Vzpomínky - 2. část

Anotace: Pokračování Vzpomínek. Vycházím ze skutečných událostí.

Sbírka: Vzpomínky

Bylo 25.2 2009, chladný únor, ačkoliv moc zima nebyla, bylo poněkud tepleji. Byl jsem u doktorky potvrdit si přihlášku na školu a potom mě napadlo jít se podívat za svým starým kamarádem, Jardou Skálou alias Micro-Icem, v té době si dal takovou přezdívku. Čekám na něj před školou, jelikož mi jeho matka řekla, že je ještě ve škole a že teď budou akorát končit. On však ale nějak nejde, čekám a čekám. Vyšel akorát Marek Pilo, ten dement, kterýho jsem celou tu dobu nesnášel, je jasné co udělal, hned co mě viděl si troufl mít nějakou rejpavou poznámku.
„Hele, debil se vrátil!“ zakřičel tím svým odporným tónem.
Mně to bylo však jedno, nevšímal jsem si ho. Po krátké chvilce se objevili další moji známí, Dominik Kauč a Boris Margarytov, ale kamarád Jarda Skála pořád neleze.
Po chvilce čekání někdo jde. Byla to Leona, opravdu mě to dost zaskočilo, nečekal jsem jí. Zprvu jsem dělal, jako že jí nevidím, ale pak mě oslovila:
„Ahoj, co tady děláš?“
„Přijel jsem za Skálou a potvrdit si něco od doktorky,“ odpověděl jsem a zadíval se jinam, jelikož pohed do jejích očí by mě asi sváděl.
„Aha,“ řekla a pak se zeptala: „Už máš nějakou holku?“
„Jo, mám, a co ty? Jak se máš?“ odpověděl jsem.
„Celkem dobře,“ řekla.
V té době jsem ještě chodil s Verčou. Leona se pak odebrala do školy se slovy: „Ježiši, co tam tak dlouho dělá.“
Já šel za ní, došli jsme k počítačovce a tam byl můj kamarád Jarda Skála.
„Nazdáár, koukám že tu za mě makáš,“ poškádlil jsem ho.
„Ale houby, tu jen tisknu přihlášku na školu,“ odpověděl a dali jsme se do řeči.
„Já byl zrovna dneska, si potvrdit papíry na přihlášku k doktorce, proto jsem teď tady,“ povídám mu.
„Já zachvíli jdu, tak ještě chvilku a pak pudem,“ oznámil.
Po chvilce jsme fakt šli, byly jsme jako tři kamarádi, co se znají dlouho, i když s Leonou jsem se moc nebavil, byl jsem na ní pořád naštvaný. Povídali jsme si o všem možném, teda spíš Micro s Leonou. Když jsme byly u Microvo baráku, vzpomínám si, že jsme šli tyršovkou dolů a leona mluvila něco o tričku. Micro-ice zopakoval takovým tím svým tónem Leony větu: „Koupila jsem si to fialový tričko s nápisem peace...“
Já se zasmál a řekl: „To víš no holky.“
Leona se taky smála, pak jsme šli vyzvednout Leony sestru z družiny. Teda vlastně Leona, já a Micro-Ice jsme jí utekli, vzali roha a povídali si o ničem jiném, přece o programování, jako staří programátoři.
Šli jsme myslím zrovna ulicí Petra Bezruče, akorát jsme z ní přešli do ulice, kde bydlí francík a Leona už nám byla zase v patách, všiml jsem si jí a oznámil to Microvi: „Myslim, že leona jde za náma“
Otočili jsem se a Leona tam fakt byla, tlemila se. Micro se taky zatlemil a měl zase ty svý řeči, takový ty ze srandy myšlený. Z toho jsem už výtlem dostal taky. Šli jsme pak tou dlouhou ulicí dolů a zahli jsme k Micro-Icově domu, kde bydlí. Už šel domů. Leona na mě zašeptala, že potřebuje semnou mluvit, nějak jsem nechápal proč. Ještě jsme s Micrem kecali mezi dveřmi a po chvilce jsme se rozloučili a šli jsme.
Teď jsem zůstal s leonou osamotě, řekla, že chce semnou mluvit. Šli jsme se projít a mluvili spolu.
„Víš, chyběls mi,“ řkla mi Leona svým něžným hlasem.
„Vážně?“ nějak tomu ani nevěřim.
Šli jsme kolem potoka a ona se mě ptala na ICQ. Dal jsem jí ho, aby mi mohla napsat. Dál si nějak nemůžu vzpomenout co bylo, ale vzpomínám si, když řekla: „A co teď víš?“
Odpověděl jsem jí: „V poslední době nevím nic, nevím vůbec, jestli někdy bude krásně.“
Myslím že ona mi na to řekla: „Ani já v to už nevěřím, krásně bylo před tím, když jsme byli spolu.“
Pak jsme šli tou uličkou kolem bytovek.
Leonka něco povídala, pak si pamatuji když řekla: „A to si tak málo věříš? Víš že bych tě mohla mít taky pořád ráda?“
Nad tím mi začal rozmu stát, už ani nevím co jsem říkal, pamatuji si že jsme se pak najednou zastavili. Ona ke mně padla a objala mě. V tu chvíli se ve mně zbudilo něco, co se snad zbudit nikdy nemělo. Probudila se láska k ní, co ve mně dřímala. Bylo mi tak nádherně, jak mě to objetí chybělo. Pak mi něco zašeptala, říkala že prej jsem moc vysokej. A nakonec mě políbila. Do mě jako by v tu dobu uhodil blesk, znova jsem pocítil, že jí miluju, bylo to tak nádherný. A ten polibek byl tak sladkej, byl jsem v tu dobu šťastnej tak, jako nikdy. Tím mi dokázala, že mě pořád miluje, začli jsme spolu znova chodit. Po roce trápení, celý rok jsem jí neviděl, byl jsem na ní naštvaný a nakonec, probudila opět ve mně tu lásku k ní.
Na tenhle den v životě nezapomenu, do teď na něj stále vzpomínám, a když si vzpomenu, cítím u srdce takový ten zvláštní pocit. Tolik bych si ten den chtěl zopakovat, škoda že nejde vrátit čas, někdy bych ho fakt moc rád chtěl vrátit, do těch chvil, co jsem byl s ní, co jsem byl s Leonou.