Spiritual guidence

Anotace: takový normální pojem

Spiritual guidence- takový normální pojem. Ale každý, kdo má plešku ví, že hlad je nejlepší kuchař. Krém na boty se na nohy nemaže, pokud nemáte zrovna lepru, či nejste kovář s kovadlinou. Máma mele maso a malá víla se jí směje. Neví co dělat a opouští své milované. Má na kahánku, vzhledem k tržným ránám, které utržila. Tedy utržila, ale ne ona, ale její známá, která jí přebrala přítele, načež víla přibrala kila, žrouc se čokoládou, aby zahnala smutek. Vzala tušku a na tabuli nakreslila píču. K tabuli šla, co krok, to prd. Za chvíli si uvědomila o operní au-pairce. Ale bagr vajíčka neloupe a nemá chuť. Pošla, vyndala si střeva a vypustila je do ovzduší. To se zase bude pan Bursík zlobit, povzteskla si. Na její mysli se objevila maska se sutanou. Vyjekla z bůh darma plačíc, vynášejíc odpadky v elektrický elevátor. Nasraná pálka 77-177D vynalezla pakšiš! Výborně! Zakvíkla pracovnice na patentním úřadě a praštila do papíru s razítkem „Schváleno“ vyndala si konečník a šla za šéfem- dostala chuť si zamrdat. Šéf neměl chuť, protože právě pod polštářem tloukl špačky. „Pane ředitel“ vznesla lámavě váha: „Nekuřte pod tím polštářem“, vyjekla zadušeně zádušní dušička, „udusíte se“ doplnila bezhlavá jezdkyně. „Bez problému,“, odvětil pán v černých polobotkách, které ve skutečnosti byly modré jako námořní. „“Nekouřím sám“ káravě vyzdvihoval v teplákách, které jsou ve skutečnosti kalhoty od saka. „Spolu s cigaretou si dopřávám kávy, kterou jste mi před chvíli uvařila, jak jsem si do ní přál tucet tisíc lžiček“ indikoval kovalentní polovodič, polořidič a polopilot. Tedy to už jsou samozřejmě tři poloviny, i když každý slušný člověk ví, že celek má poloviny jen dvě, ale když šéf zatne zuby., jde všechno. Po svačince robot vyjel na smetiště, zastávaje názor, že Těžko na cvičišti, lehko na smetišti. Byl přeci jen už starý a neměl ani pomyšlení na to, že by se snad Ano, je možné, že se obsah mozku postupně a s věkem vyprazdňuje a člověk má problémy vymýšlet něco nového, neotřelého, ale v podstatě to pravda není, v podstatě je to pěkný blábol, který vymyslel pan Virgule, když si právě povídal s panem Vajíčkem o varglích. „Só chotný, povídá pan Vajíčko“ „Nevím, vagle jsem nikdy nejedl“ říká káravě pan Štika rybatá, „nejsem přeci teplouš, ani kanibal, natož oboje najednou...“ dívá se pan Důležitý na pana Zkaženého, znaveného vajíčka, mysleje si, že je teplej. „Ani já ne, ovšem musíte doznat“ říká vítezoslavně pan Pukavec, „že jste zabil slečnu Markopovou!?!“ Dodává pan Hniloba. „Tu mladší, hezčí?“ povoluje si vázanku u krku pan Buničina, „Ne, tu starší, ošklivější.“ s vykřičníkem ve oku triumfuje pan Žloutek. „No, já“ málem se rozbrečí pan Vyndáto. „A pročpak jste to udělal?“ ptá se pan Skořápka. „Měla doma pštrosí pukavec!“ téměř bezradně si přitakává pan Ludmilehoďhodostrojemouchysněztesiměchaloupkochaloupkoaťjemivhodotočseaťjekemětvůjvchod. „Ááá! Tak je to, vy jste brutálně chtěl zavraždit, ano, Zavraždit!!! člena našeho rodu!“ bezohledňuje pan Pštros všechny argumenty a protiargumenty. Odvádí ho paní Pštrosice s pštrosáčaty, jíž jedno nebohé dítě z vajec chybí, protože vykonává funkci místní polycysty. „Ale on vlastně...“ rozdumává pan Rozdýmovaná Rozumbrada „udělal dobrý skutek, když pomohl kačeně od housat“ rozdýchává pan doktor House. Vzala je podpaží a začala na ně vrzat, seč jí píča stačila. Všichni si pochvalovali, jak jí píča vrže a poklepávali nohou do rytmu. Tou dobou jí sice už bylo pětapadesát, ale vrzala jí jako za mlada... Tuhle si dokonce zavrzala s nějakým dvacetiletým smyčcem! Jakmile dohrála, všichni chlapi v hospodě jí zvali na jednu Tulamorku v domnění, že si vrznou. Ale v tu chvíli rozrazrazili dveře nějací pánové z Dánska, Německa a dalších spolkových zemí sudetských, všickni dlouhé vlasy, krom jednoho, který evidentně nedávnou podstoupil operaci slepé střevle, hořce plačíc, že chce domů, ale že kdyby teď šel jste domů, skoro určitě umřete, pane Sammete“ říká pan Mudrc, toho času doktor housat. „Tak mi ho teda vyndejte“, odpověděla kněžna a přívětivě se usmála. Slečna píča vzavka, od které jsme se odvrátili, abychom se k ní zase přivrátili otevřela oči, uši nos a pusu. A kdyby neměla otevřenou píču už dávno, otevřela by ji taky. Samozřejmě bylo už dávno po 'koncertě' a ona, ožralá, pod stolem šukala s celou hospodou. Zvláště se v ní nořila mladá nálevnice a poloviční majitelka téhle staré Irské hospody, toho času lesba, v těsném závěsu se svým otcem, toho času nalitého, majitele druhé poloviny téhle staré Irské hospody. A abychom nezapomněli na bezvěrce ze začátku tohoto díla, tak třetí polovinu hospody vlastnila ta píča s houslemi, toho času na vrcholu rozkoše, strkajíc si do kundy veškeré končetiny, které byly po ruce. A tedy nejen svoje, ale i všech ostatních účastníků 'koncertních' orgií, ale nepohrdla ani nohou od židle, toho času experimentujíc dokonce s nohou od stolu! Její kunda totiž byla nafukovací! Orgií se nezúčastnil, tedy nepočítaje dámské osazenstvo, do něhož nepočítaje paní Alenu, tedy slečnu Alenu, poloviční majitelku hospody, toho času lesbu... eh...umm...pan Říha. Byl to starý zapšklý mládenec, který chodil po všech hospodách, zábavách a diskotékách v okolí (však mu taky bylo teprve stoosmdesát, není se co divit), obtěžoval dámy, zvláště ty, které vypadaly, že mu nedají, aby mu daly a když se mu konečně podařilo nějakou dámu překecat, aby mu dala, utekl.
Ale zpátky k vrazivším dlouhovlasatcům, neboli máničkám. Ten pán se slepým střevem vypadal vedle svého souputníka jako sůva v nudlích a nudel v bandě, protože byl asi o polovinu menší, než ten zdatný třicátník, jemuž bylo asi padesáte let. Vyndal čuráka a mlátil ji přes cecky. Pak s tím ale přestal, jednak proto, že je měla vytahané až na zem, a to prosím seděla na stropě, a zadruhé proto, že ho to přestalo bavit, což dost možná souvisí s prvním důvodem. A třeťak proto, že z jeho původního ztopořeného stavu poněkud ochabnul, svěsil se, scvrknul, prostě mu přestal stát, což je skoro určitě důsledek prvního katechismu, čímož, lépe řečeno čomož bylo následkem toho, že mu bylo asi padesát, i když to byl zdatný třicátník, což má za následek to, že padesátiletému třicátníkovi prostě od 272. dne 48. roku života přestane stát (i kdyby mu stál celý život) a už se nezvedne. (Otázkou zůstává, kolikátník je padesátiletý třicátník ve svém čtyřicátém osmém roku života a kolik mu v tu inkriminovanou dobu je.) Tímž jsem ovšem nevysvětlil, jaktože mu stál, když už má dva roky po šichtě. Inu, to je jednoduché: Ti dva pánové se posadili, zvláště ten třetí, o kterém jsem se nezmínil a který si říkal Eliška. Eliška Bednářová konkrétně. Jak se tak posadili (dlouhán, (pokud jsem Vám ještě nesdělil, že ten dlouhán je dlouhán, omlouvám se (své sračky si po sobě nečtu)) již svého čuráka dávno schoval a tvářil se trochu trapně.), vyhrkl pan Slepá Střevle, že by mohli spolu zapět kus anglické konverzace, ještě se šílenou výslovností. Ctihodná dáma, která si svojí píču již také dávno zavřela a cítila se trapně hladkým hlasem odpověděla: „Ano“ odpověděla ctihodná dáma, která si svojí píču již také dávno zavřela a cítila se trapně. Tečka. Co jinak dělat, když Vám někdo neustále volá a ptá se na cestu dřív, než to stačíte zvednout? Prostě začali hrát kus anglické konverzace, ještě se šílenou výslovností, ona na Onana, onana housle, on ana house, doktor na House, Er auf Hose, on (Pán s čurákem) na el. kytara, on(a) (pán/dáma (Bednářová) bez čuráka) na flétnu a on, u něhož nevíme, zda má čuráka, ale jsme si jisti, že ho využívá, na hlasivky. Nejdříve se chtěl prohrabat houslistce skrz píču rukou až k hlasivkám a brnkat na ně, ale rozmyslel si to a hrál raději na svoje. Všickni si nohou poklepávali do rytmu a Tulamorka tekla proudem. Když kus anglické konverzace, ještě se šílenou výslovností skončil, všichni byli z výsledku tak nadšeni, že znásilnili. Houslistku, Elišku, Slepého střevce, Dlouhána s červenou bugatkou a nakonec i sami sebe. Zapojilo se i dámské obecenstvo, které promptně, ale energicky a neskrývaně znásilňovalo hlavně Slepého drnkálistu, Elišáka a Blonďáka s černou bugatkou také, aby jim to nebylo líto, ovšem o poznání méně. Jediný pán, který obtěžoval dámy, hlavně ty ctihodné a staré, zda by mu nedaly se dal na útěk, prost úsudku, vyjukán z toho všeho, co se v krčmě stalo, běžel zhruba stokilometrovou rychlostí (šerif to přeci musí vědět, je to poprvé, co mu někdo pláchnul a to prosím ještě při pronásledování otočil policejní anton do příkopu... Nevídané!) a už ho nikdo nikdy neviděl. V krčmě se zatím hrdlička. Tetelička. Tetelička tetelí, jako tetele na nová vrata. Mengele byl tedy vskutku ctihodný mág: Do polévky přidával Maggi, po nocích poslouchal magič a četl magora zvaného Prosto... Záviš! Je nutno natočit dokument o Závišovi, neb pokud se vypaří, což se může dost dobře stát, nikdo si ho pamatovat nebude. Zajímalo by mne, zda má manželku. Pokud ano, jistě se již dávno musela posrat. Manžel všude na cestách, pokud ne zrovna na koncertech tak u slečen, kterým neodmítl na kafíčko pozvání. Architrávy měl v tu dobu velmi rád. Holdoval alkoholu a na jeviště vycházel vždy opitý. „Ty vole, to je na hovno, s timhle čurákem, dyš není vožralej, ať neleze na jeviště, kurva... No že je chlapi, vole?“ komentovali jeho fanoušci obdobně, když náhodou vylezl na jeviště střízlivý. „Stojí to za hovno“ nadšeně dementoval Pan s velkým P, čímž je myšlen samozřejmě čurák, ale žádná etymologicko-morfologicko-morfematicko-oxymoronová obdoba tohoto slova není v žádném slovníku dostupna. Každý má samozřejmě právo nasrat si do kalhot, ale pokud to pak smrdí, stojí celé jeho okolí za hovno, protože mu říkají, že smrdí, smradi jedni“ komentoval situaci na Newyorkské burze Ján Zákopčaník, kterému je nejlépe v Oslu. Dokonce tam vydal sbírku básní Romeo a Julie, pojednávající o Romeinovo vaječnících a Juliiných bílých mrdkách. Ve sbírce se dokonce objevil i generál Rommell, který měl utajovaný poměr s lišákem Florentského bednáře, jimž se později narodila dvojčata: Jan, Pavel, II. Pavel a Elišák Bednář, zvaný taktéž král pouště: No jen posuďte: Po Florencii se vozil v tanku a jeho dvornímy mazlíčky byl mravenečník a cikánka, která později zemřela, pojdouc věkem a mravenečník pojdouc při cestě metrem, jež se pro něj ukázalo jako řeholnická abatyše. Ovšem pozdě. Příliš pozdě! Než s chudákem mravenečníkem cikánka, která již dávno pošla věkem a dvorní podmraveneční Salvátor vyndallí mravenečmíká ź metrá, pošlá.
Protože jak známo, nula od nuly pojde, jen když jí to projde. Vale.