Anděl s modrými křídly

Anotace: Věnováno kamarádce. V textu bylo užito její básně, která mě, naprosto nečekaně inspirovala. Jedna taková kratší a ani ne tak uplně povídka.

Anděl s modrými křídly

I byli jsme na začátku čtyři, které nás poslal otec do světa. Každý na křídlech svých osobitých vlastností, jsme byli posláni mezi lidi abychom se jim snažili porozumět.

Jsem vítr z hor,
jsem čistá bílá,
jsem záchranný vor,
jsem kouzelná víla.

Společně s bratry Smutkem, Hněvem a sestrou Závisti, poslal i mě jako nejmladší. Jedno století jsme žili mezi lidmi. Nevěděli jsme o sobě, abychom se snad vzájemně neovlivňovali.

Jsem světlo v tmách,
jsem slza štěstí,
jsem to tvé "ach",
jsem lásky předzvěstí.

A pak si nás otec jednou zavolal. Jeho touha po našich znalostech o světě lidí byla snad nekonečná. Začal Smutek.

„Já byl ve světě lidi nadmíru spokojen. Každý mě v sobě má pořádný kus. Jeden člověk pro druhého smutní snad každý den. Někdy více, někdy méně, ale potřebují mě k životu. Když je válka, jsem všudypřítomen, ale i v míru mě lidi nosí v srdci. Lidé mě potřebují a nemohou beze mě být.“

Hněv byl snad ještě nadšenější.

„Lidé jsou zvláštní. Jestli mají v duši velkou část smutku, pak mě musí mít všude v těle. Zažil jsem tolik hněvu, snad každý den. Na každé ulici. V každém městě. V každém státě. V každém srdci. Lidi nenávidí jeden druhého. Lidé mě potřebují a nemohou beze mě být.“

Pak promluvila Závist

„Nezažila jsem toho tolik jako bratři, ale to jsem byla v úplně každém srdci. Nenašla jsem někoho kdo mě aspoň jednou za život nezažil. Ať už chudí či bohatí, mladí či staří. Každý z nich někdy na světě někomu něco záviděl. Pravda, někteří lidé si zasloužili víc a jiní míň. Ale to není důležité. Lidé mě potřebují a nemohou beze mě být.“

„A ty maličká? Co jsi viděla na světě?“ otázal se mě otec

„Zřela jsem každý pohled na světě. Oba bratry i sestru v pohledech těch lidí. Ať už to byl smutek, hněv či nenávist. Vždy jsem stála za nimi. Vždy jsem lidem šeptala do uší. Chtěla jsem aby věděli, že to lepší může být vždy. Aby tušili, že jejich den nastane. Aby se nebáli usnout. I když nejmenší byla jsem v každém z těch srdcí po boku aspoň jednoho ze svých sourozenců. Jsem maličká a vlastně nejmenší, ale jsem v každém z nás. Jsem Naděje a lidé mě potřebují a nemohou beze mě být.“

Jsem ztracený sen,
jsem červená co nepřehlídli,
jsem slunečný den,
jsem anděl s modrými křídly.

Jsem... obyčejná.

„Dostala jsi jméno Naděje a podobu modrých křídel, které patří jenom andělům. Ty vůbec nejsi obyčejná.“