A prase zůstalo celý

Anotace: .

Vešel jsem do čekárny. Bylo plno. Tohle nemám rád. Plný ordinace. Plný autobusy, to jo. To je něco jinýho. Znáte trasu, víte jak dlouho bude cesta trvat. A i když se mi ve vydejchaným vzduchu busu potěj kulky, vždycky se můžu přimáčknout na nějakou maminu, která má napasovanej zadek v modrejch riflích. Ale co tady? Co v týhle ordinaci plný důchodců? Stál jsem tam jako kůl v plotě, jak děvka, na kterou nezbyl zákazník. Kolem mě seděly roky nastřádanejch zkušeností a důchodcovskejch almužen, za který se dá pořídit akorát tak vysavač za 60 tisíc.
Po chvilce se uvolnilo místo. Ztěžka jsem dosednul. V čekárně nebyl věšák. Měl jsem na sobě svůj echťáckej filcák ke kotníkům. Vypadáš v něm, jak kindervajíčko, řekla mi jedna nána. Pořád ho nosím, protože každá zima musí jednou skončit. Teď mi na něj s železnou pravidelností padaly kapky potu. 1,2,.....9 kap. Z nosu mi spadla kapka potu a vsákla se do kabátu. 1,2,....8 kap.
,,Ta mašina je prej hotovej zázrak,“ zaslechnul jsem šeptání mých souputníků. ,,Má ji jako jedinej na vokrese.“
,,Dyť já se sem dostala přes Mařenu, ta k němu chodí už roky.“
,,Jak jen se to .... do prdele, já si nevzpomenu. Funguje to jako rentgen, nebo tak něco.“
,,Hm.“
,,Dalších 5,“ zavolala sestřička z ordinace.
5? Ta mašina musí bejt fakt zázrak. Už jen kolik času to ušetří.
1,2,....9 kap.
Řada na mě přišla asi za hodinu. Vešel jsem se čtyřma důchodcema do ordinace. Uprostřed místnosti stála asi metr vysoká kovová krabice. Blikaly na ní různobarevný světýlka, vedly z ní různý kabely a různý kabely byly připojený na ní. Za ní stál starší chlápek v bílým plášti s pleškou a tlustejma brejlema. Po obou stranách stála sestřička. A když říkám sestřička, myslím tím sestřička. Jedna byla blonďatá, druhá zrzka. Oběma koukaly z napasovanejch uniforem kozy. Obě měly tak krátký sukně, že si je na noc ani nemesely svlíkat. Vzadu v rohu bylo lůžko s igelitovým potahem.
Čuměl jsem z jedný sestřičky na druhou. Vsadil bych se, že maj ještě vlhký vysvědčení ze zdravotní školy. Jestli ji vůbec dokončily. Upřímně, koho to zajímá, dokud je to horký a poslouchá to?
,,Neslyšíte?“ zavolal na mě netrpělivě doktor. ,,No tak pojďte sem.“
Došel jsem před tu naleštěnou mašinu. ,,Mám se svlýknout?“
,,Ne.“
,,Zout.“
,,Ne. Jen si klekněte.“
,,Co, prosím?“
,,Povídám, abyste si kleknul. Sakra, chlape, nezdržujte.“
Kleknul jsem si. ,,Au.“ Z kolene mi vystřelila bolest.
,,Tak co vás trápí?“
Nemám ženskou, pane doktore. Jsem tak tlustej, že mi z toho začla praskat kůže. Když rychle vstanu, udělá se mi blbě. V práci mě to sere, ale na nemám žaludek to tam zabalit. Každej večer se musím přežrat, abych usnul aspoň na pár hodin. Vstávám uprostřed noci a čumím do tmy. Do rána vykouřím deset cigeret a pak jdu do práce, znovu se nažrat.
,,Koleno. Bolí mě to v koleně. Když jdu do schodů, nebo ze schodů.“
,,Skloňte hlavu,“ přikázal mi. Potom začal něco drmolit latinsky. Prohlýžel jsem tu jedinou mašinu na okrese. Leskla se, jak můj penis těsně po tom, co jsem si to udělal.
,,Tady máte léky,“ zrzka mi podala dvě krabičky. ,,Bude to za pět set. Jsou ze Švýcar.“
,,Opravdu to koleno nechcete vidět, doktore?“
Doktor se zasmál. ,,Člověče, já už těch kolen v životě viděl. Až to doberete, přijďte na kontrolu.“
Vyšel jsem z ordinace. Lednová zima mi udělala radost. Přestal jsem se potit. Nasednul jsem do auta. Na ubytovnu jsem to měl ještě daleko. Topení v autě mi negungovalo, tak jsem si nechal svůj echťáckej kabát na sobě. Znamenalo to ovšem, že jsem si nemoh zapnout pás.
Pohodlí zvítězilo. Zařadil jsem jedničku a vyjel k domovu. Na ubytovnu.
Znovu jsem byl na cestě. Další promarněnej večer. Znovu se mi nepodařilo zbavit se tý zátěže. Je těžký hledat viníka.
Nejel jsem moc rychle. Silnice byla namrzlá a já se rozhodnul strávit letošní zimu v letních pneumatikách. Mastil jsem si to šedesátkou a nechal se předjíždět zimákama. Poslouchal jsem rádio a když tam spadla nějaká hitovka, hned jsem se přidal.
Stalo se to sotva deset kilometrů od cíle mojí cesty. Přejížděl jsem levotočivej most. V protisměru jelo auto. Viděl jsem jeho světla. Každou chvilku se střetnou se světly mýho auta. Jenže se nestřetly. Protijedoucí auto dostalo smyk. Řidič šlápnul na brzdu a auto se roztočilo kolem svý osy, jako by mu někdo vrazil facku. Šlápnul jsem na brzdu. A moc se toho nestalo. Přestal jsem si zpívat a zapřel jsem se o volant. Každou chvilku mi do očí zasvítila světla rotujícího auta. Světlo. Tma. Světlo. Tma. Prásk.
Už jsem nebyl na cestě domů. Už jsem si nezpíval písničky. Teď bylo všechno úplně jinak.
Ležel jsem na sedadle spolujezdce a první, co jsem uslyšel, bylo chroptění. Takový fakt hnusný chroptění.
,,Ehrr, grrr.“ Musel jsem porazit nějaký prase, napadlo mě. To mi ještě scházelo. Budu se muset zpovídat nějakýmu šílenýmu myslivcovi, kterýmu jsem právě udělal v revíru pořádnou paseku. Pak mi došlo, že to chrochtání a chroptění jde ze mě. Já byl to poražený prase. Měl jsem vyraženej dech.
Když jsem to rozdejchal, vylezl jsem z auta. Kurva, moje auto stálo uprostřed silnice. Blokoval jsem provoz, došlo mi. Snažil jsem to svoje autíčko odtlačit ke kraji. Nešlo. Kolem projíždějící auta museli zpomalovat a vyhejbat se. Zase někomu překážím. Bože, jak já to nenávidím.
Přijela sanitka. Naložili mě do tý pojízdný ordinace. Zase se kolem mě začli motat sestřičky a doktoři. Jenže tentokrát si pro mě sami přijeli. Zvednul jsem se na loktech. ,,Je to dobrý,“ říkám jim. ,,Já už ty prášky mám. Ty ze Švýcar.“
,,Co to mele?“
,,Je v šoku.“
,,Proboha, můžete vypnout tu houkačku?“ prosil jsem je.
Pak někdo zavřel dveře do ordinace a zase se někam jelo.