Jak se sen stal skutečností

Anotace: Tak nějak podobně to bylo.

Vstoupila jsem do přeplněného metra jen tak tak. Metro se rozsvištělo a mírně se pohupovalo kamsi do háje. Teda vlastně na Háje. Dívala jsem se skrz skleněnou tabulku a říkala jsem si kolik let už uplynulo od doby co mě tatínek nechával sedat na svém klíně. Vždycky se o mě tolik bál. Držel mě jako ten nejkřehčí porcelán a já se a mačkám v téhle plechovce spíše jako papír.A to vše jen proto, abych se dostala domů za svým protivným přítelem. Z rozmazávání těch ošuntělých vzpomínek mě probere jakýsi pohled.
,,To snad ne.” Pomyslím si. Ten chlap na mě upřeně zírá. Kdo ví jak dlouho. Zkoumá mi obličej. Potom pečlivě okem měří mou postavu. Dívá se mi na prsa. Cítím jak červenám. Co si to dovoluje. Potom sjíždí na nohy a pak se odvrátí. Co je? Ptám se sama sebe. Jsem fakt tak šeredná? To nic, to je jen zimní deprese.
Další den spěchám znovu. Nacpu se do metra a pokračujeme. I přesto že metro praská ve švech vše se opakuje. Skrz držící se ruce si ten chlap opět to všechno prohlíží a pak se odvrátí.
Tak nějak mě vytrénoval řekla bych. Tohle se totiž opakovalo každý den co jsem jezdila z práce. Jeho pohledy byli na chlup stejné a jeho tvář byla bezbarvá. Prostě bez výrazu. Všechno se ve mě vařilo. Vždyť musí vědět, že o něm vím. Z práce jsem prostě jezdila každý den ve stejnou dobu se stejným mužem. Každý den mi v tu hodinu kontroloval oči,prsa,nohy. Bylo to úsměvné. Po asi měsíci se ztoho stalo něco co mě pronásledovalo doma. Přítel Honza na mě byl naštvaný. Věčně jsem byla zamyšlená,nechtěla jsem sex,nic mě nebavilo a každý večer jsem přemýšlela o tom individu z metra. Nikomu jsem to neřekla. Přišlo mi to potrhlé a zároveň kouzelné. Kolikrát když jsem byla u Hanky nebo se u mě Hanka stavila v práci. Mučila jsem se a přemáhala se ji nic neříct. Nevěděla jsem proč. Protože na druhou stranu ve mě všechno řvalo. Tak to vybal.
Každý večer v pelechu jsem si pohrávala s myšlenkou oslovit ho.
Co třeba-Pane co tak blbě vejráte. Nebo- Líbím se Vám? Či snad pouhé- Co to má znamenat sledujete mě už několik dní. Pak jsem se ptala sama sebe jak vlastně vypadá.
Snažím se rozpomenout. Nejde to a neumím ho popsat.

A tohle se mi zdá už měsíc až se to snad stává realitou. Nevím proč ale každý večer chdím spát brzo abych ho znovu viděla. Znovu a znovu se každé ráno pokouším vybavit si ho. Nevím jak vypadá ale je mi sním příjemně. Ikdyž mi vlastně jen kouká na oči,prsa a nohy.
Další týden to jde stejně. Ráno u kafe přijde Honza.
,,Hele mám toho stebou dost.Zbláznila ses snad?Skoro semnou nemluvíš.Jsi protivná a chováš se divně. Jestli někoho máš tak to vybal.” Chrlí na mě lávu své rozhořčenosti.
Já usrknu své kafe.
,,Ty mi na to nic neřekneš?” Podívá se svýma modrýma očima.
Ne.Pomyslím si. Ať jde on i jeho studánkové oči do prdele. Nemá smysl vyzdvihovat problémy. On má jedinou vadu. Myslí jen a pouze na sebe. Honza vezme kabát a práskne dveřma. Večer na mě dotírá. Vyhrnuje mi červenou saténovou košilku. Rukama po mě šmátrá kde se dá.
,,No tak vem si ho. Pojď udobříme se.” Cpe mi do ruky svůj tvrdý penis na který koukám jako tvrdé y.
Svou ruku vymaním z té jeho otočím se na bok a ruku si dám pod hlavu aby byla co nejdál od jeho 17centimetrů.
,,Mám toho právě dost.” Sebere se a odejde. Když prásknou dveře dostanu výbuch smíchu. Ještě jednou si ho zaparoduju-Pojď udobříme se a cpe mi do ruky svý péro. Bože můj. S blaženým usměvem idiota usínám.

Znovu nastupuju. Srdce mi buší jako o závod. Nevnímám tu mačkanici. Násilím vytlačuju vzpomínku na tátu a porcelán. Hledám ho. Ano dnes je ten správný čas. Něco udělám. Cítím že to chci. Něco mu řeknu nebo mu pohled oplatím. Jenže? On tam není. I přestože je všude mačkanice jeho místo kde se drží nebo sedává je prázdné.
A pak se vzbudím. Dýchám jako dostihová kobyla. Hřbetem ruky si otřu krůpěje potu a potom se usedavě rozpláču.

Ráno mám oči opuchlé. Mlčky naleju kafe sobě i Honzovi. Hodím na sebe bílou vestu co má na mě Honza tak rád a mlčky si dáváme signály pochopení a usmíření. Otevře mi dveře bytu.Potom společně jedeme do práce.
Společně doběhneme metro. Nacpeme se do té tlačenice. Chytím se nejbližší tyče a Honza si stoupne těsně vedle mě. Mlčky sleduji sklo a svištění metra. Potom mě zamrazí a já to ucítím. Je to tady oči,prsa nohy a odvrátí se. Kouknu po něm. Stojí na stejném místě jako ve snu. Skrze propletenec rukou držících se za tyč ho vidím. Podíváme se po sobě. Stojím strnulá v úžasu. Ani ne kvůli snu. Ale kvůli jemu.
Je překrásnej. Slovy nejde vystihnout. Mužné rysy, jiskry v očích, postava jako z časopisu oblečen podle poslední mody. A všiml si mě. Když se po sobě znovu podíváme všimne si toho Honza. Do úrovně mých očí nenápadně vysune ruku po tyči. Sakra. Ulevím si v duchu a hledám jakoukoliv skulinu v tom davu abych ho viděla. Najdu ji když se trochu přikrčím pod Honzovým rukávem. Předstírám že něco hledám v kabelce. Když znovu zvednu oči pod Honzův rukáv uvidím ho. Taky se přikrčil aby na mě viděl. Rychle se narovnám a kabelku zavřu. Musím pevně semknout rty abych se nesmála. Na další stanici Honza vystupuje. Jediné čeho se bojím je to že on vystoupí také. Honza mě líbne na tvář. Tohle gesto od něho znamená. Ještě to není vše v pořádku. Ale večer až mi ho bude zase cpát políbí mě na pusu. Je to tadyyyyy. Křičí ve mě všechno. On zůstal Honza vypadl. Dívá se po mě přesně jako v tom snu.
Vidím v něm poloboha. Je krásný až mi oči přecházejí. Kdo ví jakou má manželku kolik má dětí. Kdo ví jestli bych mu dokázala vůbec něco říct aniž by se mi rozklepali ruce,kolena a hlas. Jenže teď je potřeba jediná věc. Zasáhnout. V hlavě taktizuji a skládám různé varianty. Vše se vyřeší samo při výstupu. Dáváme si přednost do dveří tak dlouho než se tam nacpeme oba. Následuje chvilka zmatku a pak promluví. Vzájemně se sobě omluvíme a tak nějak se zařadím po jeho boku. Potom ze mě vypadne aby mi dal telefonní číslo. Je to tu. Červenám se koktám a on se tím evidentně baví. Do slova mě odrovnává.
,,Nezlobte se to by se mé přítelkyni asi nelíbilo.” Řekne a já suverenně odpovím.
,,S tím se počítá.” Panebože co jsem to plácla. V duchu bych se nejradši propadla do pekla. Nebo vlastně kamkoliv. Kamkoliv co nejdál od chlapa, který neskutečně bičuje mou touhu a vůbec mé všechny smysly.
Zatímco on se jen uculí.
,,Promiňte.” Zpanikařím a chci odejít když mě doběhne.
,,Počkejte.Zrovna spěchám do banky.Šla byste semnou?” Usměje se tak nádherně že kdyby řekl že mě jde něco udělat padla bych mu k nohám. Potom zafunguje i přes všechen ten hvězdný, růžový prach v těle pud sebezáchovy. Co když je to úchyl a někde tě znásilní. Mé druhé já odpovědělo. Tak ze sebe servu všechno co mám a potom odpálím pořádný ohňostroj.
Do banky jsme se vydali. Bylo mezi námi víc. Bylo to souznění. (Nebo moje představa)
Další den nebylo co řešit. Od Honzi jsem se vypakovala a on od té své také. Nic jsme o sobě nevěděli. Naše první setkání bylo přímo uchvatné. Jako na povel při procházce začala hrát hudba z filmu pretty woman. Potom jsme se dlouze courali a tahali městem. Mlčeli jsme a já byla konečně šťastná. Když se mě dotýkal umírala jsem touhou. Když mě líbal upadala jsem skoro do bezvědomí. Potom jsme si slíbili že spolu budeme na věky. Tu noc jsme se u něj v bytě milovali. Jenže ten krásný polobůh se měnil před očima. Odpustila jsem mu malý penis i to že je neskutečný bordelář ale aby ve třiceti nevěděl kdo je Antonín Dvořák, nevěděl co chce a střídavě mizel bylo moc i na mě. A tak mě ve finále opravdu odrovnal. Po měsíci mě napadlo okouknout ty jeho výlety z bytu. S bývalou se nerozešel a hrál to na obě strany. A ohňostroj se taky nekonal. Ještě ráda jsem se vrátila do postele ke studánkovým očím,většímu bříšku a 17 centimetrům. Ale že jsem si to uměla poskládat. Svůj sen jsem vložila do debila s tváří poloboha a málem mě to stálo nervy.