Byla-li jsi poslední romantička,

Anotace: potom můj příběh nečeká nic víc, jenom tečka .

Byla- li jsi poslední romantička,
potom můj příběh nečeká nic víc, jenom tečka.

Další večer, kdy přežívám..
A tak mi dovol,
abych Ti došeptal konec toho,
na co jsi nedokázala počkat. Má malá, nevinná. S pihou, krásnou i krásy, na levé tváři.
.
.
.
Pravidelně jsem se probouzel o pár minut dřív, než sestry rozsvítily. Tak nemilosrdně, na rozloučenou. V 5:50 při konci jejich směny. Kdy přinesly teploměry, které před námi mělo milion dalších a možná stejně zoufalých, víc živých i mrtvých. Víc lidí než jsem byl tak časně zrána schopný napočítat. Poslouchal jsem šumy,ne ruchy, nemocničního světa. Tvé nádechy. A nářky chlapů za zdí, na jejich proleženiny a chutě a hlad. Víš, naučil jsem se, že člověk opravdu nemocný si nestěžuje. A je rád za každý nádech, jako ty. A já za tebe.
Všiml jsem si, že po chotbách vždy někdo chodil. Ne každý mohl v nemocnici klidně spát, občas někde něco upadlo-sklenička, injekce, člověk a někde venku houkala sanitka. Jedna za druhou. Další. A ty jsi tak něžně ležela, v bilé košily úplně ztracená. Průsvitná. Hebká a ztrhaná. Nádherná. A já na tebe vydržel koukat, celé ty dlouhé minuty, netrpělivé . A potom vždy předaly sestry směnu, nevyspalé- neprobuzeným a celý ten nemocniční kolotoč začal jet nanovo. Každý den úplně stejně. Při východu slunce nad Hradcem, by si člověk nemohl přát víc.
Když jsi zvedla ztěžklá víčka, na kterých se usazoval prach, otevřela jsi oči a kolem tebe se rozprostřela zář, plamen a žár... Člověk zapomněl na bílé stěny a vysoké tvrdé postele s neforemnými polštáři a ranní,hořký čaj a rádoby optimistické obrazy od nějakého amatéra se smyslem pro ironii, úplně bez vkusu a citu. Jako by nikdy nic neprožil. To tohle prostředí bylo skutečný a nepřál bych mu to vidět.
Protáhla ses, zlehka. Abys nenamáhala moc své zkřehlé tělo. Usmála ses. Na mě, i sousedku na třetí posteli. Usmála ses a den nemohl být hezčí. Pro nikoho, kdo neviděl. Vějířek vrásek kolem rtu, tebe. A i když čas tady proměnil tvou tvář, nadělal pár jizev, šrámů, modřin. Nebylo nikoho hezčího s umaštěnými, dva týdny nemytými, vlasy a propíchanýma rukama. Opravdu.
Vždy ses opatrně zvedla a podívala se z okna, snad aby ses ujistila o opravdovosti dalšího dne. O marnosti lidí tam. Pána, co za pochodu snídá. A co zdraví? Ženy v podpatcích, co klopýtá po kostkách. Dětí,co si přestaly vážit vzdělání. Povzdechla sis s větou,copak si toho neváží..? zasunula jsi pohublou nožku do papučí, nasoukala jsi se do županu a s kartáčkem v ruce jsi šla na jedinou možnou vycházku. Do nemocniční koupelny.
Pak nám převlékly postele a byl čas. Byl čas na počítání kostek na stropě, čtení bulváru a braku. Ale ty ne. Otevírala jsi s velkou pravidelností verše a taky jsi plakala. Vyprávěla jsi o své lásce, kterou bývalo fotografování. Slunce, rostoucí trávy, stromů. Pomíjivých okamžiků. Byla jsi asi poslední romantička. A právě v těch chvílích mě bolel svět. A stoupal mi tlak i tep. Víš, když jsi nám nahlas předčítala , nevnímal jsem slova, a přesto jsem všemu rozuměl. Bylo to neuvěřitelný a taky nezapomenutelný. A nikdy jsem ti to nestihl říct, protože už bylo 7:30 a přišli doktoři. A velká vizita. A stud za ubohých pět stehů a téměř nepozorovatelnou jizvu po operaci akutního zánětu slepého střeva. Po kterém nezbylo teď nic, jen apendix na vrátnici. Myslím, že to tak měla i ta paní u okna. Nechápajicí, když vždy rychle spěchala na pokoj a za ní se táhl kouř. Jen u tebe doktoři šeptali a nemluvili pravdu. To se dalo poznat, víš. Měl jsem totiž husí kůži a nepochopitelný strach.
Ale ty ses na ně usmívala a odhodlaně jim odpovídala a šla vstříc. Osudu, tuně prášků a pěti injekcím. Na všechno. Dlouhých p a t n á c t m i n u t .
7:45 snídaně, přesně. Přesně na ni jsem vždy čekal, ne kvůli kakau a suchým piškotům, ale kvůli těm chvilkám, kdy jsem ti mohl pomoci s tácem a naoplátku ti vyprávět příběhy a veselé historky, kterých jsem znal nespočetně. A jak jsem doufal, jak jsem chtěl. Všechny je odvyprávět.
Jenže nemocnice má svůj režim, svůj plán. A tak po snídani chodily návštěvy. Bohudík pro všechny smutné a čekajicí, bohužel pro nás. Já měl plno. Kamarádů, příbuzných, přítelkyň. Které mi nosily dobroty, hloupé, stejně jsem je nemohl. Lákadel , po kterých jsem netoužil. Polibků, které jsem po týdnu s vílou přehodnotil. A ty? Měla jsi jeho. Neznal jsem jméno, protože jsem nechtěl. Záviděl jsem mu. Chodil v kožené bundě, frajer. Nesnášel jsem ho. Nikdy nepřinesl květinu, nikdy nepřinesl dobrou náladu. Vždycky jen jakoby bral. A když v 11:45 všichni odešli, tys nejedla. A tak jsi dostala infuzi, aby se ti nepřítižilo . A stejně to nepomohlo. A nejen proto celé odpoledne bylo hrozně divné.
Tak jsem si vzal prášek na bolest (srdce ) a šel spát, pamatuji si na to odpoledne úplně přesně. A pokaždé, když si vzpomenu teče mi slza, která je stále stejně hořká.
Víš.
Probudil jsem se na večeři, víte, celé to kouzlo je v tom, že běžně se v nemocnic překlepává čas od jídla k jídlu, potom je večer a jde se spát. Je to tak, věřte mi. Ale tentokrát ne!!!
Seděla na posteli, bledá. Mračila se, třásly se jí ruce a všechny přístroje se bouřily a řvaly na poplach, že prostě nemohla jen tak říct , že je všechno v pořádku . S předstíraným úsměvem, zeptal jsem se, kdo byl ten kluk. Proč je smutná, a proč tu vlastně je..? A vychrlil jsem tisíc a jednu otázku a ona řekla dobře, zahrajeme si na pravdu. Zcela vážně, napila se neperlivé vody a začala.
// o životě mladý holky, kterých je tisíce. Stejně chudých, s velkou touhou něco dokázat. Fotografovat, žít. A tak si našla kluka,co jí to umožnil. S penězma bohatých rodičů , bez citů. Bez frašky, to tak bylo. Jezdili na dovolenou k moři..ona fotila, měli sex ,on děvky a ona za výtku o lásce pár facek. Pár kopanců. Nic víc. Každý měl, prý, co si zasloužil. A tak to šlo pár let. Jenže z toho všeho jí začalo bolet v podbříšku, ne však z důvodu trvajicích devět mesíců...ale ze sražené krve, způsobujicí cysty a nádor. Se kterým se nedalo nic dělat. A tak zlomila svou touhu být slavnou, fotit slunce a rostoucí trávu, která stejně bez lásky nedávala smysl , a utekla od něj. Žila po kamarádkách, začala číst. Přemýšlet o tom,co mohla mít. Brečela pro lásku. Pozdě. Ale byla sama, doufala. Jenže v nemocnici si ji našel, vyhrožoval... //
Musel jsem ji zastavit, netušil jsem,co všechny ty přístroje říkaj, ale nic dobrého nejspíš. Protože potom přiběhly sestry, ona si lehla a nemohla dál. Tisíckrát jsem se jí omluvil. Ve strašném záchvatu černého svědomí. Neodpověděla. Všude kolem motaly hadičky, všichni lítaly. Sem a tam. A ona jen tiše, jediná v klidu, řekla, že teď musím s pravdou ven já. Kdo prý jsem. ?
// Já.. jsem jeden z těch kluků, co má bohatý rodiče. Je to ironie, viď. Jezdí si na dovolený, s holkama, který vlastně ani nemá rád. Prostě jsem si do té chvíle než mě přivezli sem užival života, nebo jsem si to alespoň jen myslel. Ale tady, se člověk nejdřív bojí o život, když podepisuje takové závorky (včetně smrti ) a na sále je tolik kapacit, potom o tom životě má čas i přemýšlet. A všechno stihne překopat. Stihne si všímat maličkostí, jako jsou letmé úsměvy, úšklebky bolesti. Musí si vážit všeho, čeho se mu tu dostane. Od piškotů až po kašovité cosi. A stihne to mít i rád. Víš, zamiloval jsem se. Opravdu. A uvědomil jsem si až tady, že existujou úžasný dívky, romantický. Krásný, milý. Dokonalý... Který stojí za to mít doopravdy rád... //
Zakašlala a skrz slepené rty řekla:,,To ti přeju!“ a pak to šlo ráz na ráz. Doktoři
a zoufalost.
Bolest.
Pocity,
co nepopíšu.
Když někdo umírá,
když jsi umírala ty,
které jsem nestihl doříct příběh, co mohl skončit šťastně.
A tak tečka.
.
.
.
Protože to tak nebylo , vyprosil jsem si propustku o pár dní dřív. Nedalo se to v pokoji s tou ženskou a jejíma cigaretama a novým chlapem s popálenou rukou vydržet. Bylo to šedivý, hnusný. Připomínajicí úplně všechno, šklebící se mi do obličeje. Já blázen, dovolil jsem, aby mě všechno bolelo. Jizvy. Bylo to bez tebe.
A tak jsem se doma oklepal. Bohatí rodičové mi zaplatili měsícní pobyt v lázních, kde to dělám s každou tobě nepodobnou holkou, kterou nemám vůbec rád. Užívám a dělám tečky, po večerech vzpomínám.
A vím,
že se mám aspoň na co těšít.
Jednou,
má malá, nevinná, s těžkými víčky
a umaštenými vlasy.
Má vílo.

Si tě najdu! A poznám(e) ...
(společně,
Lásku)