Moje holka

Anotace: Publikováno v pátek 19. a v sobotu 20. března ve Festivalových novinách JID-20-10.

Moje holka

Nasadit čepici a jde se.

Sklonit hlavu ve dveřích, abych si neudělal modřinu na bradě, a jde se. Moje nové boty klapou na týdny a měsíce nemytých schodech, co mi dalo práce je sehnat, ty boty. Když má člověk tak velkou nohu jako já, sehnat pořádný boty bývá problém. A co teprve bundu. Ale jednu mám, fešnou koženou bundu, nahoře se leskne a vevnitř má kožíšek a hřeje, na tohle jarní počasí je tak akorát. A Anne ji miluje, říká, že se jí líbí, jak klouže, a ten kožíšek jí prý připomíná nějakou knížku, o nějaký planetě nebo o čem že to bylo, už si nevzpomínám.

Moje nové boty klapou na zaplivaných, politých, pošlapaných schodech, dvě patra a jednu krátkou chodbu klapou, než se ocitnou na zaplivaném, pošlapaném chodníku. Ve dveřích nesmím zapomenout sklonit hlavu. Venku už tolik klapat nebudou, všude jsou ještě zbytky bahna, to jak v minulých dnech roztál sníh. Vybírám si suchou cestu, ale stejně spíš čvachtám, než klapu. Jediná výhoda je, že si nezašpiním nohavice, kalhoty jsou mi totiž trochu krátký. Ale to nevadí, mám vysoký boty, takže to vypadá, že mám svůj styl.

Koukám lidem na vršky hlav, teda většinou na vršky čepic, teď kolem mě prošel vysokej kluk a měl kulicha s bambulí a tak byl všehovšudy skoro stejně vysokej jak já. Asi si zase začnu česat vlasy nahoru, abych ho trumfnul. Ale to bych musel přestat nosit tuhle super kšiltovku a to bych pak přišel o tajemství. To by nebylo ono. Mám rád, když můžu před lidmi něco skrývat. Já sám se před nima těžko schovám, mám víc jak dva metry na výšku, a tak před nimi schovávám aspoň tohle.

Moje kšiltovka má totiž nahoře na kšiltu velikou červenou hvězdu. Ne že bych byl nějakej komunista, to vůbec. Ale mám rád to tajemství, na který nikdo nesmí přijít, a na tohle nikdo nepřijde, pokud mu to já sám nedovolím. Na vršek mojí kšiltovky nikdo nevidí, já je mám totiž všechny v kapse, když jsem tak vysokej.

A tak jdu ulicí a schovávám svý tajemství, svojí hvězdu. A dneska mám ještě jedno tajemství, o kterým nikdo neví, nikdo v mým baráku, protože to jsou všechno starý čarodejnice, co tam bydlí, svý manžely buď vyštípaly a nebo umučily k smrti, a já tam bydlím jen protože není kde jinde a já se zašikoval, když nedávno jedna z těch čarodejnic umřela, teda maminka mi pomohla a za to jí patří dík, už dávno jsem se měl postavit na vlastní nohy a teď mám příležitost. No a nikdo z těch čarodejnic o tom neví a ani moje maminka ne, i když mamince říkám všechno, tohle jí nechci říct. Protože jí to chci ukázat. Je to totiž holka. A je moc krásná.

A je strašně maličká, já vím, oproti mě je každá maličká, ale u ní je to tak nějak víc vidět. Víc poznat. Asi protože žádná jiná mi nikdy předtím nechtěla dát pusu, až ona, a tak jsem si nikdy neuvědomil, jak moc se musí ona natáhnout a jak moc se musím já ohnout. Kvůli tomu nemám rád, že jsem tak vysokej. Ale zase je to sranda.

A hlavně není smutná, dneska je spousta lidí smutných, ale ona ne. Ona je pořád veselá, i když ona má to největší právo být smutná. Jenže ona říká, že když jí zbývá tak málo života, že ho nechce promarnit smutkem, že ho chce prosmát. A taky říká, že proto je se mnou, protože já jsem taky pořád veselej, a že je nám spolu dobře. Jenže to neví, že když nejsem s ní, že jsem smutnej i za ní, protože vím, že ona odejde a už ji nic bolet nebude, tak bude moct bejt veselá, i když vlastně nebude, jenže já tu zůstanu a najednou budu bez ní a to bude zlý. Ale ona mi říká, že na to nemám myslet, že se to třeba nestane, a když, tak na to mám myslet, až to tu bude, a ne dřív, že teď mám myslet na to, co je, a smát se s ní, a tak se směju.

Dneska spolu pojedeme vlakem, já a moje holka. Já nikdy vlakem nejel, ani nevím proč, s maminkou jsme hodně chodili na výlety, ale to jsme jezdili autobusem a nebo chodili pěšky. A tak mě moje holka slíbila, že mě vezme vlakem na výlet. A tak se prý sejdem na nádraží, ona mi koupí lístek, protože já nevím, jak na to, a někam pojedem. Kam, to je prý překvapení, já vlastně ani nevím, kam odsud ty vlaky jezdí.

Moje holka se jmenuje Anna, a já bych jí chtěl říkat Aničko, ale jí se to nelíbí. Chce, abych jí říkal Anne, a nebo A. Že prý to tak bylo taky v jedný knížce, že si lidi říkali jen písmenkama. Ona vůbec strašně moc čte, vždycky něco řekne a pak se mě ptá, jestli tu knížku znám, a já ji většinou neznám. My doma moc knížek neměli, když jsem byl malej.

Nosí ráda velký zelený mikiny, má asi čtyři, plandají na ní a je to hrozně sexy, taky nosí plandavý kalhoty, světlý, jedny má až ze Španělska, z dovolený. A jak je malá a hubená, tak je v tom jak kdyby byla zabalená do velké dvojbarevné deky a ta měla spoustu záhybů a mě se to hrozně líbí. A na hlavě nosí šátek uvázanej na piráta, jak jsem to nosil já, když jsem byl malej, ale já nosil takovej kytičkatej po mamince a ona má zelenej, jako ta její mikina. Nosí na hlavě šátek, aby lidi nevěděli, že nemá žádný vlasy.

Moje holka má rakovinu. Proto nosí svůj zelenej šátek.

Jdu ulicí k nádraží, nádraží je nahoře na kopci, hodně velkým a prudkým kopci. Mám strach, kdyby někdo stál nahoře a já dole a on se na mě podíval, možná že by mohl vidět mojí čepici a to co je na ní. Ale proti mně nikdo nejde. Pro jistotu trochu zakloním hlavu, jako kdybych koukal na nebe, ale ne moc, aby náhodou tu hvězdu neviděl někdo, kdo jde za mnou. Nechci přijít o tajemství, to bych pak měl už jen jedno.

Nádraží, to je veliká, teda ne veliká, ale dlouhá, žluto-červená budova s truhlíkama na oknech, takový truhlíky mívala na oknech moje babička. Muškáty, jo, tak se jmenovaly. A já jsem vždycky chtěl vidět, až na nich uzrajou ty oříšky, co je pak babička dávala do buchet, ale nikdy jsem nepřišel ve správný čas a ona je vždycky otrhala, aniž by mi je ukázala. A to nádraží má na straně u kolejí a ještě na jedný straně, na tý, kterou já vidím, když přicházím, takový podloubí, jsou tam zelený sloupy a na nich taky visí ty truhlíky. A tam, mezi dvěma sloupy, stojí moje holka, má na sobě tu zelenou mikinu a světlý kalhoty, co na ní plandají, a černobílý tenisky, ty má taky hrozně ráda, a na hlavě má šátek.

A tancuje. V uších má sluchátka a oči má zavřený a tancuje podle tý hudby, co slyší jenom ona. Já se hrozně rád dívám, jak ona tancuje, protože je u toho hrozně pěkná a jde jí to, vážně jí to jde, přešlapuje na místě a kroutí boky a hlavou a zvedá ruce a občas se otočí. Jednou jsem ji viděl jak tancovala s kamarádkou, měly každá jedno sluchátko, takže musely tancovat u sebe, a to bylo prima, protože jim to prostě šlo. Moje holka krásně tancuje a má kamarádky, který taky krásně tancujou, jenže moje holka je nejkrásnější.

Chvilku stojím na rohu a koukám se, jak tancuje, nemyslím si, že musíme chvátat, vždycky když o něco jde, tak mi říká, ať přijdu včas, a pak mi poví, že nemáme kam chvátat. A já stejně chodím včas, protože chci být s ní a je jedno, jestli budem čekat na vlak nebo sedět ve vlaku. Takže chvilku stojím na rohu a koukám na ní a jí pak dohraje písnička, tak ona otevře oči a rozhlídne se kolem a uvidí mě. A usměje se, má kulatou tvář a ten šátek jí moc sluší a když roztáhne rty v úsměvu tak jí to sluší ještě víc. A rozeběhne se ke mně a já roztáhnu ruce a když je u mě, tak vyskočí a já ji chytím do náruče a ona mi dá pusu. Málem mi u toho schodí kšiltovku a to já nechci, to by byla škoda, mohl by ji někdo vidět - ne ona, ona o ní ví, ale někdo - a to bych nechtěl. Takže si ji musím spravit, když svou holku, Aničku, zase položím na zem.

"Ahoj, A," říkám jí tak, jak to má ráda.

"Ahój!" protáhne ona, jak to dělává. "Už jsem se tě nemohla dočkat!"

"Já tebe taky ne, A!" řeknu a ona mě ještě jednou obejme, teď už bez výskoku, takže má hlavu položenou na mých prsou.

"Tak kam to pojedeme?"

"Nepovím!" zase protáhne to Í a pak na mě vyplázne jazyk. "Už jsem nám koupila lístek, abys to nevěděl! Těšíš se? Tvoje první cesta vlakem!"

A moje holka mě chytne za ruku a vedě me ke kolejím.

"Těším se, a moc. Neumím si to představit, je to jako v autobuse?"

"Je to mnohem lepší, ty ťunťo," zakření se moje holka. Chytne mě kolem pasu a zakloní se a kouká se mi do očí a povídá mi, jaký měla den, a já jí povídám, co jsem dělal od rána a jak jsem se na ni těšil, a ona mě občas chytne za triko a stáhne mě k sobě, protože mi chce dát pusu.

A pak se to ozve, to bouchání a rachocení a sípání a pak zapískání a přijede vlak, velký a starý a barevný a supící vlak, a otevřou se dveře a lidi vyskáčou ven, a jsou tam různý lidi a některý jsou divný a já musím zaklánět hlavu, aby mi neviděli na kšiltovku, když stojej na schůdcích vlaku, a moje holka se tomu hrozně směje. A pak mě zatáhne za ruku a jdeme do vlaku, ona první, já si musím dát pozor na hlavu a nesmím se zapomenout sehnout, to abych se nebouchnul, protože jsem tak strašně vysokej.

Jsou tam červený sedačky a skoro nikdo na nich nesedí, jen jedna paní s malým kloučkem a divnej kluk přes uličku od ní, tak si sednem na tu prostřední, já "po směru jízdy", jak tomu říká moje holka, i když já přesně nevím, co to znamená, a ona naproti mě. A pak se zvenku ozve zapískání a vlak se zhoupne a rozjede se a je to hrozně legrační, víte? Od první chvíle mi to přijde srandovní, jak se ten vlak houpe a jak bouchá, pořád stejně bouchá, a když to říkám A, tak se mi směje a říká mi ťunťo, protože ví, že to mám rád a že se mi to líbí. A za chvilku přijde takový tlustý pán v modré uniformě, usmívá se na nás a moje holka Anička mu podá takový papírek - později mi řekla, že to byla jízdenka - a on jí na to něco napíše a vrátí jí ho a usměje se na ni a taky na mě a popřeje nám šťastnou cestu, tak mu poděkuju, abych taky něco řekl.

"Už mi povíš, kam jedeme?" ptám se svý holky, ale ona jen s úsměvem zavrtí hlavou. "Nech se překvapit, nebuď tak nedočkavej přece."

A tak jedeme na výlet a já nevím kam, jedem vlakem, já poprvý v životě a moje holka už to asi zná. A mě se to líbí a přijde mi to srandovní, ta-da-dam, ta-da-dam, je to jako ukolíbavka. A moje holka se směje tomu, že se směju, moje krásná holka, co jí nesmím říkat Aničko, moje holka, co má rakovinu.