Zvonek

Anotace: Inspirováno jednou mojí kamarádkou a jejím snem... Je to má první povídka, tak prosím o nějaké komentáře :)

Bylo něco po půl druhé v noci a on se procházel svým ztichlým, ztemnělým bytem. Hledal něco, co by ho vytrhlo z bezútěšné samoty, která na něj padala ze všech prázdných stěn. V jedné ruce krabičku prášků proti bolesti hlavy a v druhé sklenici zvětralého vína, které zbylo ze včerejška. Posadil se na topení, jen aby zjistil, že je ledově studené a se zamručením otočil uzávěrem a vpustil do svého světa nějaké to teplo domova.

Otevřel krabičku s léky a dvěma pilulkami si zkusil koupit chvíli bez bolesti, chvíli klidu. Zapil je temně rudým vínem a ještě než stihl odložit sklenici, ozval se zvonek na dveřích. Bez komentáře, v letargii odešel ke dveřím a poslušně otevřel. Stála tam. V celé své kráse, ve vší svatosti, tak jak ji měl uchovanou v paměti. A s úsměvem na rtech.

„Věděl jsem, že přijdeš… vlastně… doufal js-“, položila mu prst na ústa na znamení, že slova jsou zbytečná. Věnovala mu ten nejhlubší pohled do očí, jen aby ho hned skryla za víčky, připravena políbit jej.

Cítil na tváři její dech, srdce mu zrychlilo tep, div nevypovědělo službu. Upustil sklenici s vínem, která se za tříštivého zvuku, rozléhající se spoře osvětlenou chodbou bytového domu, rozletěla na tisíce malinkých střípků. A stejně jako sklenice, i její polibek, její tvář a celá iluze se roztříštila ve spoustu malých světýlek, která stejně rychle jako se objevila, tak i vyhasla.

Zjistil, že hledí sám do temné chodby, na pospas prázdnotě a zavřeným dveřím protějšího bytu, s naprosto nevkusnou rohožkou, která nesla nápis „Vítejte u nás!“. Nikdy neviděl, že by někdo přišel na návštěvu do protějšího bytu, kde žila stará, věkem páchnoucí stařena. Ta trávila svoje chmurné dny tím, že od rána do noci seděla v křesle za oknem a pozorovala, jací že lidé vcházejí a vycházejí z domu. Jestli v noci z křesla vstávala, to nevěděl, ale téměř věřil tomu, že v něm i spí. Otřásl se při té představě.

Tohle bylo za poslední dva dny už po páté, co by dal ruku do ohně za to, že slyšel zvonek, viděl její postavu na chodbě, že mu vyšla vstříc. Pokaždé to skončilo několika sprostými nadávkami, zklamáním a myšlenkami více či méně se zabývajícími tím, jak to všechno skončit.

Třískl dveřmi a než zvuk ozvěny zmizel úplně, vpadl do křesla. Prášky a alkohol. Úžasná kombinace. Vlastně jediná cesta, jak uniknout ze světa, který pro něj neměl co nabídnout. Jediná cesta jak to udělat levně a poměrně bez rizika. Vhodil do sebe prášek proti úzkosti a zapil ho zbytkem vína z láhve. Tu upustil a sledoval, jak se kutálí pryč od něj a zanechává po sobě mokrou stopu na koberci. Chvíli nečinně ležel a čekal, až špatná nálada zmizí a vystřídá ji chvilková euforie, trocha veselí a špetka opilosti.

Zazvonil zvonek. Neúprosně prořízl ticho nočního bytu. A vytrhl jej ze začínajícího snění.

„Nejsem tak blbej. Fakt ne. Pětkrát a dost. Po šestý mě nic nedonutí, abych ty dveře otevřel. Natolik jsem ještě normální…“, přesvědčoval sám sebe nahlas.

Zvonek se ozval znovu, několikrát po sobě. Skryl hlavu pod polštář, vzdal se nadějí že by ho po těch dlouhých měsících vůbec kdy navštívila. Ona, velká, známá rocková hvězda. On, jen platonicky zamilovaný fanoušek, kterému se poštěstilo o čem ostatní jen sní. Jedna jediná noc, kterou spolu strávili po jejím velkolepém koncertu u ní v šatně. Jediná noc, chlastu, kokainu a zalehlých uší z příliš hlasitě řvoucích repráků. Jedné zimní noci, kdy ztratil všechny svoje iluze, naivní sny, peněženku a jeden stříbrný prsten, který dostal od táty než umřel.
Nechal se unášet vzpomínkami na tu noc, po které už ji nikdy neviděl a přestal vnímat zvonění.

Usnul a spal neklidně, s příliš živými sny na to, než aby si je pamatoval další den a příliš děsivými, aby z nich měl špatný pocit ještě hodně dlouho.

Další den ráno vyšel z s plánem navštívit lékárnu a koupit nějaké léky proti halucinacím a láhev vodky. Byl slunný den a jaro bylo v plném proudu, takže si nasadil černé zrcadlovky a kapuci, ve snaze skrýt se před světem a skrýt svět před svojí kocovinou.

Když procházel kolem strážního okna – jak si zvykl přezdívat přízemnímu oknu, kde sedávala ona stařena – uslyšel jak ho někdo volá jménem. Ospalý hlas, který už nesloužil jako dřív a který byl nejistý častým nepoužíváním, mohl patřit jediné osobě. Vzhlédl k oknu a uviděl, že stařena pokyvuje, aby přišel k ní.

„Jak jste se vyspal?“, pravila stářím nalomeným hlasem.
„Spal jsem jako zabitý, to víte… pracoval jsem dlouho do noci… a potom mi nebylo nejlíp… takže…“ snažil se vymluvit se před ní, aby nevypadal jako úplný ztroskotanec.
„Prosím vás, tyhle pohádky si nechejte pro děti. Pil jste, cítím to až sem ke mně nahoru. Měl jste v noci návštěvu. Zvonila na vás kdoví jak dlouho – budilo mě to ze spánku, musela jsem se podívat, co se děje.“, zívla stará pozorovatelka.

Cítil, jak se s ním začíná točit celý svět. Slunce najednou jako by přestalo svítit a cítil, jak se mu třesou ruce. Raději je schoval hlouběji do kapes.

„Nezajímá vás, kdo vás to v tak nekřesťanskou hodinu přišel navštívit?“
„Ano… promiňte, zatočila se mi na chvíli hlava. Prosím, řekněte mi vše! Kdo to byl?“, vyšla z něj slova, která jakoby ani neříkal on.
„Byla to žena. Mladá, tak ve vašem věku. Blondýna a byla velice krásná - pokud můžu soudit, na chodbě byla tma a moje oči už neslouží jako za mlada. To bude… tím … jak pořád čtu, dělá to můj zrak den ode dne slabší a slabší…“, rozvážně volila slova stařena.
„Jo, vy si ty pohádky taky nechte pro děti.“, zamumlal sám pro sebe. „ Pokračujte, prosím, říkala něco? Představila se?“
„Říkala jen, že doufala, že tu pro ni budete, očividně doufala, že jste na ni nezapomněl. Také řekla jak ji všechno mrzí. Vypadala jako někdo, kdo vás opravdu potřeboval. Nechala mi tu pro vás tohle, chytejte!“, pravila a nepatrným pohybem ruky vyhodila z okna malý lesklý předmět.

Ten se zatřpytil v umírajícím slunci a s cinknutím dopadl na rozpraskaný betonový chodník. Roztřesenou rukou ho zvedl. Byl to on. Prsten jeho otce. V noci to potom byla… Omdlel.

Tu noc otevřel láhev vodky. Stejně tak i novou krabičku léků. Roztřesenou rukou si nalil plnou sklenici. Vyskládal si na stůl dvacet jedna pilulek. Za každý rok jeho života jednu. Tu noc už zvonek nezvonil. Jediný zvuk, který se později ozval jeho bytem, bylo tupé žuchnutí těla o podlahu a zvuk tříštícího se skla. To když se dostal k osmnáctému roku. A devatenáctý zůstal ležet na stole…