Ulice, jak je neznáte. Nebo možná znáte.

Anotace: .

Ulice je jako život. Všechno, kromě domácího násílí, se děje na ulici. Revoluce, demontrace, bitky, nářky, stěhovací vozy, pohozený děti. Ulice to všechno pozře. Ulice je jako nenažranej had, co nemá čas trávit. Všechno se tu děje moc rychle.
Kdo si potřebuje odpočinout a ulevit mozku, schová se do obyváku. Dálkový ovládání je jediný, čeho se můžem chytnout. Jedině s ním máme pocit, že máme všechno pod kontrolou. Jenže ulice pořád pumpuje. Pořád si bere, pořád se něčeho zbavuje. Perpetum Mobile.
Co dodat na závěr? Nevím. Nic mě nenapadá. Půjdu se projít. Když nevím, kudy kam, vstoupím do ulice.
Bylo už pozdě večer, něco kolem 11. Coural jsem se městem a snažil se z toho, co jsem viděl kolem sebe, vydundat příběh. Protože s tím, co jsem zatím napsal, bych v týhle branži neobstál.
Zastavil jsem se u výlohy s inzerátama. Všimnul jsem si sloupečku inzerátů v kolonce masáže. Není mi 33 a už vím, co se za takovou masáží skrývá. Ono to sice masáží začíná a končí, ale hlavně jde to o to, co se děje uprostřed. Nevím, čím to bylo, ale začlo mě trošku píchat v pravým rameni. A strašně moc jsem si potřeboval zašukat.
Vytočil jsem číslo na 3 inzerátu od shora.
,,Haló?“
,,No, haló? Právě čtu inzerát, ve kterým nabízíte masáže. Hm a tak.“
,,Je to ...... za 0,5 hoďky.“
,,Dobrý, to by šlo. Kam se mám dostavit?“
Nadiktovala mi adresu. ,,Ale teď je tu klient, neplánovaně se rozhodnul zůstat o něco dýl. Bude to možný až za hodinu.“
,,V pohodě budu tam.“ Klient se zdržel, to je dobrý znamení. Začínal jsem bejt natěšenej.
Měl jsem čas a tak jsem pocoural po městě. Procházel jsem kolem pámátek, který mi nic neříkaly. Potkával jsem ožraly, kteří to odmítali vzdát, potkával jsem různý lidi. Zajímalo mě, jestli se zrovna těšej, jako já, na to, co bude.
Ulice mě vsakovaly a zas vyplivovaly. Jedna byla jako druhá, nebejt lidí, který jsem potkával, nebo nepotkával. Někdy jsme si koukli do očí, někdy se nám nechtělo. Jenom jsme se minuli.
V určenou hodinu jsem zaklepal na dveře. Chvilku bylo ticho. Pak se dveře otevřely a do očí mi zasvítilo světlo baterky. Nevěděl jsem, která bije, byl jsem oslepenej. Někdo mě chytnul za ruku a vtáhnul dovnitř. Šli jsem potemnělou chodbou k dalším dveřím. Byly to dveře do nějakýho bytu. V něm můj průvodce rozsvítil
,,Kurvakomma,“ musel jsem si ulevit. Přede mnou stála snad šedesátiletá ženská. Do píči, co to má znamenat? Takový prachy za tohle? Uprostřed místnosti bylo nafukovací lehátko.
Zase jsem naletěl, došlo mi. Ale co? Když se předchozí klient zdržel, musí bejt v tomhle starým motoru pořád nějaká jiskra. Vždycky mě vedli k úctě ke stáří, tak proč jí nedat šanci? Třeba to bude dobrý. Někde jsem četl, že to starý lidi někdy dělaj. Ne často, ale určitě to maj častěji, než já. Dobrá babo, dostaneš šanci....
,,Tudy,“ ukázala k nějakýmu závěsu na futrech. Došel jsem k němu a odhrnul ho.
A víte co? Byla tam. Loňská Miss Thajska. Ležela na veliký posteli a smála se na mě. Byla nádherná. V pokoji bylo teploučko a všude se povalovaly froté ručníky. Kazeťák vyhrával nějaký asijský hity. Stál jsem tam, jako v obrazárně. Nemohl jsem uvěřit, že tohle všechno je jenom pro mě. Jeden blbej inzerát v jedný blbý ulici. Ale takhle to asi chodí.
Babka mě postrčila dopředu. Stal jsem se součástí toho obrazu. Dokonale jsem do něj zapadnul. Pomalu jsem došel k tý posteli. Nepřestávala se na mě smát. Svlíknul jsem si tričko a kalhoty a lehnul si vedle ní. Ještě než jsme se do sebe pustili, jsem si uvědomil, že tohle by na povídku už mohlo dát.