídani, která mi zkazila mou blbou náladu na nesnesitelnou, otevřu ve svém pokoji skříň a zdlouhavě a s táhlými vzdechy si vybírám dnešní ohoz. Vezmu vybrané oblečení do koupelny, rozsvítím, a vykřiknu leknutím.
Ze zrcadla se na mě kouká tlustá obluda s vrabčím hnízdem barvy přesušených ananasů na hlavě. Pomalu se k ní blížím a s hroznými myšlenkami zničit hnízdo všech ptáků na své hlavě se chopím kartáče na vlasy. Útok byl zahájen, a ač to tak v prvních chvílích boje nevypadá, nakonec zvítězím. Vlasy smotám do provizorního culíku a vlezu si do sprchy, která mě každé ráno musí zchladit po ohnivém boji. Pak se vsoukám do svého oblečení, rozhodím vlasy volně na ramena a nalíčím se.

Dav šprtů před školou vydává takový hluk, že mi zalehnou uši více než sto metrů od vchodu. Hlavně nenápadně se proplížím kolem a rychle zahnu za roh. Tam už na mě čekají Wewe a Týna.
„Dneska ti to teda trvalo, Jess“, spustí na mě hned po objetí Wewe. Jako obvykle má kolem očí výrazné černé linky a na rtech rudou rtěnku. Vidět ji oblečenou jinak než v černé, asi by mě klepla pepka. Prostě správná emařka. Na nohou má zbrusu nový „zlatíčka“, conversky za víc, než je moje kapesný za rok. Její školní taška je opíchaná ze všech stran plackami ve velikostech od korunové mince až po tenisák. „Teda víkend byl hroznej, počkej, až ti budu vyprávět,“ dodala.
„Jo, to mi povídej,“ přidala se Týna. „Zase se na mě lepil, si myslí, že když má boty za majlant, tak si na mě může vyskakovat s tim jeho mikroorganismem mezi nohama.“ Týna je dokonalost sama. Výrazné, ale stále neřvavé líčení, přesně vytrhané obočí, plné rty, pleť bez jediné vady a štíhlá, skoro metr osmdesát vysoká, postava s dlouhýma hubenýma nohama. Její vlasy mají barvu mahagonu a ještě se jí přirozeně vlní. Kluci se na ní samozřejmě jen lepí. A jakby ne, to je pořád jen mini a deset cenťáků vysoký jehly, push-up jakoby „náhodou“ vykukující z výstřihu… Ráda si vybírá, a ví, že si to může dovolit. Každej kluk může bejt její.
„No, já si to užívala s rodičema na chatě, si dokážeš představit, jaká to byla šlacha. Jedinej kluk v mejch letech byl špinavej a smradlavej zedník, co nám nahazoval zeď. A navíc se snad drží celibátu, nebo co. By moh‘ dělat faráře,“ dodám, abych jako jediná nemlčela. Vytáhnu z kapsy krabičku a oběma nabídnu. Nakonec si taky vezmu jednu a zapálím si od Wewe. Pět minut s cigaretou nám stačilo, abysme se stihly vžít do nálady, která nám dovolí přežít nekonečných 6 hodin ve škole.

Abych neměla náhodou dneska doma klid, hned během první hodiny si vyfasuju kouli. „No tak, soustřeď se, a řekni mi něco o politické situaci v západní Asii, nebo dostaneš plný počet bodů,“ řekne mi Derlovská. Svýma očima, které nemálo připomínají močály, mě pozorovala. Její pohled mě ničil zevnitř. Všechny myšlenky se schovaly do koutů a záhybů v mozku, ani jediná se nehlásí do služby. „No,“ spustím, „Politická situace…Tak tam je to asi tak, no,…že tam je to špatný a…“ „No, tak si můžeš rovnou sednout. Za pět. Zase. Měla by ses sebrat, nebo tě čeká reparát. Každopádně ti tu zatím vychází čistá pětka.“ Ano, to je normální. U ní. Ať si trhne, takovou kravinu nikdy nebudu v životě potřebovat. Zbytek dne pokračuje v tradici nudných pondělí, která jsou tu každoročně jen a jen pro nás.