Šestkrát a dost

Anotace: Příliš dlouhé na to, aby to někdo přečetl. Proto to dávám na tyto stránky. Nikdo to tu nečte:-)

Šestkrát a dost
napsal
Lukáš Prchal




Bůh stvořil svět za šest dní. Sedmý den odpočíval. Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi.“ A tak učinili.

Pondělí bylo více než zkažené. Slunce vysoko na obloze propalovalo kůži každé osoby, která se jen opovážila vystrčit prdel ze dveří. A tady v Praze to bylo ještě horší. V uličkách, mezi vysokými domy v centru, se vzduch za celý den nehnul.
„Jak se někomu může tohle zkurvený počasí líbit…“ říkal si sám pro sebe pohledný mladý muž. V krátkém tričku a kalhotách postával před velkým nákupním střediskem a pozoroval lidi kolem sebe. Tmavé delší vlasy mu padaly na orosené čelo. Někoho čekal a začínal být dost nervózní, protože dotyčná osoba měla zpoždění.
„Kde zase je? Se na tohle můžu vys…“ nestihl dokončit větu. Za jeho zády se ozval milý mladý hlásek.
„Ahoj Dáňo,“ byla to celkem pohledná dívka v rozevláté košilce, sukni a botách na podpatcích. Přistoupila do Danielovy těsné blízkosti a políbila jej.
Danielovi se při zaslechnutí zdrobněliny svého jména obrátil žaludek a sevřela pěst. „Ahoj krásko. Tak jak ses celý ten dlouhý týden měla?“ opětoval její polibek, rychle se začal usmívat a hleděl jí zpříma do očí. Teprve potom přejel pohledem na její zadek a uklidnil se. V té sukni vypadala moc dobře. „Moc ti to sluší.“
„Jé, díky. Celý týden jsem na tebe myslela. Škoda, že ti ta škola a práce zabírají tolik času.“
„Jo to je vážně škoda,“ oznámil ironicky a zamyslel se nad tím, jaké má asi jeho slečna spodní prádlo.
„Tak co budem dělat?“ otázala se, přehodila si kabelku přes rameno a chytla Daniela za ruku.
„Napadlo mě, že bysme se mohli projít a pak mrknout na nějaký film do kina a večer třeba někam na večeři? Co na to řikáš?“
„To zní jako skvělý nápad. Počkej. Nemám náhodou rozmazané oči? V metru děsně foukalo a trochu mi slzely.“
„Ne. Vypadáš vážně skvěle.“
„Tak jdeme,“ usmála se, znovu jej políbila na tvář a ruku v ruce se vydali napříč Starým městem.
Daniel většinu cesty mlčel. Poslouchal vyprávění své přítelkyně. Nezastavoval. Hodně se usmíval a stále přikyvoval a souhlasil s každým názorem, který to milé stvoření vypustilo z úst.
„… a ten lektor na ekonomii se tak nemožně oblíká. Věřil bys tomu?“
„No jo no. Někdo na to prostě nemá vkus, jako ty.“
„Přesně… Já si to taky myslím. A co u tebe? Stalo se ti něco zajímavýho za celý týden? A co doma? Kdy už mi konečně představíš rodiče?“ začala se vyptávat, právě když míjeli jednu z vysokých gotických věží.
„Mně se toho tolik nestalo. Tvoje vyprávění je mnohem zajímavější. Já jsem pořád ve škole a v práci. Nemám moc možností, aby se mi něco přihodilo. Teda kromě dní, kdy jsem s tebou. To jsou ty nejkrásnější chvíle.“
„To je hezký,“ řekla a přitulila se ke svému příteli.
„A co škola? Máte toho hodně na té teologii?“
„No musím pořád dokola pročítat Bibli a různý starý texty, jako Akvinskýho, do příštího týdne, ale jinak se to dá zvládnout. Loni to bylo horší.“
„Chápu. Hele napadlo mě, že bysme mohli jet o víkendu k našim. Chtěla bych jet na víkend domů. Aspoň bych ti představila rodiče. Myslíš, že by to šlo?“
„Tenhle víkend to nejde. Musím jet s tátou na nějakou schůzku. Asi si myslí, že mě ty jeho politický sračky zajímaj,“ náhle si uvědomil, že mu to trochu ujelo. „Promiň, takhle bych neměl mluvit.“
Usmála se na něj. Na jejím obličeji nebyl vidět žádný náznak vzteku či rozhořčení. „Nevadí. Tak snad další víkend.“
„To už by šlo… To nic nemám.“
„Skvělý. Tak na co půjdem do toho kina? Můžu vybrat, prosim, prosim?“ sepjala ruce a prosila ještě usilovněji.
Daniel chvíli mlčel a přemýšlel. ‚Co kdybys jí dal facku? Třeba by se konečně probrala a nechovala se jak malý tele. Nebo pěstí. Ale kdo by se pak koukal na ten monokl…‘
„No jasně, jako vždycky, lásko.“
„Co tahle romantická komedie? Myslíš, že tě to bude bavit?“
„Uvidíme. Mrkneme na to,“ znovu se usmál a koupil dva lístky na nejbližší promítání. Začínalo za deset minut. Rychle si doběhli pro popcorn a kolu a po chvilce už seděli v téměř prázdném sále číslo šest a čekali, až film začne.
„Nějak málo lidí,“ prohlásil Daniel a rozhlížel se nervózně kolem sebe. „Dyť jsou tu jenom holky. Co to je za film?“
„On určitě ještě někdo přijde, neboj.“
Nepřišel. Kromě nich a dvou nebo tří osamělých dívek, v sále nikdo nebyl. A film začal. A nechtěl skončit. Celé dvě hodiny sledovali nejnudnější film v dějinách kinematografie a drželi se za ruce. Dokonalá romantika. Stejná, jako na plátně. Dívka potkala chlapce v dešti, na vlakovém nádraží, seděli spolu v kavárně, ale zapomněli si vyměnit čísla… Daniel nevěděl, zda se má pozvracet hned nebo až to skončí, ale měl sto chutí si ukousnout ruku, aby měl něco těžkého a tupého, co by mrštil proti plátnu.
Ten biják vypadal vážně nekonečně. Zase na druhou stranu, ten závěr nebyl tak předvídatelný. Vzali se. Konečně. Daniel si oddechl, protože se bál, že by to mohlo dopadnout jinak. Rychle mu tlouklo srdce. Stejně, jako jeho milované přítelkyni. Ale každému z jiného důvodu.
„To bylo krásný, viď?“ ptala se líbezně dívka chvíli poté, co opustili kino a vydali se úzkými uličkami k restauraci na večeři.
„Nádherný miláčku,“ odvětil Daniel a odměnil dívku jedním ze svých nejkrásnějších úsměvů.
Večeři provázela příjemná konverzace, která se týkala Danielova oblíbeného tématu. Filmu… který právě viděli. Ještě, že ta večere, netrvala tak dlouho. Daniel po tom, co právě zažil, neměl moc velký hlad, takže si objednal pouze whisky Jameson a krabičku cigaret, z níž stihl vykouřit jenom půlku, protože jeho drahá polovička nepřestávala mluvit. A tu klapačku nezavřela ani, když do sebe házela svůj zeleninový salát, který zapíjela bílým vínem, protože byla na dietě. Samozřejmě. Jako každá. Ještě, že už byl konec.
Daniel zaplatil, pomalu opustili restauraci a vydali se směrem k nejbližší stanici metra. A zrovna, když si užíval to sladké ticho večerní Prahy, byl ze svého rozjímání vytržen dívkou po svém boku.
„Dnešek jsem si moc užila. Už se nemůžu dočkat příštího týdne.“
„To je dobře… Takže co teď?“
Zastavili. Dívka položila Danielovi ruku na hruď a promluvila. Její chování se od základů změnilo, avšak její hlas byl sladší než lízátko. „Co takhle jít k tobě? Spolubydlící tam má dneska nějakýho narážeče a já mám na tebe vážně moc velkou chuť. Jestli ti to nevadí.“
„Nejsem proti,“ oznámil Daniel, nenechal se vyvést z míry její nabídkou a začal hrát stejnou hru. Nabídl dámě své rámě a společně vykročili k nedalekému bytu.

V úterý ráno vstával Daniel časně. Rychle se nasnídal. Rozloučil se s dívkou a protože bydlel sám v bytě, který mu platili rodiče, tedy spíše otec, matka byla žena v domácnosti, jak se tomu dnes vznešeně říká a jenom otce ždímala, pustil si svou oblíbenou jazzovou hudbu a usadil se na gauči s ranním čajem a začetl se do knihy Denise Diderota, Jakub Fatalista. Přečetl několik desítek stran a utíkal do školy na přednášky, kde strávil celé dopoledne. Ve tři hodiny měl rande, takže poslední přednášku opustil dříve.
Venku bylo zase vedro jak na Sahaře a přitom bylo jenom pitomý jaro. ‚To sem zvědavej, jaký zasraný počasí bude ve zkouškovým.‘
Ve stejný čas, jako v pondělí, postával před nákupním střediskem a čekal. A přešlapoval. A pozoroval všechny ty davy zmatených mravenců, které chodily sem a tam.
‚Kurva ty ženský jsou snad naprogramovaný na to, aby chodili pozdě,‘ Daniel si s tou myšlenkou pohrával celou dobu, než se dostavila jeho dívka číslo dvě. A poté se odehrály téměř totožné scény, jako předešlý den. Stejná procházka. Stejné zastávky. Stejný film. Stejná restaurace. A tak tomu bylo i ve středu. A ve čtvrtek. A v pátek. A v sobotu ne, protože dívka s pořadovým číslem šest onemocněla.

„Ta si ze mě normálně dělá prdel. Jak někdo může onemocnět v takovym vedru, který trvá už asi věčnost,“ svěřoval se Daniel svému kamarádovi Radkovi. Byla neděle. Oba seděli v Danielově zařízeném obývacím pokoji v pražském bytě a probírali své zhýralé mladé životy, plné alkoholu a žen. Tedy spíš jenom ten Danielův.
„Někdo má prostě oslabenou imunitu,“ vysvětloval Radek, který studoval třetím rokem medicínu.
„Ale hovno imunitu. To maj z těch jejich solárek a z toho že se neuměj pořádně najíst, protože musej držet dietku, aby náhodou neměly o kilo víc,“ dořekl Daniel a napil se vody, kterou pil celý den, protože mu nebylo moc dobře.
„A co si včera teda dělal, když si neměl rande s… Jak se vlastně jmenuje?“ vyptával se Radek a listoval v Danielově nově koupené knize, Aristoteles, Politika.
„Katka, Verča, Lenka, Petra… dyť je to jedno. Důležitý je neoslovovat jménem nebo se jednou překecneš.“
„Tě nikdy nepochopim. Co si teda dělal včera? Mohli jsme někam zajít spolu. Nikde jsme nebyli ani nepomatuju.“
„Byl jsem na zábavě v takový prdeli. A potkal jsem tam jednu úžasnou slečinku,“ Danielův úsměv rostl s každým slovem.
„Prosím, že ses s ní nevyspal hned včera?“
„Zase tak zkaženej nejsem. Pěkně jsme si pokecali.“
„Počkej… ty sis povídal s holkou? Jako povídal? Vedl konverzaci? Jako skutečný rozhovor?“
„Jo. Co je na tom divnýho?“
Radek se nahlas zasmál. „Ty nevedeš konverzace… vždycky děláš, že posloucháš, na všechno kýveš, směješ se jak debil, pak jí řekneš nějakou otřepanou frázi a pak se vedle ní akorát probudíš a zdrhneš. Před ženskýma se chováš úplně jinak, než před kámošema.“
„Jo to mi zní povědomě. Ale tohle bylo jiný. Byla tak pěkná, že by byl hřích ji dostat hned první večer. Asi si ji dám do rozvrhu…“
„To budeš chodit i v neděli nebo jak? Nebo ji vyměníš za sobotu?“ podivil se Radek.
„Ne ne…“ Daniel chtěl ještě něco rychle říct, ale musel se na chvíli odmlčet a napít se vody, protože se mu chtělo zvracet. Určitě by měl přestat chlastat tímhle způsobem. „Dám ji místo pondělí a dyžtak to nějak proházim, aby jí ten den vyhovoval.“
„Ale pondělí máš taky obsazený.“
„Už ne. Sem myslel, že tý holce dám pár facek,“ udělal pauzu a začal parodovat dívku číslo jedna změkčeným hláskem. „Ten se neumí oblíkat. Tahle nemá správnou váhu. Ty kalhoty jí moc neslušej…“
Radek málem vyprskl kafe, kterého se právě napil.
„Už jí mám vážně dost. Proč já si vždycky hledám tyhle fifleny? Nemám náhodou rozmazaný oči? Tak proč se krucinál maluješ, když je nechceš mít rozmazaný? Ty holky jsou nádherný i bez těch sraček na ksichtě. A když jim to řeknu, tak to stejně nechápou.“
„To máš pravdu.“
„Já sem tak rád, že už je neděle,“ vypravil ze sebe s povzdechem Daniel.
„Proč?“
„Ty se kurva ještě ptáš? Potřeboval bych, aby měl týden míň dní. Ty kundy mě ničej.“
„Tak se jich zbav.“
„Nemůžu se jich zbavit.“
„Proč ne? Dyť je to tak jednoduchý. Zvlášť pro tebe. Proč vůbec chodíš s tolika holkama?“
„Protože je zajímavější chodit se šesti, než jenom se třema.“
„Ty jsi vážně kretén. Proč se třema? Choď s jednou a budeš mít klid.“
„Abych viděl ten samej zadek každej blbej den? Ani omylem.“
Radek zakroutil hlavou a mávl nad tím rukou. „Nemá cenu to dál rozebírat. Ty jsi stejně nepoučitelnej. Ale až jednou narazíš. Tak to bude hodně bolet.“
„To je možný, ale zatím nic takovýho neplánuju. Jak se má vlastně Bára? Pořád jste spolu?“
„Jojo. Pořád spolu a šťastní na rozdíl od tebe.“
„Já sem taky šťastný. Svým způsobem. A proč si ji nevzal sebou?“
„Že prý s takovym volem jako ty, už nikdy nebude mluvit,“ prohlásil Radek a vlastnímu vtipu se zasmál. „Musela jet k rodičům. Její matce se nějak přitížilo. Nestihla mi to pořádně vysvětlit. Mluvil jsem s ní jenom po telefonu. Jak se vůbec mají vaši? Co táta?“
„Mají se dobře. Jako vždycky. Máma si pořád válí šunky někde u kadeřnice, na nehtech nebo na masáži. Táta pořád zvedá ruku ve sněmovně a teď se mě ještě snaží naverbovat do strany. Že když už jsem šel na stejnou školu, co on, tak bych měl rychle kráčet v jeho stopách, protože jsou prej ještě čerstvě vyšlapaný a nebude to tak těžký.“
„Už mi to připadá trochu divný. Ty naše životy jsou pořád v jedný a tý samý koleji.“


Následujícího dne se někdo tam nahoře konečně usmyslel, že pošle nad Prahu pár mraků a lehký vánek do úzkých uliček. Sice už bylo něco kolem šesté odpoledne, ale stejně to bylo úžasný. Konečně se člověk nepotil jako prase. Daniel měl skvělou náladu a jako každý den čekal ve smluvený čas na smluveném místě. Postával před nákupním střediskem, které se hemžilo zmagořenými lidmi, nakupujícími všechny možné hadry.
Abych se přiznal, mě se nikdy žádný zázrak nestal, ale Daniel, to co právě zažil, za jeden z nich považoval. Monika, dívka, kterou potkal v sobotu na zábavě, přišla na čas. Dokonce měla podle Danielových hodinek ještě dvě minuty k dobru. A překvapení pokračovala.
Celou ji přejel očima a i přesto, že jen těžko sundával oči z jejích úzkých boků a plných ňader, po kterých by nejradši hned skočil, povšiml si, že na sobě nemá sukni, nýbrž džíny. Žádné boty na deseticentimetrových jehlách, ale sportovní kecky a lehké tričko s výstřihem.
Slabý vánek, který toto požehnané počasí doprovázel, si pohrával s jejími hnědými delšími a navíc rozpuštěnými vlasy. Už z dálky se na Daniela usmívala.
Nemohl si pomoct, také se musel začít smát. A co bylo hlavní, smál se nenuceně. Nic nepředstíral.
„Ahoj Moni,“ začal. „Vypadáš fakt skvěle.“
„Zato ty ne,“ opáčila Monika a rozzářila se od ucha k uchu. „Promiň, někdy mi to hned takhle ze začátku ustřelí. Tak co máme v plánu? Vymyslel jsi něco?“
Daniel chvíli mlčel a po chvíli se neubránil a musel si rýpnout. „Pěkný boty.“
Na holkách, s nimiž chodívá ven, něco takového neviděl. Vlastně většina z nich vždycky nosila pohodlné botičky na několikacentimetrových podpatcích. Samozřejmě v nich vypadly sexy, ale když se zatraceně jde někdo projít, proč na sebe něco takového bere? Vždyť v nich musí umírat. Zase na druhou stranu, někdy v nich vytváří docela zajímavé akrobatické kousky.
„Jojo. Říkala jsem si, že tu budeme někde trandat, tak jsem si je vzala. Aspoň mě v tom nebolí nohy.“
Daniel málem dostal záchvat. Tohle vážně řekla?
„Tak jak?“
„Napadlo mě, že bysme se mohli projít po Malé Straně, pak zajít do kina a na večeři. Nebo tak něco.“
„Super. To beru. Co ale nejdřív mrknout do kina a podívat se na program? Vybereme si a pak přijdeme na čas.“
„Nevidím v tom problém,“ oznámil Daniel a společně se vydali k jednomu z pražských multikin.
Drželi se blízko sebe, šli pomalu a povídali si. Bavili se o všech možných kravinách, jako tomu je vždy, když si spolu dva vyjdou poprvé. Kolik má kdo sourozenců, co dělají rodiče, jak jde komu škola… a bla bla bla bla. Proč si tím vždycky lidi chtějí procházet? Opravdu se o toho druhého tolik zajímají? Vždyť je to každému na první schůzce ukradený. Jde jim vždycky jenom o jedno, ale nedokážou se k tomu nikdy tak rychle dobrat. Takže se k tomu na prvním rande nedostanou. Někdy ani na druhém. A když to nevyjde ani na třetím, tak to pro oba přestane mít smysl a stane se z toho takové to ušlechtilé přátelství.
Daniel tomu vždy věřil. Vždy dělal určité narážky, dokud se toho holka nechytila a oba mohli nakonec vyhrát. Ale s ní se v něm něco zlomilo. Tahle byl jiná. Divoká. Nezkrotná. Odhodlaná. A snad i věděla, co chce od života.
„Pojďme na něco míň komerčního. Nechci být sprostá, ale to co tu dávají, jsou kraviny,“ začala Monika při prohlížení programu kina. „Teď nedávno jsem byla na Máji. No takhle podělat tak úžasnou báseň umíme jenom my,“ vysvětlovala a neostýchala se vyslovit svůj názor nahlas.
„Přesně. Taky jsem to teď viděl. Díky Bohu, že je Mácha mrtvej. Takhle si vytřít prdel s jeho dílem to nedokáže každej.“
Monika se lehce usmála. „To jsem moc ráda, že se mnou konečně někdo souhlasí. Hele znám jedno kino, kde dneska dávají Velkou Rybu od Tima Burtona. Nechtěl bys na to zajít?“
„Sice jsem ho tenhle měsíc viděl už dvakrát, ale moc rád ho uvidím znovu.“
„To si na tim byl tolikrát v kině?“
„Ne to ne. Mám to stažený v počítači. Je to můj nejoblíbenější film, tak si ho sem tam pouštím znovu a znovu.“
„Jsi cvok.“
„Jo, já vim. Takže na to půjdem?“
„No já určitě chci.“
„Tak fajn,“ zakončil Daniel a oba vyrazili z kina, do něhož se hrnuly davy lidí.
Daniel zrovna Monice vyprávěl, jaké má nejraději filmy podle knižní předlohy, když kdosi z velkého davu kluků vrazil ramenem do Moniky. Ani se nepokusil uhnout a navíc měl ohromnou drzost otevřít si hubu.
„Uhni, krávo,“ zahlásil, začal se smát a za hlasitého podporování svých přátel kráčel směle dál.
„Seš v pořádku?“ zeptal se rychle Daniel, když viděl, jak si Monika drží rameno.
„Jo, to nic. To je v pohodě. Pojď, ať to kino neprošvihnem,“ řekla a mávla nad incidentem rukou.
„No tak tohle v pohodě nejni,“ oznámil rozčileně a vydal se ve stopách chlapecké party.
„Prosim tě, nech toho,“ vyhrkla rychle a chytila Daniela za tričko. „Nemusíš mi nic dokazovat. Vážně se nic nestalo.“
„Neboj, v klidu. Já to zvládnu. Jenom mu něco povím,“ vysvětlil mírně Daniel a lehce se usmál.
Přešel chodbou lemovanou plakáty z filmů, až dorazil ke skupince chlapců jeho věku. Monika stála nedaleko a čekala, až se Daniel vrátí.
„Hej kámo,“ začal Daniel a čekal až se chlapec v kšiltovce a širokých kalhotách otočí.
„Co chceš?“ zeptal se a všichni jeho kamarádi zvědavě přihlíželi a čekali, co se stane.
„Timhle sis posral život…“ řekl a aniž by čekal na reakci, pravou rukou ho udeřil silnou pěstí do obličeje. Mladík padl k zemi s rozraženým rtem a pořádnou bolestí v čelisti. A Daniel si v tu chvíli připadal jako Iáson při získání zlatého rouna. Největší hrdina ze všech. Získal slávu a srdce krásné ženy. Po dvou, či třech vteřinách však jeho vítězství skončilo. Poslední, co si pamatoval, bylo pět nasraných kamarádů bušících a kopajících do jeho těla, ležícího na zemi.


„Já si nedělám srandu. Vážně bys mohl mít otřes mozku. Dyť se na sebe podívej. Rozražený ret, na jedno oko skoro nevidíš, boule na hlavě velikosti atomovýho hřibu a modřiny na břiše. Podívej se, jak chodíš,“ Monika hodnotila Danielův stav poté, co společně utekli. Několik pracovníků multikina mladíky kopající Daniela zastavili a zavolali policii. A Daniel byl v tu chvíli v dobrém průšvihu, ale rychle se vzpamatoval a za pomoci své krásné společnice utekl.
„Ani omylem. Tohle rande neskončí, dokud já neřeknu,“ vysvětloval při skomíravé chůzi po Václavském náměstí, kde byla v tu dobu snad celá Praha. „Kulturní vložku bysme teda měli za sebou. A já ji ještě pár dní budu snášet. Za procházku bych považoval tohle, i přesto, že jsme museli běžet. A asi už stejně moc daleko nedojdem, protože mi připadá, že mám hlavu na centrifuze. Takže teď už zbývá jenom večeře,“ vysvětloval své úmysly Daniel a nenechal si skočit do řeči.
„Teď se chováš vážně jak kretén.“
„Moje druhé jméno,“ opáčil, pohladil Moniku po tváři a pokusil se usmát, ale rychle toho nechal. Usměv v tuhle chvíli bolel.
„Dobře. Počkej chvíli tady,“ oznámila Monika a vydala se k nedalekému stánku s občerstvením.
„Sice jsem se chystal, že ti zdrhnu, ale když tak hezky prosíš, tak tu ještě chvíli počkám,“ prohlásil Daniel spíš sám k sobě, než k Monice. Opřel se o špinavou zeď a sklouzl po ní k zemi. Nohy ho bolely. Nechápal, že uběhl takovou dálku po svých. Rozhlédl se kolem. Nikdo si ho nevšímal. Tohle je jedna z těch věcí, které na Praze miloval. Nikdo vás nevidí. Pro každého jste pouhý vzduch.
Sáhl do kapsy a vytáhl pomačkanou krabičku cigaret. Jednu z posledních cigaret si posadil na kraj úst a zapálil starým zapalovačem. Potáhl a okem, na které stále ještě viděl, pozoroval sexy zadeček své další, budoucí přítelkyně a říkal si, že by si na něj moc rád sáhnul. No možná, že ještě dnes bude mít tu možnost.
Monika se rychle vrátila s dvěma párky v rohlíku. "Ty kouříš?"
"Ale… to je poslední," zalhal Daniel, naposledy si potáhl a zbytek zapálené cigarety odhodil.
„Tak tohle bude naše večeře. A potom si půjdeš lehnout nebo do nemocnice. Jak chceš. Nemůžu ti rozkazovat, co bys měl dělat,“ vzala oba rohlíky do jedné ruky a pomohla Danielovi vstát.
„Ale mohla bys… mohlo by to být vzrušující. Jestli víš, jak to myslím,“ řekl Daniel a pokusil se usmát, ale děsně ho zabolel rozražený ret.
„Kdybys na tom nebyl tak zle, tak bych ti ještě přidala,“ opáčila Monika a usmála se. Přemýšlela nad tím, co na Danielovi vlastně vidí. Co ji k němu tolik přitahuje. Ta ignorance? Sarkasmus? Sebedůvěra? Ta jeho rozhodnost? Nevěděla. Ještě nikdy neviděla někoho, jako on. Někoho, kdo by jen tak šel a chtěl se jí zastat, i přesto, že proti němu stálo šest kluků. Musel dopředu vědět, že to tak dopadne, ale ani na chvíli nezaváhal a udělal přesně to, co zamýšlel.
Přestala nad tím bloumat a podala mu párek v rohlíku.
„Co to jako je?“
„Nebuď roztaženej a jez! Zvracet z toho nebudeš, neboj. A podle mě to stejně ani nerozkoušeš, když vidím ten tvůj natrženej ret. Ale to tvoje oko je stejně srandovnější. Vypadáš, jak Quasimodo.“
„To je možný. Ale já jsem víc sexy,“ oznámil rozhodně a pokusil se ukousnout alespoň malý kousek večeře. Nešlo to. Pokaždé, když se pokusil trochu víc otevřít ústa, příšerně to zabolelo.
Ještě že Praha byla plná ignorantů. Nikdo si jich nevšímal. Daniel svoji večeři snědl jen napůl. Několik soust se mu do úst přeci jen dostalo, ale bolest byla tak veliká, že byl donucen zbytek Moničina jídla vyhodit.
Monika trvala na tom, že Daniel musí jít do nemocnice, aby se na něho podívali, ale on zatvrzele tvrdil opak.
„Do žádný nemocnice nejdu a tečka. Nic mi není.“
„Tak já jedu domu, když jsi tak natvrdlej."
"A nechceš místo toho ještě něco podniknout?" ptal se Daniel, když se pomalu blížili k tramvajové zastávce a teprve teď zjišťoval, že se pomalu stmívá. Takhle rychle mu čas ještě neutekl.
"A co bysme asi tak mohli podniknout, když takhle kulháš?"
"Mohli bysme jít na chvíli ke mně."
"Hm… a co bych tam jako dělala?" Monice se lehce pohnuly koutky rtů a následně se přiblížila k Danielovi.
"No, můžeme si dát skleničku a poslechnout nějakou pěknou hudbu…“ začal.
"Nuda."
„… zatímco tě budu svlékat?" dokončil nakonec.
Monika se naklonila k Danielovu uchu. "To už je zajímavější. Pokračuj."
Daniel se také naklonil k Moničinu oušku a začal slabounce šeptat. "Líbám tě na krček a přitom hladím po celém těle. Pomalu z tebe sundám tričko. Stále tě líbám a osahávám. Začínáš být pěkně nadržená. Posadíš se na křeslo a já ti svléknu kalhoty…“
"Pokračuj," zašeptala znovu lechtivým, vzrušujícím hláskem a přitom mu lehce zmáčkla zadek. Daniel začínal být pořádně vzrušený. Hlavně v dolních partiích.
"Rukama ti přejíždím po tvé hebké kůži. Stále tě líbám na tvá sladká ústa a pomalu svlékám podprsenku. Poté ti pomalu začnu masírovat ňadra a... zbytek ti řeknu, až dorazíme ke mně," dořekl a tím ukončil své vlastní fantazírování.
Monika se utápěla v Danielových očích. Znovu se přitiskla k jeho tělu, objala kolem pasu a sladce zašeptala: "Tady je moje tramvaj. A dneska s ní odjedu. Až se to naučíš zaníceněji vyprávět, tak si to možná rozmyslím."
"To si ze mě děláš prdel," opáčil a pokusil se usmát.
"Sice bych se dneska moc ráda vyspala se zrůdou, jako ty, ale nevyberu si tě. Nechám si tě na jindy," stále Daniela nepouštěla a hleděla do jeho modrých očí.
"A co mám teď jako dělat?"
"Asi budeš muset použít hlavu. Nebo jinou část svého těla, jestli víš jak to myslím," dokončila za hlasitého smíchu, políbila jej na rty a letmo se přes kalhoty dotkla jeho ztopořeného penisu. "Tak zase příště, vypravěči," dořekla a rychle naskočila do tramvaje. Dveře se zavřely a dívka Danielových snů se začala vzdalovat.
Pozoroval odjíždějící tramvaj svým nepoškozeným okem a oddával se svým myšlenkám. 'Jak tohle mohlo krásně skončit…’ Vytáhl pomačkanou krabičku a zapálil si další cigaretu. Tramvaj zatím zabočila za roh. Daniel vyfoukl cigaretový kouř a pomalu se odkulhal domů. Sám.


"Takže sis nechal dát přes držku kvůli holce? Já snad padnu. Přece jenom máš srdce. No ale vypadáš moc hezky… Ten monokl na oku ti sluší." říkal Radek při další nedělní návštěvě.
"Hej to nejni nic k smíchu," opáčil Daniel. Jeho ret byl už celkem srostlý, takže dokázal normálně komunikovat i přijímat potravu.
"Ne? No mě to vtipný docela přijde…“ smál se dál Radek. "Ještě že jste nakonec utekli. Táta by tě zabil, kdyby se to dostalo do novin. Už vidím ten článek. 'Syn známého politika v nesnázích.' A kdy mi představíš tu tvoji dokonalou Bohyni?"
"Nech si těch keců. Možná ti ji ukážu příští týden."
"Takže necháš všechny ty ostatní holky?" Radek na položení této otázky čekal několik let a konečně se dočkal té správné chvíle. A dostal odpověď.
"Ne."
"Jak to myslíš, že ne? Říkáš, že je skvělá, není jako všechny. Podle toho co jsi říkal, se k tobě dokonale hodí… Tak v čem je problém?"
"Přece je nemůžu všechny nechat jen tak plavat. Jsou to taky lidský bytosti a mají nějaký city."
Radek se plesknul rukou přes čelo a nevěřícně zíral na svého kamaráda.


Tak uplynuly tři nádherné týdny plné školy, žen, schůzek a sexu. Až nastal další. Ten předurčený. Daniel měl toho dne, podle svých hodinek, lehké zpoždění. Když vycházel z domu, zjistil, že si zapomněl cigarety. Ne že by je nějak zvlášť potřeboval, ale když jeden člověk mluví a jeho protějšek se přitom nudí, není nic lepšího, než si zapálit a poslouchat dál.
Znovu bylo příšerné vedro. Daniel měl na sobě inkoustově modrou košili s krátkým rukávem, lehké světlé kalhoty a sportovní boty. Přidal trochu do kroku, aby na něj nemusela tak dlouho čekat. Trochu se zapotil a stejně to nepomohlo. Už tam byla. A čekala.
Monika postávala naproti nákupnímu středisku, u nedalekého stánku s občerstvením. Byla perfektní. Vlasy sčesané dozadu, trochu natužené, oči lehce namalované a řasy nařasené. Hezky se nastrojila. Jako by něco slavili. Rychle nad tím začal přemýšlet, ale nic ho nenapadlo a rychle se začal soustředit na její hodně krátkou sukni. Ty nohy byly tak dlouhé a hebké a prsa tak plná a pevná. Daniel začal vzpomínat na minulý týden, kdy u něj Monika poprvé spala. Oddával se nemravným myšlenkám a zezadu k ní pomalu přistoupil.
„Ahoj krásko,“ řekl a políbil ji zezadu na krk. „Promiň, že jdu pozdě.“
Monika se rychle otočila. Jednu chvíli to vypadalo, jako by mu chtěla vrazit facku. Nakonec se vzpamatovala a uklidnila. „Ahoj… Co tu děláš?“
„Jak co tu dělám?“ zeptal se Daniel zmateně a nervózně se pousmál. „Máme přece rande.“
„Je čtvrtek a se mnou určitě rande nemáš chlapečku,“ poznamenala ironicky Monika. „Myslím, že na tebe čeká jedna z támhle těch,“ ukázala na nějakou dívku, postávající před nákupním střediskem.
Daniel nevěděl, co říct. Nakonec se zmohl pouze na chabé: „Jak to myslíš?“
„No, že na tebe asi čeká tamta holka. Já tu čekám na jednoho kluka, takže padej, ať mi ho nevyplašíš.“
„Já sem pořád mimo.“
„Hele nech toho. Podle mě jsi docela chytrý, tak tady přestaň hrát to divadlo. Když ty si můžeš chodit se šesti holkama a myslíš, že není důležitý, abys mi to říkal, tak já si můžu taky chodit, s kolika klukama jen budu chtít. A teď fakt padej. Už jde.“
Daniel stál ochromeně na místě. Připadal si, jako by se jeho tržné rány a modřiny, které se už zahojily, znovu otevřely a začaly bolet ještě víc než před třemi týdny. Monika se vydala naproti vysokému hnědovlasému nagelovanému teploušovi s kyticí růží. Daniel měl ruku sevřenou v pěst. Krev se vařila. Teď dostal pořádnou psychickou ránu, která jej málem svalila na zem. Monika odešla.
Rychle posbíral poslední zbytky zdravého rozumu, vytáhl krabičku cigaret a zapálil si. Zakroutil hlavou a začal se hlasitě smát.


Ozvalo se klepání na dveře. Daniel vzápětí otevřel. Za prahem stál Radek. „Tak co je tak důležitýho, že mi voláš v tuhle dobu?“
„Ona chodí s dalšíma čurákama.“
„Kdo?“
„Chápeš to?“
Radek vstoupil do bytu. Začal si zouvat boty, když v tom se zarazil a pohlédl do Danielových očí. „Ty jsi nalitej jak doga. Kolik si toho vypil?“
„Pár skleniček.“
Radek přešel do spoře osvětleného obývacího pokoje. Na stole stála napůl vypitá lahev Tullamorky. „Kdy si to načal?“ zeptal se, vzal ji do ruky a otočil se s ní k Danielovi, který se pomalu svezl do křesla se zapálenou cigaretou v ruce.
„Nevim… Už je to nějaká doba.“
„Jaká?“ zeptal se nervózně Radek.
„Asi hodina…“
„Já se těšim, až ti bude zítra špatně. Tak povídej…“ vyzval kamaráda a usadil se do pohodlného křesla. „Co se ti stalo? Ať už můžu jít spát.“
„Ona nechodí jenom se mnou. Má jich víc.“
„Kdo? Monika?“
Daniel přikývl.
Pokoj se otřásl hlasitým smíchem. „Já to věděl. Vy dva jste se hledali, až jste se našli. Už se těším, až to řeknu Báře. Ta si z tebe bude dělat do smrti prdel.“
„Zavři tlamu a radši mi řekni, co mám dělat,“ vyštěkl Daniel a típl dokouřenou cigaretu.
„Víš, že se známe už od malička. A pokud si dobře pamatuju, nikdy si žádnou moji radu nebral vážně. Tak proč bys měl teď?“
„Protože jsem fakt v hajzlu, kámo. Udělám, cokoli řekneš. Kdybych se zbavil všech ostatních, jak si říkal, nemuselo se tohle stát. Udělala to z trucu, protože na to nějak přišla.“
„Ach jo… hele jestli ji chceš jenom pro sebe, musíš ty ostatní holky nechat jít. Jasný? Posloucháš mě vůbec?“ Radek zvýšil hlas a koukal na Daniela, který si hrál s telefonem.
„Hotovo.“
Radek se na kamaráda nechápavě podíval. „Co je hotový?“
„Už s žádnou z nich nechodim.“
„Počkej, ty ses s nima rozešel přes telefon?“
„Jo. Mám je v jedný skupině a tu zprávu na rozchody mám pro všechny případy uloženou. Už s žádnou z nich nic nemám. Tak co teď?“ Daniel položil telefon na stůl a skrze své opilé oči pohlédl na jednoho z posledních přátel, kteří mu zbývali.
Radek si položil ruku na obličej a promnul si oči. Zakroutil hlavou, nahlas vydechl a poté promluvil. „Teď už jenom řekneš Monice, že chceš jenom jí a že se o ni nehodláš s nikým dělit. A pokud je taková jaká si myslím, je všechno v pohodě.“ Radek seděl stále v křesle, se zakloněnou hlavou a zavřenýma očima se oddával příjemnému tichu. Náhle zaslechl zamykání dveří. Otevřel oči a rozhlédl se po zakouřené místnosti. Daniel byl pryč.
Radek rychle vytáhl z kapsy telefon a vytočil Danielovo číslo. „Co to kurva děláš? Já nemyslel teď. Seš vožralej jak dobytek a já sem pořád u tebe.“
„No jo,“ ozval se Danielův opilý hlas z telefonu. „Já na tebe asi zapomněl. Si lehni u mě, dyť je to jedno. Už se nevracim. Zatím,“ dořekl a hovor se přerušil. Zrovna když mu Radek chtěl vynadat do všeho, co znal.
„Doufám, že tě ta holka zabije. Jinak to jednou udělám já.“


„Tak dneska je to už měsíc, co si mě zamknul u sebe doma a utíkal za svojí životní láskou, před kterou si ze sebe udělal největšího vola na světě. Navíc si udělal jedno z nejromantičtějších gest, který si vždy nenáviděl," přemítal Radek při další návštěvě Danielova bytu.
Daniel nijak nereagoval, pouze popíjel kávu a usmíval se, jak idiot.
"To jsem rád, že sis udělal čas na posledního kamaráda, kterej tě ještě nezavrhnul.“
„Jo no… Za to zamknutí tady ti pořád ještě dlužím omluvu. A za to, že jsem se dalších dvacet hodin neukázal."
Radek chvíli mlčel a zíral na svého přítele. "Ne. Tak tohle neberu. Ne, že by se mi nelíbilo tvoje nový já, ale tohle nejsi ty. Přestal si kouřit, místo whiskey piješ víno. Omlouváš se… Okamžitě sem vrať, toho kluka, který na všechny sral, nadával, každýho pomlouval a říkal svý názory. Tvoje mamka mi dokonce o víkendu říkala, že si zase začal chodit ke zpovědi. A prý si toho kněze vyslechl a nikam neposlal… Ta holka ti vymazala mozek."
"Mám se vážně skvěle, díky. A ta holka, o které mluvíš, má pořád ještě jméno. A jenom díky tobě jsme spolu."
"Něco tu příšerně smrdí a já to nejsem."
"Buď v klidu. Všechno je v pořádku," vysvětloval Daniel a dost si užíval kamarádův nevěřícný výraz.
"Ty jsi do toho vážně spadnul… Možná spíš zapadnul. Až po krk."
"Asi jo."
Radkův výraz se změnil. "To jsem rád. Aspoň konečně poznáš, co to znamená být šťastný."
"Když už o tom tak mluvíme, kde je Bára. Sem ji vážně neviděl dva měsíce. Jak se vy dva máte?"
"Máme se skvěle. A když teď spolu bydlíme, je to ještě lepší. Bára už má magistra. Snažili jsme se ti před týdnem dovolat, aby si šel s námi slavit, ale jak to tak vypadá, nemáš kvůli Monice čas na nic. Aspoň, že si dokončil semestr. Hele, kdy nám ji konečně představíš? Bára se nemůže dočkat, až pozná holku, která ti takhle pobláznila hlavu."
"Třeba pozítří? Zítra jdu s Mončou na večeři, tak to s ní domluvím."


Nádherný romantický večer byl přerušen. Do oken malebné restaurace začaly bubnovat silné kapky deště. Monika s Danielem spolu při jídle probírali nové zážitky. Daniel se napil červeného vína a promluvil.
„Napadla mě jedna bláznivá věc. A doufám, že se ti bude líbit.“
Monika na Daniela s očekáváním pohlédla. „Povídej. Už jsem od tebe měsíc neslyšela žádnou kravinu, která by stála za to.“
Daniel vzal Moničinu ruku do své. „Nastěhuj se ke mně.“
Moničin napjatý výraz ochabl. Uvolnila svou dlaň z Danielova sevření. „Co se s tebou sakra stalo?“
„Nic.“
„Před týdnem, jak jsme byli v hospodě s těma klukama, dělali si z tebe prdel a ty ses tomu smál a nic neřekl. Když jsem tě poznala, pustil ses do šesti kluků na jednou a nezajímalo tě, co se stane.“
„To je blbost. To v tý hospodě byla jen sranda. Neber si to tak.“
„Dobře…“ Monika se zhluboka nadechla a poté znovu promluvila. „Nemyslím si, že je to bydlení dobrý nápad.“
„Proč?“
„Jdeme na to moc rychle.“
„Ale ne. Já si myslím, že je to nejlepší nápad, jaký jsem za posledních pár let měl.“
„Asi bysme si měli dát chvíli pauzu,“ při těchto slovech to s Danielem trhlo.
„Jak pauzu? Ne počkej. Tak spolu zatím bydlet nemusíme.“
„Ty tomu nerozumíš, co? Já se s tebou rozcházím. Snažím se ti to poslední týdny naznačit, ale ty to nechápeš. Tak ti to musím říct takhle.“
„Proč? Vždyť je nám spolu skvěle.“
„Bylo nám skvěle. Asi tak první týden. Ale pak ses začal chovat…“ na chvíli se zastavila a nevěděla, jak to říct. „…takhle,“ dokončila a oběma rukama ukázala na Daniela. „Změnil ses.“
„Nic se nezměnilo. Všechno je při starém,“ protestoval.
„To teda není. Chováš se jak idiot. Jako bych chodila se dvěma rozdílnejma klukama. Jedním, kterýho jsem potkala před měsícem, a kterýho zbožňuju. Dostal kvůli mně po hubě a vyznal mi lásku před celou kolejí. A pak chodím s tebou. Konzervativní a absolutně nudnou osobou.“
„To si snad děláš srandu. To je pěkná kravina.“
„Dobře, tak ti to řeknu takhle. Nechci koukat na ten samej ksicht každej den. Už to chápeš?“ ostatní hosté se otáčeli, aby viděli, co se odehrává na druhé straně salónku.
„Doufám, že si ze mě děláš prdel, jako vždycky,“ řekl a usmál se.
„No to si teda prdel nedělám. Sbohem!“ dokončila, popadla svoji bundu a kabelku a zmizela v dešti.
Daniel nechápal. Konsternován, s napůl otevřenými ústy nevěřícně zíral do světle hnědé zdi. Cítil se, jako kdyby jej právě přejel parní válec. Srdce mu silně bušilo a čas se zastavil. A rozběhl se, až když jej oslovila mladá servírka.
„Budete si ještě něco přát?“
Mladík pohlédl na sklenice červeného vína. „Odneste tuhle břečku. Dám si dvojitýho Jacka.“ Servírka lehce kývla hlavou, sebrala sklenice a odcházela. Daniel ji však ještě jednou zastavil. „A cigára.“


Další den seděl ve svém oblíbeném křesle a hleděl do tváří svých dvou hostů. Krásné Báře a Radkovi.
„Tak, kde ji máš?“ začala Bára a pozorovala Danielův prázdný výraz.
„Rozešla se se mnou.“
„Sice jsem tu chytrou, a jak slyším i hodně milou slečnu nestihla poznat, ale nemůžu si odpustit tuhle otázku…“ Bára se odmlčela a ironickým hlasem se zeptala: „Vážně? To by ti přece žádná holka neudělala.“
Daniel si zachoval vážnost, ale další větou si ji sám vzal. „Miloval jsem ji…“
Bára vyprskla smíchy. „Tak tohle už nikdy neřikej. Jinak dostanu infarkt.“
„Proč se s tebou rozešla?“ promluvil Radek.
„Nechce prej koukat na ten samej ksich každej den.“
Radek se lehce zasmál, zakroutil hlavou a olízl si rty. „Vzpomínáš, jak jsme spolu chodívali na diskotéky? Vždycky jsem jen čekal, která to ten večer odsere. Teď to vypadá, že to odsíráš ty.“



Daniel postával u baru se sklenicí whisky a cigaretou. Rozjímal nad svou zchátralou existencí a vůbec se nerozptyloval příšerně hlasitou hudbou diskotéky. Potáhl lahodný cigaretový dým a pohlédl na druhou stranu baru, kde stála krásná hnědovlasá slečna v minisukni a upnutém tričku, obklopena mladými, nadrženými pitomci.
‚Ta by byla skvělá na pondělí,‘ pomyslel si Daniel a vypustil kouř ze svých plic.
A bylo pondělí, úterý, a středa, čtvrtek, pátek, i sobota a neděle. A byla to bruneta, černovláska a blondýna… Ta měla vlasy kudrnaté, ta rovné a tahle krátké.




Konec