Vtělení

Anotace: Bez komentáře raději.

Už od mala jsem si u dědy chodila hrát k sousedům. Sousedi měli syna, který byl o 15let starší než já. Bylo mi něco kole 8až10let když jsem k nim chodila. On pořád cestoval. Milovala jsem když se vracel. Nikdy na mě nezapoměl. Jednou mi přivezl voskovky potom omalovánky a pak dětské šminky. Jako dneska vidím jak jsem tehdy byla na vrcholu blaha. Není divu že na jeho návraty jsem čekala a pak jsem byla štěstím bez sebe. Často jsme se u nich honili po bytě a dělal mi různé show v kuchyni. Hrozně rád vařil. Po každé u toho šaškoval a házel s věcma. Následně mi dával ochutnávat všechno možné. Vzpomínám jak jsem u nich tehdy poprvé ochutnala kešu oříšky a nebo rybí polévku.

Když mi bylo okolo 13let přestala jsem tam chodit. Naši mi to zakazovali. Mamka říkala že už se to nehodí. A navíc na mě pak přišli uplně jiné starosti. Ikdyž tehdy pro mě bylo těžké pochopit proč najednou nesmím. Přestala jsem i k dědovi tolik jezdit a na sousedovic Láďu jsem zapoměla. Když mi bylo 19 děda onemocněl. Musel do nemocnice kde strávil přes dva měsíce. Byt byl prázdný a sousedi už se kytek nazalévali až až jak říkala maminka. Poslala mě tedy k němu do bytu. Mým úkolem bylo setřít prach zalít kytky a klasika. Trochu jsem i byla naštvaná proč musím zrovna já. Proč nejel třeba brácha. Nebo proč to vlastně nedělají sousedi kdž už to dělají dva měsíce tak už by je pár zalití nevytrhlo.Do paneláku jsem vyšlapovala schody opatrně. Vdechovala jsem tajemnou vůni dětství která sálala z dřevěného obložení. Pokukovala jsem po cedůlkách na dveřích zda se něco nezměnilo. Štolpovi,Sodomka,Tichá,Krepsovi,Šalyovi. Nic.
U sousedů jsem zazvonila a s napětím vyčkávala. Ráda bych Láďu viděla ale šance že by byl doma je téměř mizivá. Otevře mi jeho tatínek. Starý pán co mě často dělal letadlo. Chytil mě za ruku a za nohu a točil mě u nich po obýváku. Dnes byl jiný. Užasle se na mě díval a posmutněle vyprávěl události posledních dnů. Jeho paní byla po těžké operaci a teď jedou oba do lázní. S omluvou mi složil klíče do dlaně. O Láďovi ani zmínka. Dědův byt jsem odemkla a vstoupila. Potemnělá chodba měla pouze pár obyvatel z řad pavouků a působila chladně. Celý den jsem pak drhla koupelnu,luxovala koberce a nasytila suché květiny.
Večer jsem šla spát. Vzpoměla jsem si na Láďu a neváhala jsem vstát a dohledat voskovky. Děda mi všechny hračky jak po mamce tak po mě skovával v ložnici v šuplíku. Ta vůně voskovek mi ho připoměla. Dokonce jsem si trošku dokázala vybavit jeho obličej. Zajmalo by mě jak asi teďka vypadá. Zítra mě ještě čeká umýt okna, vydrhnout balkon a vyměnit papírové výplně v kredenci.
Když mám vydrhnutý balkon usadím se na štokrle a zapálím si cigaretu. Naproti dědovému balkonu je kostelní věž. Děda mě vždycky strašil že tam bydlí klekánice. Měla jsem hrozný strach. Teď už jsou mi volný:0)Po chvíli koukání uvidím z vedlejšího balkonu linout se kouř. Neváhám a zvednu se abych zjistila jeho původ. Nakloním se přes zábradlí k vedlejšímu balkonu. Tak jsem to dělala když jsem byla malá.
První dojem byl zvláštní. Nebyl tu ten vyzáblý,praštěný kluk,voskovky a ani jeho poplašené oči. Byl tam chlap. Svalnatý vysoký s ustaraným obličejem a začínajícími kouty. Na tváři strniště a v očích zkoumavý pohled. Ten pohled mi prozradí že mě nepoznává. Ani já si nejsem jistá tím že je to doopravdy on. Než něco stačí říct zaběhnu do našeho bytu i s cigaretou pro voskovky. Nakloním se zpět přes zábradlí a podám mu je.
,,Kecáš?" vyhrkne a prohlíží si nevěřícně voskovky a pak mě. Asi hodinu si povídáme přes balkon když mi nabídne večeři. Neváhám u dědy všechno dodělat abych co nejrychleji mohla jít. Kolem šesté už nervozně přešlapuju před sousedovic dveřma. Život je komedie. Dříve bych se k nim vřítila jako tajfun a dneska sbírám dobrých deset minut odvahu abych vůbec zazvonila.

Posadil mě v kuchyni. Vlezla jsem si na místo kde jsem sedávala před lety. Někam odešel a já si všimla ošuntělých samolepek na ledničce. To je přece pejsek a kočička. Láďa mi je přivezl a s jeho mámou jsme je tam nalepili. Láďa donesl víno. V jeho ustarané tváři svitne občas úsměv. Je příjemně opálený. Celou dobu se řehtáme a vzpomínáme na různé věci. Potom se dáme do vaření večeře. Uděláme symbolicky míchaná vajíčka. S tím se také pojí jedna historka z dětství. Děda mi vždycky namazal chleba a já si ho schovala. A pak jsem běžela i s chlebem k sousedům kde mi dali míchaný vajíčka a já chleba dala jejich Astě. To byl pes.
Z lednice tahá okurky, vajíčka a papriku. Tu prudce vyhodí do vzduchu a chytí ji za zády.
,,Vzpomínáš?" Řekne s potutelným usměvem. Já kývnu a situace najednou zvážní.
,,Ukaž nakrájím to." Vezmu mu papriku z ruky a naše prsty se letmo dotknou. Zatímco on míchá vajíčka já krájím zeleninu na dva talíře. Každou chvíli je ticho. Takové zvláštní vzpomínkové.
,,Nevadí když něco pustím?" Podívá se rozpačitě od plotny. V duchu musím uznat že mu to děsně sluší. Cédéčko zašramotí ve věži a rozehraje se jakási ruznorodá hudba. Potom obejdu stůl a držím mu talíře. Rozdělí na ně vajíčka a já dám talíře na stůl. Už už se otočím když stojím zamnou. V těsné blízkosti. Jsem nervozní a nevím co udělat. Poprvé po té době se sobě díváme zpříma do očí. Já teda abych nezčervenala tak se dívám kousek nad jeho oči. I tak vím že jeho pohled je spalující. Děsně bych chtěla ale...
Ani jeden z nás se na nic nezmůže. Když mě to konečně napadne. Aniž bych porušila oční kontakt ukradnu z talíře kousek papriky. Kousek mi ukousne a druhou půlku si strčím do pusy já. On pak vezme okurku a přejíždí mi sní po rtech. Když chci ukousnout ucukne. Říkám si oč jde? Přeci jen večeříme. Jenže stačí mi to? Potom vezmu proužek papriky a dívám se jak k němu nastrkuje hlavu. Já si pomalu začnu apprikou přejíždět po krku. On kopíruje cestu papriky polibky a když vyjede až k mému uchu napětím ani nedýchám. Potom se mi tep i dech nápadně zrychlují. Pořád jen večeříš? Optá se mě moje já. Potom mi rukou vjede do vlasů a druhou přiloží na bok.
,,Teď bych si dal masíčko." Zašeptá. Já se jen usměju a natisknu ho k sobě jako souhlas. Pomalu se do mě začne vpíjet. Podlamují se mi kolena. Potom mě vezme za zadek a hodí na stůl. Poslední co si pamatuji je písnička od Tomáše Kluse a Anety Langerové. Perfektně vystihovala situaci těsně před tím než jsem pomalu ztratila vědomí.
,,Je to kruh.Je to souznění.Je to splynutí dvou ruzných částí.Vtělení. Cítím jak stáváš se mnou."