Neodsuzuj odlišné lidi

Anotace: Moje imaginární myšlenka v hlavě.Není podle mého života.

Jmenuju se Adéla a je mi 17 let.Bydlím v Praze,takže denně potkávám v ulicích spoustu lidí.Dlouho jsem odsuzovala punkery.Byli na mě asi prostě moc výstřední,do teď to nechápu.Často jsem ale chodila ze školy jedním místem,kde se pravidelně shromažďovali a tak jsem se s nima často potkávala.Vždycky jsem se na ně po očku koukala,protože jsem se bála,že kdybych se na ně jen tak podívala a oni by to věděli,tak by mě třeba zmlátili.Na jednu stranu mě fascinovali ty jejich řetězy na kalhotech,barevný "pankáče" na hlavách a jeden měl dokonce snad všude piercingy,ale na druhou stranu šel z nich strach a to jsem prostě jen tak nemohla ignorovat a jen tak se s nima bavit,i když musim připustit,že nevim,o čem bych se s nima bavila nebo jestli by vůbec oni chtěli..
,,Adélko nezapomeň si vzít deštník,venku prší.."říkala mi jednou babička,když jsem u ní byla.
,,Jasně,babi.Tak zatim,musim už letět."
Pospíchala jsem rychle na tramvaj,abych ještě za světla přišla domu,protože tmu jsem neměla zrovna moc v oblibě.Zrovna jsem procházala kolem toho plácku punkerů,když jsem tam v dešti uviděla jednoho stát.Bez deštníku,prostě tam jenom tak stál a koukal nepřítomně někam do dálky.Musela jsem jít jeho směrem,ale když jsem kolem něj procházela,tak na mě promluvil.
,,Nevíš,prosím Tě,kolik je hodin?"
,,Jo, jasně, podívam se..Bude půl sedmý."
,,Dík moc.Jak ty se vůbec jmenuješ?Denně Tě tu vídam a nikdy jsme ani nepokecali".Tak tímhle mi upřímně řečeno vyrazil dech.Každý den si tu říkám,že mě tu někdy někdo zabije a teď tady jeden z nich se mnou mluví.
,,Jsem Adéla a ty?"
,,Já se jmenuju Jirka.Nemám zrovna co dělat,nemůžu Tě doprovodit domu?" Tak tohle mě už dostalo,ale neodmítam.
Naštěstí jsem bydlela kilometr od toho plácku,takže jsme si stihli docela i popovídat.Vyprávěl mi,že mu umřel zrovna kamarád-tak proto vypadal tak sklesle..Ale začínal se mi čím dál tím víc líbit,nevypadal zrovna jako punker,ale věděla jsem,že mezi ně patři.
,,Tak tady bydlim.."říkala jsem mírně nervózně,protože jsem měla v hlavě scénku z filmu,kdy se při rozloučení lidi vášnivě líbají a to mě v týhle chvíli přišlo dost komický.
,,Nechtěla bys někam někdy zajít?Jestli jo,tak asi víš,kde mě hledat.."mírně se pousmál,ale tak krásně,až jsem nemohla uvěřit svým očím.
,,Jasně,tak se někdy můžeme domluvit.."a následovala trapná chvilka ticha.
,,Tak zatim ahoj"rozloučil se se mnou Jirka a zase se překrásně pousmál.
,,Ahojky" doslova pípla jsem na něho.Nějak mi poslední dobou selhával hlas.Doma jsem si musela dát vařicí vanu a pustit do sluchátek muziku,abych se z toho vzpamatovala.
Příští den se už domlouvám s Jirkou,že někam zajdeme.Potom se domlouváme na další a další dny.Jsem zamilovaná až po uši.Chová se naprosto báječně a dokonce jsem se skamarádila i s jeho partou a všichni jsou celkem v pohodě.A jak to tak bývá,tak na konci se vždy dají dva dohromady.V mém příběhu to tak taky je. Jirka mi po pár týdnech vyznal lásku a dnes jsou tomu čtyři roky,co jsme spolu.
Z tohoto jsem se poučila,že není dobré lidi posuzovat podle toho,jak vypadají,ale jak se chovají.A tohle není jen o punkerech,ale o všech.