Poslední klaun

Anotace: ... * ...

Osamělé stopy
které po sobě zanechávám
nevedou nikam.
Snad jsou jen symbolem
klikaté cesty jednoho života
mezi sluncem a měsícem.

Nikdy jsem neměl rád poutě, jarmarky ani jiné sešlosti s více lidmi, nikdy jsem neměl rád řetízkové kolotoče, které bývaly součástí těchto setkávání při příležitosti vítání jara a oslav jakýchsi svatých. Vždy mi vadilo to, že se něco musí slavit, protože je to tradice a vždy to tak bylo.

Vzpomínky na pohádkově krásné dětství už dávno zavál čas a jen ve vzácných chvílích se vynoří, jedna nebo dvě, jako důkaz, že jsem vůbec kdy dítětem byl a čím jsem starší, tím víc si je hýčkám. Vzpomínky se tak stávají přikrášlenými, idylickými bájemi, které přede mnou vyskakují jako stopy ve sněhu, stopy které nevedou nikam.

Unavený, smutný klaun žongluje v malém prostoru ohraničeném krepovým papírem s červeným esem na ještě červenějším nose. Pomalu obchází těch pár dětských diváků, kteří mu ještě věnují pozornost a snaží se vybrat do klobouku několik drobáků na svou denní dávku rumu. Dívám se fascinovaně na tu bizarní klaunovu ruletu života a je mi ho líto. Sáhnu do malé dětské peněženky na zip a přemýšlím, kolik bych asi měl dát do ošumtělého klobouku, aby to nebylo málo, nebo zas moc, aby mi zbylo ještě na střelnici, kolotoč a cukrovou vatu. Korunu, dvě? Klaun vycítil peníze, přitočil se ke mně, položil věčně prázdný klobouk na zem a vytáhl dva barevné míčky. Líbilo se mi, že jsem v centru dění a že mi ostatní děti závidí. Sáhnu do peněženky hlouběji. Někdo mě praštil přes ruku. Podíval jsem se udiveně, co se děje. Byla to ta holka od Pazourků, co sem každý rok jezdí na prázdniny. To si dovolila dost. Než jsem mohl zareagovat, zašeptala mi do ucha, „vykašli se na toho ochlastu, pojď raději na kolotoč." Místo toho abych jí řekl, že je husa pitomá, jsem jen kývl a šel pryč. Ještě jednou jsem se ohlédl za klaunem. Vůbec si nevšiml, že už před ním nikdo nestojí a dál s hlavou zvrácenou žongloval červeným esem na nose a přehazoval si z ruky do ruky dva barevné míčky.

„Máš peníze? Já jsem Míša. Už jsi byl na kolotoči? Tak pojď." Malá od Pazourků mě držela za ruku, táhla k řetízáku a žvanila tak jak to holky umí. Ještě nikdy jsem na tak velkém kolotoči nebyl, nikdy mě to nelákalo a pak, taky jsem se trochu bál. Zvědavý jsem ale byl.

Stáli jsme pod kolotočem, Míša stále něco povídala, ale moc jsem ji nevnímal. Strach ve mně začínal převládat nad zvědavostí. Nebýt Míši nikdy bych asi na ten kolotoč nevlezl. Kolotoč pomalu zastavoval, děti na něm se smály, výskaly a u pokladny před schůdky začínalo být plno. Míša mě táhla k okýnku papundeklové pomalované pokladny, kterému vládla tlustá cikánka s cigárem v puse. Jak se mohla do tak malého prostoru vejít, netuším, ale byla tam, usmívající se laskavým úsměvem odhalujícím několik zlatých blýskavých zubů. Míša už byla u okýnka, slyšel jsem, jak říká, „dvakrát" a hned mě strkala před tu cikánku, abych zaplatil. Široký opálený obličej přede mnou se rozzářil a promluvil i s tím cigárem v puse. „Tak jo chlapče, dvakrát svatební cesta do nebíčka za pouhé čtyři koruny a pěkně si tu svou slečinku drž, ať ti neulítne." To už mě ale Míša táhla do schodů k uvolněným sedačkám, na jednu vyskočila, připnula se řetízkem a než jsem stačil zareagovat, přitahovala si tu moji. „Zamotáme se a pak až se budeme nejvíc točit tak se pustíme, jo?" Uvidíš, že to bude prima, řekla Míša a dívala se mi do očí, aby vyčetla můj souhlas. Moc se mi ten plán nelíbil, ale co jsem měl dělat. Poslední místa byla obsazená dychtivými dětmi, kolotoč nás pomalu začal roztáčet a snažil se odstředivou silou oddělit naše ruce od sebe. Míša ječela štěstím, slámové vlasy jí vlály a stále mě nepouštěla. Snažil jsem se udržet zrak na nějakém záchytném bodě, ale moc mi to nešlo, zachytával jsem je útržky pohybů lidí pod námi. Připadalo mi to jako by byl svět rozfázován na jednotlivé vteřiny, otočky kolotoče a každá druhá se někde ztratila. Míša zakřičela. „Pusť se!" Pustil jsem tedy její sedačku a začal se ještě navíc točit kolem své osy, tam a zpět. Svět se mi rozmazával před očima, raději jsem je zavřel a nechal na sebe působit jen proudění vzduchu a křik dětí. Netrvalo to ani moc dlouho, kolotoč zpomaloval, až zastavil úplně. Ještě jsem se chvilku houpal na sedačce, než se mi povedlo seskočit a pomoci rozesmáté Míše na pevnou zem. Míša se smála i očima a hned začala žadonit, „půjdeme ještě někam, nebo ještě jednou?" Řekl jsem ji, že už se mi moc nechce a už vůbec ne někam jinam. Nebavilo mě to tam. Abych si Míšu usmířil, šel jsem koupit dvě cukrové vaty a pomalu se šoural od hluku návsi pryč. K rybníku. Míša šla bez řečí se mnou.

„ Co tu vlastně děláš, když nejsou prázdniny a o víkendech sem přeci nejezdíte?" zeptal jsem se. Trošku zvážněla, udělala pukrle a řekla, „ sím my tu teď s mamkou budeme bydlet, u dědy." „ A kde bude bydlet tvůj táta?" Padla další má otázka. „Táta je zavřenej. Děda říkal, že ty rudý hajzlové zavřou každýho, kdo jim nevoní, víš..." „Jo to vím, nám zas sebrali dobytek a pole. Děda s babičkou jsou z toho marod a táta říkal, že je to zabije. Celej život se tu dřeli a pak přijdou komouši a všechno je v prdeli." Nebyla to moje slova, ale jen to, co jsem odposlech od našich a strejdy Franty. Míše se asi to sprostý slovo zalíbilo a tak si ho ještě několikrát zopakovala pro sebe.

Seběhli jsme za naši chalupu a šli se ukrýt pod břízy na hrázi mezi kachňákem a velkým Starohaklovským rybníkem. Konec dubna byl, skoro jako vždy na svatého Jiří, teplý, rybník ztrácel truchlivou šedomodrou barvu a v dubnovém sluníčku lákal ke koupání. Nebylo by to poprvé, co jsme se jako děti koupaly koncem dubna. Včely bzučely všude okolo nás, sluníčko hřálo a z dálky na nás doléhal zvuk poutě. Lehl jsem si do měkké trávy, Míša udělala to samé a kupodivu taky mlčela. Nevím, možná jsem i na chvilku usnul. Znáte ten divný pocit, že cítíte něčí pohled i přes zavřené oči? Přesně to mě vyrušilo z několika vteřinového dětského snění. Míša byla opřená o lokty a dívala se na mě, když viděla, že jsem otevřel oči tak se posadila a tiše vzdychla, „tady je krásně, viď, to není jako když jsem byla v Praze. Už si viděl, jak holky čůrají?" Ani nečekala na odpověď a zas povídala. „A chceš to vidět? Já bych ti to ukázala, mně se totiž chce." Holka. „Co na tom asi uvidím, jestli se ti chce, tak jdi támhle za tu břízu, chodíme tam všichni a není tam vidět."

Zatímco si šla Míša odskočit na místo, kam chodíme za koupacích dní všichni a kam by nikdo z místních nikdy nepoložil ručník nebo deku, na místo které laskavě přenecháváme přespolním a lufťákům, ležím se zavřenýma očima v měkké sytě zelené trávě a představuji si, jak žongluji s barevnými míčky, s klaunskou lehkostí, obdivovaný celou třídou navzdory slovům soudružky učitelky Vejšické, že rostu pro kriminál. A to jsem byl teprve a poprvé pár dní za školou, když to na mne ječela. Kráva. Doma byl ale mazec, to jo. To jsem zase ječel já. Gumová hadice, kterou mě táta řezal, byla neúprosná a zanechávala pěkná jelita i na rukou, když jsem se pokoušel chránit prdel. Jak naivní.

Míša přišla, urovnala si květované šaty pod zadek, kecla vedle mne do trávy a hned byla zvědavá, na co myslím. „Zrovna tobě to budu říkat..." Zamračil jsem se. Přeci jí, holce, neřeknu, že se od zítřka stanu žonglérem a klaunem. To si zatím nechám pro sebe a pak budou všichni koukat. Místo povídání o klaunech jsem navrhnul první letošní koupání. Míša měla strach, moc se jí nechtělo, měla obavu, že když přijde domu mokrá, mamka ji seřeže. „Nebuď husa, copak se budeš koupat oblečená?" Než by řekl švec, leželo moje tričko s indiánem, božíhodové kostkované kalhoty, boty, fusky a trenky v trávě a já upaloval s nahou zadnicí po dřevěné lávce, mladým rákosím vstříc modré hladině. „Hurá." Dodal jsem si odvahu, zakřičením a dopadl do chladivé náruče rybníka. Voda nebyla zas tak studená, přeci jen jaro nabíralo na síle a teplých dní i nocí přibývalo. Na konci lávky byl asi metr vody a tak jsem hned po vynoření mohl sledovat rozběhnuté hubené nic běžící s odhodlaným jekotem po lávce. Hop a Míša byla vedle mne. Chvilku jsem jen tak blbli, ze samé radosti, že jsme ve vodě. Předváděl jsem, jak plave Bílá velryba /Moby Dick/ z knížky, kterou jsem právě četl, Míša zas dělala stojky a vílu z rákosí. Za chvilku bylo na našich borůvkových rtech vidět, že je tak akorát čas vylézt z vody. Na břehu jsem půjčil Míše tričko, aby jí nebyla zima a taky, aby si nezmáčela šaty a nedostala doma výprask. Sluníčko hřálo, my se přesto k sobě tiskli a vůbec se nám nechtělo nic říkat. Na holku výkon. U mne normální, i dnes. Ve chvilkách štěstí nemám potřebu nic říkat, stačí mi ten pocit jen vychutnávat, tetelit se v něm a dopřát všechna slova, kterých je ostatně stejně málo na vyjádření pocitu štěstí, ostatním. Proto asi patřím do škatulky bručoun.

Byl čas jít domu, sníst nějaké sváteční makové buchty, které babička od rána pekla pro nás děti - hladovce. Rozloučil jsem se s Míšou, doprovodil jí kus cesty, zadem kolem stodoly a pak šup přes dvůr do vyhřáté světnice motat se mezi dospělé a připravit se na zítřek.

/Konec prvního dílu/ :)