Nechoď tam, kam nemáš!

Anotace: O malém klukovi, který se dostal do nesprávných dveří v obchodě s hračkami.... to co viděl, vidět neměl...?

„Mamí, kdy půjdeme nakupovat?“ ptal se Marek u snídaně maminky, která si právě dělala kávu.
„Až po obědě, miláčku. Obědváme dneska u babičky, “ pohladila ho maminka po vlasech. „Viděl si tátu? Nevíš kam šel?“
„Je f…v garáši, myslim, “ odpověděl Marek s plnou pusou čokoládových kuliček Nesquik.
„Ty si ale čuně. Fuj! Uklidíš si to po sobě!“ pohrozila maminka ukazováčkem. „Já a táta teď pojedeme na chvilku pryč. Před obědem se ale vrátíme, pojedeme k babičce do Prahy, po obědě zajdeme do nějakýho velkýho hračkářství a vybereme to autíčko na tu…jízdu na dálku, nebo co si to chtěl…?“ říkala maminka.
„To je auto na dálkové ovládání, mami! Jaktože to neznáš?“ kroutil Marek hlavou.

Marek je hodně bystré a chytré dítě na to, že mu bude teprve deset let. Ve druhé třídě ho dokonce chtěli přesunout rovnou do třetí třídy, ale potom z toho sešlo. Nedokázal ale ještě pochopit chování dospělých a bylo pro něj nepředstavitelné, že jeho maminka nevěděla, že takovému správnému klukovi, jako je on, nesmí chybět auto na dálkové ovládání.
„Ale to víš, že znám…ehm… Tak my jedeme. Nezlob a nechoď ven. Pa, “ políbila ho na tvář. Marek si ji otřel a odpověděl na pozdrav: „ Nazdar bazar!“ Maminka se jen otočila a potřásla hlavou.

Marek šel nejprve do pokoje a hrál si se stavebnicí. To ho ale po chvíli omrzelo, a tak se díval na televizi. Zrovna dávali Simpsonovy. Jeho oblíbený animovaný seriál. Když Simpsonovi skončili, v televizi už nic moc zajímavého nebylo. Vystoupal tedy po dřevěných točitých schodech nahoru do svého pokoje a poslouchal walkmena. Neustále se díval na své nové hodinky, které měly zevnitř nápis – NHL. Marek hraje hokej. Je většinou v útoku a je velmi dobrý, nejspíš díky tomu, že tvrdě a často trénuje.

I přes ten šílený řev, který mu zněl do uší z walkmena, uslyšel přijíždějící auto.
„Rodiče!“ vypískl a seběhl dolů, celý natěšen na nakupování. „Jedeme?“ vyhrkl, když vstoupili tatínek s maminkou do dveří.
„Ano. Už pojedeme, ale nejprve ti chceme s maminkou říct jednu radostnou novinu, Marku. Pojď si sednout do obýváku, “ pokynul otec.
„Ale, tati! To počká. Mám už hlad!“ kňoural Marek.
„Pojď, prosím tě…a bez řečí, “ řekl stroze tatínek.
„No jo…“ svalil se Marek do křesla, jak hrouda.
„Takže,…“ podíval se vážně na maminku, „..budeš mít asi sestřičku.“ Tatínek vypadal velmi šťastně. A také určitě šťastný byl…bylo to na něm prostě vidět.
„Cože? Já budu mít sestřičku? Jé…můžu si šáhnout, mami?“ ukazoval mamince na břicho.
„To víš, že můžeš, ale ještě je malinká, “ usmála se maminka.
„Řekl bych, že kope!“ řekl po chvilce Marek s rukou položenou na maminčině bříšku.
„Jdi ty! Rozumbrado!“ rozesmál se tatínek. „Vážně?“
„To víš, že jo, tati. To přece cítim, ne?“
„No dobře,..když myslíš, “ smál se pořád tatínek. „Tak jedeme. Pojď.

„Oběd byl skvělej, mami, “ pověděl táta babičce, když dojedl.
„Dáš mi ještě knedlík, babi?“ cpal se Marek.
„Hned ti přinesu, Marečku. Kolik budeš chtít!“ spěchala babička do kuchyně ohřát další bramborové knedlíky.
„Mami. Necpi ho tak!“ napomenul babičku táta.
„Karel má pravdu, maminko. Vždyť se pak neudrží ani na bruslích!“ přidala se maminka.
„Ale prosim Vás, vždyť je kost a kůže!“ neposlechla babička a přinesla Markovi pět knedlíků. „Děkuju, “ řekl Marek a naházel je do sebe.

„Tak mi jedeme. Ahoj mami, “ loučil se s babičkou táta.
„Počkejte. Já si ještě babičku vyfotím!“ křikl Marek. „ Babí,…“ otočil se na vyjevenou babičku, „koukni se sem na mě, jo?“
„Marečku, já se nechci fotit, “ dávala si babička ruku před obličej.
„Ale babi…neboj se toho, to jen cvakne…..“ CVAK! Marek smáčknul spoušť u foťáku a vyfotil babičku ve chvíli, kdy dala ruku na okamžik dolů.
„Ale Marečku, “ kroutila hlavou babička. „Ničíš si film na takovou starou bábu!“
„Ale no tak, maminko!“ zamračila se maminka. „To je jeho nový foťák…od doby, co ho dostal pořád všechno fotí, “ vysvětlovala.
„Teď jedeme nakupovat. Marek si chce vybrat dárek k narozeninám.“ řekl tatínek.
„Auto na dálkové ovládání!“ křičel Marek. „To je, co, babi?“
„Co, že chceš, Marečku? Auto na co….?“ zvedla obočí babička.
„Ale babi! Ty taky nevíš, co to je?“ zakňučel zoufale Marek.
„To je hrozný dítě, “ chechtala se maminka.
„No…, “ řekla babička, „tak se mějte a dávejte na sebe pozor! A Sáro…jez zdravě…teď to obzvlášť potřebuješ.“ Maminka se usmála a kývla.
„Ahoj, “ řekli dohromady všichni tři Slaninovi.
„Já ti to auto potom ukážu, babi!“ volal ještě Marek na mávající babičku.

„Tak kdepak máš to auto?“ ptal se Marka táta.
„Já nevim, vždyť jsem tu nikdy nebyl. Musíme ho najít. Tady je to hrozně velký, tati, nevidíš?“ těkal Marek z jedné strany na druhou.
„Karle! Zajdu se podívat sem…, “ukázala maminka na oddělení s oblečením s velkým nápisem New Yorker.
„Dobře. Přijď potom za námi do hračkářství…máš u sebe mobil?“ptal se táta.
„Mám,…ale určitě vás najdu. Tak zatim…,“ mávla maminka rukou a nechala se strhnout davem spěchajících lidí.

„Jú, tati…vidíš ty lodě, támhle?“ spěchal Marek k obrovským modelům válečných lodí, když dorazili do oddělení, které se asi nejvíc podobalo hračkářství,…ale bylo tu nejspíš asi všechno, nejen hračky. „Ty jsou krásný. A ty vrtulníky! No páni! To až budu klukům vyprávět…“
„Hm…pěkný, no…, “ usmíval se tatínek.
Jeho syn, Marek, mu trochu připomínal sebe v Markových letech. Byl nadšen pro všechno, všechno věděl, všechno znal,…takový (doufá) správný kluk!
„Tak už jdeme, Marku, “ řekl po chvíli tatínek. „Támhle jsem viděl hokejky a dresy. Nechceš se podívat?“
„Ježiš, fakt? A kde? Dělej, tati…rychle!“ Marek se odvrátil od modelů a spěchal za tátou.

„No teda. Ta je bombastická!“ Markovi oči spočinuly na nejhezčí a také nejdražší hokejce, která visela na stojanu. Byla stříbrno-bílá a pěkně se leskla.
„Co říkáš…koupíme ji?“ mrknul tatínek.
„Cože? Tati! Ty mi ji koupíš? Fakt?“ zablýsklo se Markovi v očích.
„Hm…tedy jestli jí nechceš,…tak ne…nemusím ji kupovat. Můžeme jít, “ tatínek se otočil a dělal, že je na odchodu. Zastavil ho však Marek: „Co blázníš, tati. Já ji chci!“ uchechtl se Marek tak, jako kdyby nepřicházelo v úvahu, aby tu krásnou hokejku nechtěl. „Fakt mi jí koupíš?“
„Jo…jestli je to opravdu ta, kterou chceš! Ale je to k narozeninám“ usmál se tatínek.
„Si skvělej táto.“ Marek vzal okamžitě hokejku ze stojanu a upalovali s tátou k pokladně. Tatínek zaplatil nemalou částku a dál hledali autíčka na ovládání.
„Kde je ta maminka?“ otáčel se tatínek ke vchodu, jestli náhodou neuvidí maminku s hromadou nakoupeného oblečení v taškách.
„Tady jsou!“ zavřeštěl Marek. „A je jich tu tolik!“
„ Marku,…“ řekl taťka.
„Jsou úžasný, že jo, tati!“ sahal na každou krabici, v které byla krásná nová autíčka.
„ Marku, poslouchej! Buď tady…já teď dojdu pro maminku a vrátíme se sem k tobě, ano?“
„Bez obav, tati…budu si prohlížet ty auta, “ zafuněl Marek.
„Tady máš hokejku a nikam nechoď, rozumíš?“ nakázal tatínek a podal mu hokejku.
„Jasně. Neboj, “ odfrkl Marek.
„Hned jsem zpátky. Máš mobil u sebe?“ zeptal se ještě tatínek.
„ Mám, “ zamumlal Marek.
Tatínek odešel a za Markovými zády se najednou objevila nějaká paní: „Přeješ si něco, chlapče?“ ptala se.
„Zatím ne, prosím. Já čekám na tatínka a ten mi pak koupí auto, “ vysvětlil jí Marek.
„Dobře. Tak na ty krabice nešahej, ano? Nebo něco shodíš. Počkej na tatínka, “ usmála se kysele ta paní, která na Marka působila nepříjemným dojmem.
Marek naštvaně vstal, odkráčel s hokejkou v ruce naproti do rohu a podmračeně vyhlížel, jestli už náhodou nejde maminka a tatínek. Stál tam jen pět minut a už ho to nebavilo. Tatínek a maminka nikde…ta hrozná paní někam zmizela. Už ho to nebaví.
A hele…co tyhle dveře? Marek se zahleděl na dveře v úzké uličce, na kterých bylo napsáno velkými písmeny: VSTUP ZAKÁZÁN!
Rozhlídl se a rychle vklouzl do dveří, které byly kupodivu odemčené. Jen se podívá, co tam je, a hned zase půjde, aby tatínek a maminka neměli strach, kdyby se třeba vrátili. Za dveřmi byla špinavá posprejovaná chodba, která se mírně stáčela doleva. Rychlou chůzí jí prošel a ocitl se před kamennými schody, které vedly dolů. Mírně zaváhal, ale pak tichounce sešel dolů. Byly tam dveře,…vzal za kliku, ale nešly otevřít. Chvíli tam tak postával a pak si najednou uvědomil, že ho zespoda tlačí něco do boty. Byla tam rohožka, která téměř splynula s černou podlahou, a pod ní rezavý klíč…..nejspíš od těch dveří…ano, určitě. Marek tiše odemkl a vešel asi na metr širokou zídku. Pod ní byla veliká…….garáž nebo co to bylo. Uslyšel hlasy:
„Tak ty nám to neřekneš, Charlie?“ ozval se hrozivý hluboký hlas nějakého muže.
„I don’t know!“ křičel přiškrceně ten někdo, kdo se asi jmenoval Charlie.
„Takže na nás budeš pořád hrát to divadlo, že mluvíš jen anglicky?“ zaburácel opět ten hrozivý hlas. „Dobře…jak myslíš!……..Richarde!“
PRÁSK! Ozvala se rána, jak z děla. Nebylo to sice dělo, ale pistol asi ano. S Markem to příšerně škublo. Co když tu někoho opravdu zabili?…říkal si se silně bušícím srdcem. Zločinci byli ale za mnoha auty. Má ale přece foťák…musí se dostat nad ně a zeshora všechno vyfotit. Ani se nebál…je přece nahoře…tady na něj nemůžou…a má mobil…takže si zavolá kdyžtak pomoc a navíc…jeho foťák nikdo neuslyší.
„Odkliďte ten bordel, “ ozývalo se odněkud.
„Šéfe…kdy dostaneme svý prachy?“ ozval se vzápětí jiný hlas.
„Jaký prachy máš na mysli, Hugo?“ uchechtl se zas ten hluboký hlas…ten šéfův.
„Přece za tuhle špinavou práci!“ supěl…Hugo.
„Ó…ano…tady máš odměnu, “ odfrkl šéf. PRÁSK! Další rána…a slabý výkřik, který okamžitě ustal. S Markem to zase trhlo a zároveň ho polil horký pot. Pomalinku šel po zídce směrem, odkud slyšel hlasy….zatím nebylo nic vidět.
„Hnus! Chvátněte s tím úklidem!“ okřikl někoho šéf znechuceně.
Marek byl nejspíš blízko…ještě kousek…ano…nevidí úplně dobře, ale je to ideální pozice. Fuj…Markovi se zatočila hlava…asi čtyři chlapi táhli do auta dvě mrtvoly…nejspíš to byl ten Charlie, s kterým ten šéf mluvil jako s prvním, a ten, který chtěl peníze. Markovi se příšerně třásly ruce….byl ještě malý a i málo dospělých by sneslo tenhle pohled. Měl jediné štěstí, že byl dost vysoko a neviděl ty mrtvoly úplně. Začal se uklidňovat. „Mně se přece nic nemůže stát! Dělám dobrý skutek,…jen je vyfotím a rychle odejdu…,“ uklidňoval se.
Začal fotit…vyfotil toho šéfa, jak stojí u rudých skvrn na zemi,…to byla krev. Pak si přiblížil všechny obličeje zločinců a také je vyfotil a ještě vyfotil jednu mrtvolu, kterou teprve dávali do auta.
Všude bylo hrobové ticho….najednou se odněkud rozezněla známá melodie skupiny Liquido. Marek s hrůzou zjistil, že je to jeho mobil. Rychle šáhl do kapsy a vypnul ho, ale zločinci se už dívali na něj.
„Je tu nějakej malej kluk s foťákem!“ křičel někdo.
„Kluku! Co tu děláš?“ zařval na Marka šéf zezdola. Marek se rychle otočil a pádil ke dveřím.
„Dělejte, chyťte ho!“ poručil někdo. Marek běžel…s hokejkou a foťákem v ruce.
Ke dveřím mu zbývalo už asi jen dvacet metrů, ale najednou se otevřely a vyšel z nich jeden ze zločinců. Marek se bleskurychle otočil a běžel na druhou stranu.
„Co blázníš? Zastav se! Tady nemáš, co dělat! “ funěl za ním zločinec.
Marek se v běhu rychle podíval na druhou stranu…hledal dveře…Ano! Byly tam! Rychle…jenom rychle… „Musím běžet rychleji! Rychle, rychle!“ opakoval si v hlavě pořád. Slyšel, jak zločincovi dochází dech,…možná se i zastavil. Moc toho teda nevydrží.
Marek doběhl ke dveřím, vzal za kliku a otevřel. Vrazil přímo do dalšího pachatele. Ten upadl a začal se namáhavě zvedat…přitom ošklivě nadával. Marek vyplašeně zíral. Ustoupil kousek od dveří a podíval se doleva…za chviličku tu bude ten druhý!
„Kluku! Co tu děláš?“ křikl zlostně ten, co se právě zvednul ze země a šahal po Markovi. Co bude dělat?! Podíval se na svou krásnou novou hokejku, potom na toho špekatého vraha…a … „Jau! Jau! Áááááááááá!“ řval zločinec. „Au,…ááááááááu!“ Marek do něj začal surově mlátit hokejkou. Ten tlusťoch by ho jistě přepral, ale vůbec asi nečekal, že ho Marek začne mlátit. Zločinec zavrávoral a spadnul s hlasitým zakvílením. Marek po něm přeběhl a pelášil nahoru po schodech s půlkou hokejky a se slzami v očích. Hrozně se bál. Proč jen neposlechl tatínka,…proč nezůstal nahoře! Rodiče už tam určitě jsou a mají hrozný strach. Co když už je nikdy neuvidí?!
Uslyšel, jak na místo, kde se válel špekoun, právě doběhl ten, co ho honil jako první. „Mamí!“ křičel zoufale Marek. „Mamí, pomoc!“ Samozřejmě ho nikdo nemohl slyšet.
Vyběhl po schodech a ocitl se v úzké chodbě, kde byly troje dveře. Rychle otevřel první. Lekl se…viděl v dáli, jak ke dveřím běží ten šéf. Rychle dveře zavřel a zbytkem hokejky zasekl dveře tak, aby nešly otevřít. Šel k druhým. Nikdo tu nebyl…jen nějaká špinavá místnost. Tou přeběhl, vešel rychle do dalších dveří a najednou stál v nějakém kumbále. Bylo tu různé nářadí a hlavně velký nepořádek. Jiný vchod tu už nebyl. Proběhl tou špinavou místností zas nazpátek a měl jedinou možnost…třetí dveře. Do dveří zaseknutých hokejkou zevnitř někdo vrážel a snažil se je vylomit, ale to se mu zatím nepoved…… povedlo! Ze dveří vylítl rozzuřený šéf. Marek se otočil a celý roztřesený přiběhl ke třetím dveřím… Sakra!!! Byly zamčené. Zezadu ho vzal někdo prudce za rameno a otočil ho k sobě. Samozřejmě šéf…Marek se vystrašeně podíval do šéfova strašlivého obličeje a začal se škubat a kopal, aby se dostal z jeho sevření.
„Kluku! Nech toho! Auu…! Co to děláš…přestaň, slyšíš?“ křičel šéf a přimáčkl Marka k zamknutým dveřím. „Nekopej, slyšíš! Uklidni se!“
Marek už byl vyčerpaný…,neměl žádnou energii,…přestal kopat a rozbrečel se.
„Nechte mě…pro…prosím..nic…nic jsem neudělal, “ fňukal.
„Co to do tebe vjelo? Co to má znamenat?“ křičel naštvaně šéf. „ Ty si blázen? Co tu děláš? Neřvi a povídej?“
„Já,…já…, “ zalykal se pláčem pořád Marek. „Neřvi, povídám!“ zaburácel šéf. „Počkám, až přestaneš řvát a pak tě pustím, abys to moh vysvětlit!“
Marek chvilinku ještě brečel, ale pak se zklidnil. Šéf povolil… „Tak co tu děláš? A co to má všecko znamenat?“ ptal se zamračeně.
„Já…já vás viděl, jak jste...jak jste zabili ty dva…lidi. A fotil jsem vás,…! Prosím…tady máte ten foťák. Neřeknu to na vás. Pusťte mě! Prosím, prosím vás, “ koktal Marek a slzy mu proudem stékaly po tváři.
Šéf se rozesmál…začal se smát, až se za břicho popadal. Marek se zarazil… „Co,…co se děje? Vy mě nepustíte,…? Prosím…neřeknu to na vás, opravdu!“
„B…bože!“ smál se šíleně šéf. Marek na něj vyjeveně koukal a zase se rozbrečel.
„Nebreč!“ řekl za chvíli šéf, ještě s velmi veselým výrazem v obličeji. „To, co si viděl, to nebyla skutečnost.“ Začal se zas trochu smát.
„Cože to nebyla?…Jak…?“ fňukal dál Marek.
„ Je to film…ty dva jsme nezabili…byl to jen filmový trik, co blázníš…natáčí se tu prostě film!“ řehtal se šéf.
Marek úplně zblednul…nebyla to tedy skutečnost…točí se tu jen film. Ach né…
„O…opravdu? Já… nevím…promiňte, “ řekl udýchaně Marek.
„Máš ho?“ ozval se najednou hlas zezadu. Přiběhl k nim ten zeshora. „Ten spratek zlomil rejžovi nos! Co tu dělá?“ supěl zločinec, nezločinec.
„Kristapána! Cos to proved?“ podíval se šéf na Marka zoufalým pohledem.
„ Pro..miňte, já se omlouvám. Já myslel, že…mě chcete zabít. Neměl jsem se jak bránit…, “ rozfňukal se opět.
„No tak nebreč…to se vyřeší. Kde máš rodiče?“ usmál se na něj šéf.
„Nahoře…v…v hračkářství, asi mě už hledají, “ řekl nejistě, ale už trochu klidněji Marek.
„Co se to tady sakra děje?“ zaburácel ten za nimi.
„Ale…“ ušklíbl se šéf, „…tenhle kluk se sem nějak dostal…asi ze zvědavosti, co?“ otočil se na Marka. „A myslel si, že jsme vrahové, jak jsme točili teď tu scénu s tim střílením…bohužel neviděl kamery a štáb,…“
„Ježišimarja! No to snad není pravda…, “ vzdychl ten chlap.
„ Tak jdeme…,“ pobídl šéf Marka.

„Marku!Marku!“ běžela za Markem maminka se slzami v očích. „Já se tak bála. Kde si byl? Jaktože si odešel?“
„Mami!Jsem tak rád, že tě zas vidim. Promiň…“
„Tenhle váš kluk,…to je fakt třída!“ říkal zamračenému tatínkovi šéf. „Přiběh dolu, kde jsme natáčeli film, a zrovna viděl scénu, kde jsme zabili dva lidi…no…a myslel si, že jsme doopravdy vrahové. Běželi jsme za ním, protože měl foťák a tenhle film - to bude filmový trhák, tak jsme si mysleli, že je to nějaký novinářův špeh. Běželi jsme za ním a přes všechny překážky jsme ho naštěstí chytili a všechno se vysvětlilo. Akorát režisérovi zlomil nos, když do něj začal mlátit, no…hokejkou, myslim.“
Tatínek se otočil na Marka, který byl ještě v matčině náručí. „Marku. Kde máš hokejku?“
Marek k tátovi pomalu přišel, sklopil oči a řekl mu, že tu drahou hokejku má na dva kusy, protože se bránil, když si myslel, že mu chtějí něco udělat. Tatínek naštěstí jenom vzdychl a objal ho.
„No…tak myslím, že policajt by z tebe nebyl zas tak špatnej, “ poplácal šéf Marka po rameni. „Příště ale radši nechoď tam, kam nemáš.“
„Tak jedeme…, “ zavelel mamince a Markovi tatínek.
„Nashle a díky…, “ zavolal Marek na šéfa.