Můj nejstrašidelnější zážitek z prázdnin...

Anotace: Strašpytlíci...

Z výpravy do strašidelného domu plného barevných grafit a urážek kde koho napsaných na oloupaných zdech jsme se vracely domů kolem hřbitova u kostela svatého Bartoloměje. A protože já i moje kámoška Denča máme rády tajemno, záhady a hororové události v blízkosti místa, kde zrovna jsme, šly jsme rovnou na hřbitov, ze kterého pochopitelně přímo čišela strašidelná atmosféra.
Na hřbitovech se mi líbí, že když za sebou zavřete bránu, všechen hluk zvenčí najednou zmizí a na vás padne to zvláštní tísnivé ticho. Mám ráda právě to ticho.
(Netuším, z jakého důvodu jsme tam začaly vytvářet z kamínků pentagramy. Možná proto, že jsme se nudily.) Vytvářely jsme je na chodníku mezi náhrobky. Když jsme je zase rozbořily, odešly jsme domů.
Večer doma. Denča u nás spala. Ještě jsme si povídaly, když v tom… zazvonil telefon. (Mamka nebyla doma). V hlavě se mi okamžitě vybavil strašidelný film Kruh a Samara lezoucí za blondýnkou Rachel ve špinavé mokré studni. Ten zvuk jakoby vycházel ze stěn. Měla jsem bůhvíproč hrozný strach.
Toto je například riziko při vyvolávání duchů. Mysl je zostřena na sebemenší výkyv z normálu a váš strachy se třesoucí mozek vysílá panické signály do vašeho těla, a tak díky těmto věcem vidíte a slyšíte víc, než byste za normálních okolností byli schopni.
Mámin nekonečně zvonící mobil jsme vůbec nemohli najít a ani jedna z nás nešetřila vydechnutím úlevou, když jsme se ujistily, že Samara nám nevolá.
Už ale nikdy bychom nekreslily pentagramy na hřbitově, protože náš vystrašený mozek se plašil při každém zaskřípnutí či zavrzání.
Bylo to pro nás jistě ponaučení… mimochodem, věříte na duchy?