Opatrnost na cestě do Mimoně

Anotace: .

Autobus mi ujel o několik minut. Moc mi to nevadilo. Před chvilkou jsem su koupil knížku od Charlieho. Do příštího autobusu jsem měl přes půl hodiny času. Vedle mě na lavičce seděly dvě mladý holky kolem patnácti. Nebo jsem si přál, aby jim bylo patnáct?
Prokousával jsem se předmluvou. Byla suchá a nic neříkající. Vždycky jsem se ale považoval za poctivého čtenáře. Bylo to jako poslouchat stížnosti manželky, než se vám sehne do klína. Sem tam jsem zvednul hlavu a pozoroval projíždějící auta. Řidiči nás pozorovali a my pozorovali je. S blížícím se odjezdem autobusu nás na zastávce přibývalo. Několika lidem zastavilo auto. Většina byla ale odkázaná na autobus.
,,Víte, v kolik to jede?“ uslyšel jsem ženský hlas. Vedle mě si přisedla odbarvená blondýnka.
,,V půl třetí. Mělo by to jet v půl třetí.“
,,Děkuju. Jste strašně hodnej!“
Zavřel jsem knížku a podíval jsem se jí pořádně do očí. Měla pěkný kozy. Byla starší než já. Pořád se jí ale leskly řidítka. Koukaly sme jeden na druhýho. Najednou bylo strašně lehký začít.
,,Že se nám ale udělalo hezky,“ vzal jsem to na sebe. ,,Ještě včera byla taková kosa.“
,,Je to jako dělaný na vyjížďku na kole. Já jezdím do Hradčan a někdy do Doks“, spustila na mě. ,,Jenže do těch Doks moc nejezdím, protože to je lesem a samotná ženská musí bejt opatrná.“
,,To je pravda. Tuhle jsem četl o myslivcovy, kterýmu přecvaklo, když kolem posedu, na kterým čekal na jelena, projeli cyklisti na horskejch kolech.“
,,To je strašný, co se stalo?“
,,Ten jelen se z toho dostal bez zranění.“
,,Já si na kole vyjedu ráda. Člověk nechce bejt celej den sám doma,“ nepřestávala se na mě dívat. ,,Děcka už mám odrostlý, už se mnou nebydlej.“
U zastávky zastavil autobus. Jenže byl plnej. Lidi stáli na schůdkách. Dovnitř se nikdo nedostal. Autobus se odlepil od kraje chodníku a odjel.
,,Nevíte, kdy jede další?“ zeptala se mě. Naklonil jsem se ke dvěma puberťačkám. ,,Nevíte, kdy jede další?“ Ta co vypadala víc na patnáct mi řekla: ,,Další by měl přijet hned za tímhle.“ Nepřestal jsem se na ni koukat. Otočila se ke mě zády a začala si povídat se svojí kámoškou.
,,Každou chvilku tady bude ještě jeden. Asi posila.“
,,Vy ste tak hodnej,“ rozplývala se. ,,Byla jsem navštívit matku v nemocnici. Je jí 62 má problémy s ucpáváním cév.“
Další autobs zastavil u zastávky. Tentokrát se do něj dostali všichni čekající. Nastoupili sme mezi posledními. Už na nás nezbylo místo k sezení. Celou cestu mi vzprávěla o svých dětech, o tom, jak jezdí na kole a o svý samotě. Přemýšlel jsem, co pomáhalo na samotu mě. Chtěl jsem jí to navrhnout, ale autobus byl plnej dětí vracejících se ze školy domů. Některé z těch dětí, které kolem nás seděli, vypadali na patnáct. Přesto jsem se rozhodnul, že počkám, až vystoupíme.
Čím dýl na mě mluvila, tím míň jsem ji litoval. Naopak chrtěl jsem jí to udělat co nejdřív. Představoval jsem si, jak spolu jedem na kole lesem. Ona jede přede mnou a kroutí tou svojí prdelí, do který se jí brzo pustím.
Jeli bychom po polní cestě a kousek před námi by stál posed. Ona zpomalí, abychom mohli jet vedle sebe. ,,Zastavíme?“ zeptá se mě. Podívám se na ten posed a řeknu: ,,Ještě kousek.“
Ona přidá a předjede mě. Všechnu okolní krásu trumfne ten její zadek....
Dojeli sme do Mimoně. ,,Tak nashle,“ řekla mi. Vystoupila z autobusu a pospíchala pryč. Šel jsem za ní. Měl stejnou cestu. Přidal jsem do kroku. Šel jsem stejně rychle jako ona, abych ji neztratil z dohledu. Bylo vedro a na takovýdle tempo jsem rozhodně nebyl zvyklej.
Přerývaně jsem dýchal a začlo ze mě týct. Před sebou jsem ale viděl ten její zadek, kterej se mihotal, jak malířova štětka. Otočila se za sebe a všimla si mě. Začla utíkat.
Zahnul jsem za nejbližší roh. Potřeboval jsem se vydejchat.