Prezident- zabiják

Anotace: Tato povídka mě napadla ve škole při předmětu Právo, kdy jsme se učili o právech atd. prezidenta. :)

Sbírka: Personal stories

PREZIDENT- ZABIJÁK

Věnováno Terce Szeligové na památku ke školnímu předmětu Právo s panem učitelem Václavem Šrochem.


Jmenuji se Konrád Guliáš. Já vím, co si asi myslíte, tak vtipné jméno ještě nikdo nikdy neslyšel. Já se ale za něj nestydím. Na matriku mě nikdo nedostane, na to jsem moc pyšný a přece mě nerozhodí taková maličkost, jako je mé jméno. Nicméně, lidé se smějí, ale lidé jsou mi ukradení. Ne zase tak úplně, ale v tomhle ohledu ano. Ve skutečnosti mě lidé celkem zajímají, zajímají mě jejich názory na politiku, různé společnosti a organizace, prostě vše, co se kolem děje. Má zvědavost může někoho rozhodit, ale už je mi 60 let, tak mám snad nárok mít nějakého koníčka, v tomto případě být něco jako zvědavý.
Narodil jsem se v Německu- přesněji v Berlíně. Studoval jsem gymnázium a potom filozofii na univerzitě Karlově. Česko mě totiž v minulosti bralo. Proto jsem se rozhodl zde zůstat. Mimochodem, mé znalosti jsou vynikající. Proto není pochyb, že by můj život nebyl perfektní. Mám úžasnou manželku, se kterou mám 3 překrásné děti, které teď už mají své vlastní děti. Ano, je už ze mě dědeček. Nicméně zase až tak starý si nepřipadám.
Na stará kolena mám ale pořád pocit, že mi v mém dokonalém životě ještě něco chybí. Dlouho jsem nad tím rozjímal. Protože mě zajímala politika a věnoval jsem jí téměř všechno, rozhodl jsem se jít do parlamentu. Bylo to už ale skoro před dvaceti lety. Ale kupodivu jsem se vyšplhal vysoko. Minulý rok jsem si říkal, že bych snad mohl kandidovat i na prezidenta. A proč taky ne? Proto jsem to udělal. A hle! Povedlo se! Stalo se to před půl rokem. Měl jsem tenkrát velké nervy, hrozně jsem byl nervózní a zároveň se bál, co když to nevyjde. Můj proti kandidát se jmenoval Petr Faker. I on měl vcelku směšné jméno, připomínalo mi to jako Fucker (parchant). Ale myslím, že na to mé nikdo nemá. Věřte nebo ne, ale já ty volby vyhrál! Možná se lidé i vláda báli mít nějakého ,,parchanta'' prezidentem. Stal jsem se proto dalším prezidentem České republiky. Sice to není moc velký stát, ba právě naopak, ale proč by si člověk jinak stěžoval na rozlohu svého státu.
Celá má rodina tomu nemohla uvěřit, že se jejich staroušek stal prezidentem. Ano, věděl jsem, jaké mám povinnosti, ale také vím, že senát jich má daleko více. A navíc, budu Česko reprezentovat v zahraničí, takže se podívám určitě zase do rodného Německa. Jen mi pořád něco nesedělo. Proč já, prezident, musím většinou ,,poslouchat'' vládu a senát, když bych si vystačil úplně sám? A jako nástupce bych si vybral svého jediného syna Eduarda, který má také již vysokoškolské vzdělání a určitě by Českou republiku jen pozdvihl výše a výše. Nicméně, na to je ještě dost času. Umírat se mi totiž ještě nechce. Ale s tím senátem mi to pořád vrtalo hlavou.
Nemohl jsem kvůli tomu ani pořádně spát. Sice myšlenka, že vlastním hodně peněz (napadla mě myšlenka, že bych se mohl koupat v penězích, jako Strýček McKvák z Kačera Donalda), ale člověk není pořádně spokojený, když má sice hodně, ale ve skutečnosti chce ještě víc. V mém případě byl jen jediný háček: vláda. Ne, že bych s ní byl nespokojený, to v žádném případě, jen si připadám, jako bych byl na vládu vázaný a myslím si, že vláda má všeho více, než já. Jsem jen hlava státu. Co dál? Nemůžu skoro nic. Zato vláda a senát ano.
O večerech jsem si tedy ještě pročítal všechna práva prezidenta, když vtom jsem dostal sice drastický, ale pro mě úžasný nápad. Prezidenta totiž není možnost trestně stíhat, pouze za velezradu. Velezradu jsem neplánoval, to bych totiž riskoval mnohem více. Zato mě lákalo více pomalu a nenápadně se zbavit každého člena vlády- poslanecké sněmovny a senátu. Věřte mi, šílenec opravdu nejsem, jen mě to opravdu moc štve. Jak mám strávit konce svého života, než tak, abych si je pořádně užil? A jak si je mám pořádně užít, když mi vtom brání pár lidí? No dobře, podceňuji to, je jich trochu více, ale pokud budu mít skvělou taktiku, povede se mi to.
Začal jsem nad svým plánem pečlivě uvažovat. Musel jsem zvážit každý detail, jak co provést. První způsob, který mě napadl, byl velmi drastický- prostě vezmu pistoli a všechny je odrovnám. To jsme ale ihned zavrhl, protože by mě viděla ochranka a mohla by je bránit.
Trvalo mi celé týdny, než jsem to všechno naplánoval. Proto jsem uspořádal menší večírek ,,na rozloučenou'', kde jsem pozval všechny senátory, poslance i vládu- ministry a tak. Oslavil jsem tak ,,jakoby'' dříve své narozeniny. Se všemi jsem se nenápadně rozloučil a druhý den jsem uspořádal 2 zasedání- zvlášť pro poslance a zvlášť senátory. Ochranku jsem propustil a místo nich jsem pověřil pár známých kamarádů, kteří s mým návrhem o zabití celého parlamentu souhlasili. Proto jsem je pověřil, aby mi pomohli. Poskytli mi tedy ochranku. O občerstvení jsem se taky z poloviny postaral sám. Kuchařky udělaly chlebíčky a občerstvení, ale já jsem je trochu nenápadně upravil. Do každého chlebíčku jsem nakapal pár kapek Lethal Dose- LD, jed, který do 24 hodin začne plně účinkovat. Stejnou dávku jsem dal i do jejich pití, abych měl jistotu. A opravdu- po 3 hodinách se všichni cítili unavení. Netrvalo dlouho a téměř vše bylo vykonáno. Šel jsem se ještě podívat na zasedání senátorů a vypadalo to tam úplně stejně, jako u poslanců. Měl jsem tak velkou radost, ale věděl jsem, že ještě vše není u konce. Večer jsem šel normálně domů a čekal na zítřek.
Druhý den se hlásilo ve všech zprávách tragické uhynutí senátorů a poslanců. Mimochodem, o mě nezmínili ani slovo. Lidé mě totiž znali jako spolehlivého a milujícího člověka, na kterého se vždy mohou spolehnout. Koneckonců, lidu jsem taky nechtěl, ani neublížil, právě naopak, teprve jim pomohu, až ve vládě bude jen samotná má maličkost. Celá vláda se chtěla dopoledne ihned sejít, abychom řešili tuto tragédii a mě to nicméně vyhovovalo. Ochranka si tentokrát volno vzít nechtěla, ale mě to neodradilo dokončit svůj plán. Tentokrát jsem si vzal větší množství LD. Nikdo nic netušil a s chutí se napili vody, nebo ochutnali chlebíček. Účinek byl stejný, nikdo nezůstal naživu. Teprve teď jsem byl doopravdy šťastný. Ihned jsem odešel domů a řekl ženě, ať balí věci, rozhodl jsem se uspořádat výlet na Hawai. Manželka to netušila a bylo na ní vidět, že je překvapená, ale neodmítala. Děti s námi nechtěli, tak jsem se rozhodl, že pojedeme sami. Nastoupili jsme do našeho soukromého letadla a odletěli. Byl jsem konečně pryč od starostí a výčitek a představoval si, jak se věci změní, až přijedu zpět a celý stát bude jen můj.
Na Hawai jsme strávili 2 týdny, kde bylo překrásně. Po 2 týdnech mě ale čekala nemilá návštěva. Celá americká ochranka plně vyzbrojená si pro mě přišla. Nejdříve jsem nechápal, co se děje. Pak mi bylo ale vše vysvětleno. Ministr obrany- pan Jiří Šátkal nepozřel ani pití, ani chlebíček, tudíž vše viděl a věděl, kdo zavraždil poslaneckou sněmovnu, senát i vládu. To jsem tedy opravdu nečekal. Navíc jsem byl na území cizího státu, tudíž mě mohli jednoduše zatknout. To byl tedy podraz! Žena nic nechápala a já jsem se jí to ani neobtěžoval vysvětlit. Bez dalších vyptávání jsem nasedl do jejich auta a odjel. Dostal jsem 30 let ve vězení a nyní za všechno pykám. A bylo to jen kvůli tomu, že jsem poprvé a naposledy chtěl mít celý stát jen pro sebe.