Neoznámený zločin

Anotace: Každý zločin se musí ohlásit na policii i když se napadenému podaří vyváznout bez zranění.Může to zachránit ostatní.

Je to už dávno, pracovala jsem v přádelně vzdálené od mého bydliště zhruba pět kilometrů. Do práce jsem se dostávala všelijak, stopem, kousek pěšky a zbytek autobusem, celou cestu pěšky ale od jara do podzimu převážně na kole.Nevím, proč jsem toho dne na kole nejela.

Směna mi začínala v 18.00. Spustila jsem stroje, tak jako vždycky a začala jsem pracovat. Asi kolem jedenácté hodiny jsem ucítila pod pravým žebrem zlověstné ďoubání a pro jistotu jsem si vzala kuličku Febicholu abych zahnala bolest žlučníku ještě v počátku. Jenže, lék nezabral a mírná bolest se pozvolna začala proměňovat v pořádný žlučníkový záchvat. ,,Co jsem to já čuně zase zbaštila“, spílala jsem své neomalené a neustálé žravosti.
Nic naplat, požádala jsem mistra směny o propustku a se slzami v očích jsem se vlekla na pohotovost. Ještě, že poliklinika byla jen deset minut cesty od továrny.

Mladý lékař mě vyšetřil pohmatem a já mu následným ,,jauvajs“ potvrdila žlučníkový záchvat, dostala jsem injekci a po dvaceti minutách klidu mě propustili domů. Jenže, domů daleko s bolestí a pěšky, tak sotva co noha nohu mine.
Nedalo se ale nic jiného dělat pomalu jsem se vydala na cestu.

Nedošourala jsem se ani k třídírně odpadu, když od Přibyslavi přijíždělo auto, bliklo na mě a začalo se otáčet. ,,Hurá Zdeněk, vidí že sotva lezu a doveze mě domů“. Má nálada se trošinku zvedla tím, že se konečně dostanu do postele, jenže najednou mi blesklo hlavou: ,,To není Zdenda, ten má přece embéčko a toto je tisícovka. Krucinál, aby to byl nějaký úchyl, to by mi ještě scházelo.“ I když nejsem strašpytel nebylo mi zrovna příjemně, protože z mých známých nikdo takové auto neměl.
Auto pomalu dojelo až ke mně a z okénka se vyklonila vousatá tvář. Jé, Kapr-kde ten se tady vyloup… ,,Čau, kam jdeš? Chceš hodit domů? To, bych ráda, mě není dobře…“ Váhala jsem opravdu jenom chviličku, přece ho znám, je to zlodějíček a podvodníček, ale násilník není. I když o něm zlí jazykové vyprávěli že zabil svého mladšího bratra, nikdo mu nic nedokázal.

Tak jsem teda nasedla. Cestou se mě vyptával kudy se jede na Proseč. Já mu sice cestu vysvětlila, ale co tam bude dělat ve dvě hodiny ráno? ,,Prosím tě, co tam budeš dělat teď v noci? No, jeden Pražák má velkou zahradu a potřebuje ji posekat, vidíš že vezu kosu.“ Ohlédla jsem se do zadní části auta a opravdu na sedadle ležela zabalená kosa, kosiště a hrábě trčely od předních sedadel až k zadnímu okénku. Kdysi jsem tam s babičkou chodila za nějakou paní, ale dnes tam ze starousedlíků skoro nikdo není a chalupáře neznám.Proto jsem se ani neptala ke komu jede na práci.
,,Zastav mi dole u trati abys se nemusel otáčet, já už domů dojdu. Ále, ten kousek mě nezabije, dovezu Tě až k chalupě. Jak myslíš, ale mě by tady stačilo víš, že dole se není kde otočit.“ Nějak jsem najednou měla divný pocit, který jsem si nijak nedokázala vysvětlit.
,,Víš, volala jsem bráchovi že mi není dobře, možná mi půjde naproti. Zastav mi tady, určitě šel lesem, aby mě co nejdříve potkal.
Vystoupila jsem z auta, ale můj vnitřní neklid se stupňoval, přičítala jsem to reakci na injekci, vždycky jsem po ní bývala tak nějak vnitřně rozechvělá, ale dnes to bylo ještě něco jiného.
,,Jano, prosím tě, nemáš navíc jedno cigáro? Jasně, na vezmi si to celé, do rána by Ti šla pusa šejdrem.“ Podávala jsem mu krabičku ve které bylo asi šest cigaret, které si s díky vzal. ,,Tak se měj hezky,“ otočil se a vzal za kliku svého auta. Kývla jsem na pozdrav a otočila se k němu zády, směrem ke vsi ve které jsem bydlela.
Udělala jsem tak tři - čtyři kroky a najednou mě něco chytlo za ruku, roztočilo a smýklo se mnou do příkopu…



Ležela jsem na zádech ve vlhkém jehličí, nohy vší silou přikrčené k břichu a On ležel na mě.
V kapse silného vlněného kabátku jsem se snažila nahmatat svazek klíčů na kterých jsem nosila zavěšenou součástku z člunku k tkalcovskému stavu, s níž jsem měla v úmyslu ho udeřit do obličeje.
,,Pepíku! Pepíku!“ Bez rozmyslu jsem začala křičet jméno svého bratra, přestože jsem věděla že je ode mě vzdálen několik kilometrů daleko.
Ze všech sil jsem se snažila uvolnit se z jeho sevření, setřást ze sebe odporně těžké tělo, ale nebylo to možné. Začal se po mě hnusně sápat a snažil se mi roztrhnout kabátek. Jenže knoflíky německého vlňáčku byli oboustranné a ne a ne povolit. To ho však uvedlo do většího stavu zuřivosti a snažil se mi zkroutit ruku.
,,Pepíku“, znovu se mi podařilo zakřičet a druhou rukou jsem ho uhodila do obličeje. V tom okamžiku jsem pohlédla do jeho tváře a uviděla oči… Tolik zla jsem ještě nikdy v životě nespatřila.
Zachvátila mě neskutečná hrůza a mé hlavě se ve zlomku vteřiny promítl celý můj prožitý život.
,,Panebože!!! Jen ať nemá nůž.“ Klidným, prosebným hlasem jsem špitla: Karle, co to děláš, přece jsme kamarádi…“ Nic neřekl, jen se na zlomek vteřiny na mě tak nějak divně podíval. Nový nával nepopsatelného děsu mě přiměl k dalšímu výkřiku. ,,Pe-pí-ků…“
Rukou mi zacpal pusu abych už nemohla křičet a to se mu stalo osudným. Ze všech sil jsem se zavrtěla a jeho sevření sotva znatelně povolilo, to však stačilo k tomu, abych našla sílu k dalšímu boji. Zakousla jsem se mu vší silou do ruky.
Zařval a pustil mě. V mžiku jsem vyskočila a utíkala směrem k vesnici. ,,Děvko“, slyšela jsem za sebou odporné nadávky. Neohlížela jsem se, utíkala jsem pryč, pryč z toho místa, pryč, co nejdále od něho, do bezpečí vesnice.
Od vsi jsem uviděla přijíždět auto, on také, nepronásledoval mě.
Když jsem z dálky zaslechla nadávku ,,ty krávo, nevíš o co jsi přišla“, nějak se mi ulevilo.
Věděla jsem že jsem mimo nebezpečí.

Všechno, co se mi stalo jsem vyprávěla kolegyním v práci a všechny se shodly na jednom. Udat toho hajzla. Přestože jsem pracovala s manželkou náčelníka kriminálky a díky tomu bych se vyhnula posměchu, jak to bývá že jsem si to z části zavinila sama, jsem na policii nešla. Bála jsem se, styděla, na mém těle byla díky silnému vlněnému kabátku jenom jedna malá modřinka, kdo by mi věřil… Nic se mi nestalo.

Za pár měsíců, jsem přijela do nedalekého městečka s kamarády na pivo a zaslechla jsem, jak se chlapi u vedlejšího stolu o někom bavili. Když jsem se pozorně zaposlouchala do jejich hovoru, dozvěděla jsem se že Karel K. znásilnil dvě patnáctileté dívky.
Dodnes si vyčítám, že jsem pokus o znásilnění neoznámila.